povídky
Mystické i naprosto uvěřitelné příběhy
Stál jsem tam, v ruce třímal nějaký nástroj a netušil, jaký význam to má. „Vítejte v nejkrásnějším a nejlepším lunaparku na celém světě. Zažijte nezapomenutelné zážitky na našich skvělých atrakcích. Vyzkoušejte například divokou řeku…“ hlásal příjemný mužský hlas z reproduktorů kolem nás. Neustále svou řeč opakoval. Šel jsem zkusit tu divokou řeku. Chtěl jsem – ten chlap říkal, že je fajn. Vyšel jsem ze svého místa. Kolem mě se radovaly děti a lidé jásali. Všichni byli šťastní a užívali si krásný letní den v lunaparku. Vystoupal jsem po schůdkách nahoru na věž a nastoupil do lodičky ve tvaru klády. Sjel jsem do bazénku s krásnou čirou vodou. A proud mě táhnul dál po atrakci. Byl jsem šťastný, jelikož mi to hlas z reproduktoru říkal.
Dokončil jsem proces atrakce a vrátil se opět na své výchozí místo. Chvíli jsem nehnutě stál a zíral. V tom se něco stalo. Něco nečekaného. Můstek divoké řeky se utrhnul. Voda se začala vylévat do okolí. Lidi padali dolů. Hlas z reproduktoru utichl. Najednou jsem viděl něco úplně jiného. Stáli jsme ve velké hale. Místo čiré vody proudily divokou řekou splašky. Lidé umírali pod tíhou můstku, který se na ně svalil, a splašky je zaplavovaly. Ostatní byli zmatení, stejně tak jako já. Netušil jsem co se stalo. Celý svět přede mnou se najednou změnil. Pohlédl jsem skrz zaprášená okna haly a zahlédl trosky nějakého města. Po ruinách jezdili roboti a v poklidu odklízeli suť. Lidé kolem mě zmateně pobíhali, ale já stál na místě a koukal ven z okna. Nechápal jsem, co to znamená. Všechno, jak jsem viděl do teď se ve vteřině naprosto změnilo a já netušil, co z toho je iluze a co skutečnost. Do haly zalité smradlavými splašky vtrhli muži v uniformách s obušky a taktickými štíty a začali mlátit do pomatených lidí. V tom se hlas opět spustil a ostatní se zklidnili. „Vítejte v nejkrásnějším a nejlepším lunaparku na celém světě. Zažijte nezapomenutelné zážitky na našich skvělých atrakcích. Vyzkoušejte například divokou řeku…“ Strážci postupně odváděli návštěvníky "lunaparku" na jejich místa. I mě pošoupli kousek na mou výchozí pozici. Rozhlížel jsem se kolem. Z ostatních se stali nehybné nemyslící figuríny s prázdným výrazem. Zombíci. Měli nepřítomné pohledy a němě naslouchali hlasu. Pomalu se ploužili po špinavé hale. Chtěl jsem zjistit, o co tady jde. Počkal jsem, až strážci zalezou. Zraněné a mrtvé nebožáky nechali ležet pod zřícenou atrakcí. Chytl jsem nejbližšího člověka za ramena a cloumal s ním. „Co? Co je, co se to děje?“ mumlal zmateně. Probral se. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale nemohl jsem najít ta správná slova. Sám jsem nevěděl, co se to děje. Museli jsme se dostat někam dál, abychom to zjistili. Pomalu jsme se připlížili k východu z haly. Stráže chodili po určité trase tam a zpátky. V jeden moment stáli všichni zády k východu a dveřím do další místnosti. Toho jsme využili. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Vydali jsme se kolem nespočtu dveří někam do neznáma. Nevěděli jsme, jestli se máme radovat z toho, že jsme svobodní. Nejspíš na tom nebylo nic radostného, přesto nás zvědavost hnala dál. Ve vteřině se změnilo naše vnímání světa. Jedny dveře, téměř na konci chodby, byly otevřené. Nakoukli jsme dovnitř. Sedělo tam asi třicet studentů a před nimi na vyvýšeném stupínku stála učitelka. „Jsme svobodní,“ předříkávala. „Jsme svobodní,“ opakovalo osazenstvo jednohlasně. Vešli jsme opatrně do třídy. Nikdo si nás nevšiml. Studenti hleděli upřeně na vyučující. Ta je hypnotizovala svým nepřítomným pohledem. „Něco mě napadlo. Víš, co rozvíjí svobodné myšlení? Umění! A hlavně hudba. Zkus to!“ namítl můj nový přítel a ukázal do kouta na kytaru. „Jak víš, že na to umim hrát? Ani já to nevim. Nikdy jsem neměl příležitost,“ snažil jsem se z toho vyvlíknout. „No tak, aspoň to zkus!“ vybízel mě. Vzal jasem tedy do ruky kytaru a začal hrát. Libozvučné tóny vycházeli z kytary snad samy od sebe. „Nejste svobodní, jen vám to vnucují. My jsme ti nevhodní, co davy burcují…“ padala mi slova z úst, aniž bych nad nimi přemýšlel. Nejspíš to ani nedávalo ani smysl, ale u několika studentů to zabralo. Pár z nich vážně zvedlo hlavy a přestalo sledovat učitelku. S většinou to ale ani nehnulo. Protancoval jsem se až k vyvýšenému stupínku. Jakmile jsem na něj stoupl, vyučující se po mě začala sápat. Snažila se mě ze stupínku vyhnat. Strčil jsem do ní. Zaklopýtala a spadla ze stupínku dolu někam mezi školní lavice. Několik vteřin ležela nehybně na zemi. V tom všichni studenti přerušili kontakt s učitelkou a začali se probírat. Nechápali, co se děje. Slezl jsem dolu ze stupínku a vysvětlil jim vše, co jsem do teď zaregistroval. Sdělil jsem jim poznatky. Byli zmatení. Ve vteřině se jim změnilo celé vnímání světa. „Kamarádi, společně můžeme všem pomoct se probudit a postavit se těm, co to tady vedou,“ křikl můj nový přítel, jehož jméno jsem neznal. Ani své jsem neznal. Studenti začali jásat. Společně jsme s bojovým křikem vyběhli na chodbu a otevírali dveře dalších tříd. Postupně jsme probouzeli další a další studenty. Na konci chodby už na nás čekali strážci s obušky. Chvíli jsme se zastavili a čekali, co se bude dít. Byli jsme v převaze. První řada do toho šla s tím, že určitě schytá dost ran obuškem a třeba to ani nepřežije, ale obětovali se za ostatní a rozeběhli se proti strážcům. Stál jsem ve druhé řádě, která byla neméně bita jako ta první. Podařilo se nám ukrást strážcům pár obušků a ti zadní, kteří ještě měli síly, vyhnali strážce z chodby. Seskupili jsme se a ošetřili zranění. Určili jsme hlídky, které měly za úkol varovat před strážci. Jakmile jsme se vzpamatovali, rozhodli jsme se vyjít z chodby ven. Proti nám stálo jen několik málo strážců. Zahlédli nás a dali se na útěk. Vydali jsme se za nimi. Jakmile dorazila první skupinka studentů za roh, chtěli se vrátit, ale ostatní natěšení studenti jim to neumožnili. Prodral jsem se davem, abych se podíval co se děje. Za rohem už na nás čekala armáda strážců. Byla jich plná chodba. Ani jsme je nedokázali spočítat. Otočil jsem se a za námi už se také srocovali. Mela začala. Proti takové skupině jsme neměli šanci. Mezi strážci jsem zahlédl i pár známých tváří. Udělali z lidí z falešného lunaparku strážce, kteří nás surově mlátí. Studenti křičeli. Snažili se alespoň z té mely nějak dostat, ale to nebylo možné. Schytal jsem ránu do hlavy a skácel se k zemi. Nevěděl jsem o sobě. Probral jsem se, až když mě strážci táhli ve svěrací kazajce přes nějakou bílou halu. Přivedli mě do místnosti, kde stál jen stůl, židle a zubařské křeslo. Vzpouzel jsem se, ale bylo to marné. Posadili mě na zubařské křeslo a připoutali mě k němu koženými pásky. Poté odešli. Nějakou dobu jsem zůstal v místnosti sám. „Ale, náš buřič,“ vešel do místnosti obtloustlý chlapík v županu a posadil se na židli. „Kdo jsi?“ vykřikl jsem. „Já jsem ochránce.“ „Co to je za píčovinu?“ „Nebuďme hned vulgární. Domluvíme se, že povedeme rozhovor na úrovni. Vždyť k sobě máme tak blízko.“ „Jak blízko?“ „No oba dva jsme chtěli ovládnout dav. Jen mě se to podařilo.“ „Ty tohle celý svinstvo řídíš?“ „Ale kdepak svinstvo,“ vstal a došel k malému okýnku, jedinému v místnosti, „já vám pomáhám. Určitě jsi viděl ten svět tam venku. Zničili ho lidi – válkou. Pokud jsou všichni pod kontrolou, nic takového už nenastane. Jasně, občas vám nějakou válku předhodíme, abyste měli trochu strach. Strach je důležitej. A taky vám vnutíme, že jste svobodní, protože byste jinak mohli něco tušit. Správní lidé to přijmou a jsou za to odměňováni. Věří všemu, co je jim předesláno a svět pro ně vypadá vesměs dokonale. Ale pak jsi tu ty. Vlastně bych tě považoval za takový vadný výrobek. A víš, co se dělá v továrně s vadným výrobkem? Odstraní se.“ „Takže mě teď zabijete? No, jen si poslužte. Co se vlastně stalo s ostatníma?“ „O ostatní neměj strach, vrátili se zpět na své pozice. A s tebou? Pokud tě dokážeme opravit, tak třeba přežiješ.“ „Nemluvte o mně jako o nějakym stroji! Vždyť když víte o všem, co se tu děje, tak jste přece musel vědět i o mně od začátku. Všechny ovládáte, tak i kdybych byl já výjimečný, ostatní dokážete ihned vrátit.“ „Jsi vážně chytrý, to není dobré. K tomu se raději nevyjádřím. Měl bys teď dobře volit slova, rozhoduje se o tvém osudu.“ „Je mi to jedno. Do smrti budu křičet za svobodu, jednou přijde den, kdy tvoje totalita skončí a lidi se volně nadechnou.“ „Nechápu, že mě máš neustále za nějakého zlého člověka. Já lidi chráním. Kdybych byl takový padouch, jak si myslíš, tak tě nechám zabít na místě. Jenže já tě chci nechat žít. Nerad zabíjím své ovečky. Věří ve mě jako v Boha. V tak těžké době je potřeba, aby se lidstvo rozmnožilo a věřilo, že je pro to ideální doba. Jen ty jsi pro systém už moc nebezpečný a mohl bys ho narušit. Inteligentní lidé do něj nepatří.“ „Děkuju za lichotku, ale stejně vim, že skončim někde s kulkou v hlavě.“ „Jestli si to myslíš, tak dobrá. Asi už jsem na to přišel. Strážci!“ křikl a do místnosti ihned vešli dva muži s obušky u pasu. Něco jim pošeptal, nedokázal jsem zaslechnout ani jediné srozumitelné slovo. Muži mě odpoutali od křesla, čapli za kazajku a odvedli pryč z místnosti. Netušil jsem, jaký mě čeká osud. „Vítejte v nejkrásnějším a nejlepším lunaparku na celém světě. Zažijte nezapomenutelné zážitky na našich skvělých atrakcích. Vyzkoušejte například divokou řeku…“
0 Comments
Koupil jsem chatu – krásnou, osamělou v lese. Okolo mě nerušili žádní sousedé. Potřeboval jsem uniknout od každodenního shonu ve městě, od depresí a od svého alkoholismu. Měl jsem tam klid. Mohl jsem dlouhé víkendy trávit rozjímáním a zapisováním svých myšlenek. Nejbližší sousedi byli zhruba kilometr vzdáleni od mé chaty. Možná, kdyby mě tam někdo přepadl, tak se pomoci nedovolám, ale své kouzlo to mělo. Někdy se člověk té pomoci dovolat vlastně ani nechce. Okolí chaty nenarušovalo ani žádné oplocení. Někdo si řekne, že je to snadná cesta pro zloděje, ale pro mě – jen dokonalé spojení s přírodou.
Vedle chaty jsem měl malinkou zahrádku a dřevěnou kůlnu. Často jsem se věnoval zahrádkaření. Nikdo mě nerušil a já mohl nerušeně přemýšlet. Jenže jak přicházel horký červenec, tak mě znervózňoval pot tekoucí snad ze všech pórů mého těla. Musel jsem hodně pít. Nic nesvlaží hrdlo tak dobře, jako pivo. Vždy jsem si přivezl jednu basu, kterou jsem za víkend vypil. Samozřejmě jsem to střídal i s vodou, jinak bych na tom sluníčku byl pod obraz. Jeden horký pátek jsem se snažil z pumpy vydolovat alespoň kousíček vody, ale marně. Studna vyschla. Večer jsem přežil s pivem, neumytý. V sobotu, kdy začalo docházet i pivo, jsem se rozhodl, že dojdu do nejbližší osady poprosit někoho o trochu vody. Naložil jsem dva pětilitrové barely do káry a vyrazil po lesní pěšině do osady za lesem. Jakmile jsem minul poslední stromy, objevil se přede mnou rezavý pletivový plot se světle zelenými sloupky. I vstupní brána byla světle zelená – z části pletivová, z části oplechovaná – a vedle ní malá branka. Za branou stála malá hospůdka a naproti ní zvláštní malý cihlový domeček. Před domečkem si hráli děti a na terásce hospůdky seděli postarší muži a popíjeli pivo. Přišel jsem s kárkou blíže k bráně, aby mě někdo mohl zaslechnout. „Dobrého dne přeji, jsem od tý chatky v lese. Vyschla mi studna. Nevím, jak jste na tom vy, ale pokud vám voda teče, mohl bych vás poprosit o trochu? Jenom do těch barelů.“ křičel jsem směrem k mužům na terásce, ale oni nehnuli ani brvou. Stále cucali pivo a němě po sobě koukali. Odvážil jsem se tedy vstoupit do osady. Bohužel z mé strany byla na zavřené brance jen koule. Prostrčil jsem pár prstů dírou v pletivu a vzal za kliku z druhé strany. S kárkou jsem projel dovnitř a branku za sebou zavřel. Jakmile jsem otočil své tělo směrem k osadě, stál naproti mně zvláštní muž a mlčky na mě zíral. I já na něj zíral. Nejspíš zírali i ostatní okolo. Připadalo mi, že to trvá už hodinu. „Co si přeješ cizáku?“ zakřičel vousatý muž od stolu na terásce. V ten moment mi spadl kámen ze srdce. Zamířil jsem směrem k němu a pověděl mu o mé mizerné situaci. Ten podivný muž tam neustále stál a nepřestával mě sledovat. Mezitím mě vousatý muž vyslechl a nabídl mi místo u stolu vedle něj. Představil se mi jako Karel. Naproti mně seděli další dva podivíni. Jeden z nich byl plešatý, jen zbytky vlasů mu vyrůstali po stranách hlavy a pod nosem mu bujel hustý knír. Druhý se zdál být o mnoho mladší, než ostatní osazenstvo. Jeho věk jsem odhadoval na 35. Měl delší černé vlasy ulízané dozadu a přes ramena hozené sako, což mě v takových vedrech dosti překvapovalo. Karel přestavil toho plešatého, jako Tondu a toho mladého, jako Tomáše. I já sám se představil a chtěl jsem chlapům podat ruku, ale oni na můj podnět nereagovali. Za nedlouho se objevila servírka. Objednal jsem si u ní jednu točenou dvanáctku. Ta při takových vedrech přijde neskutečně vhod. Karel se se mnou začal kamarádsky bavit. Vyprávěl jsem mu o mé chatičce v lese a o mém umění. On mi zase povídal o své rodině. Tonda s Tomášem se jen málokdy přidali do konverzace. Spíše se bavili mezi sebou, nebo jen mlčeli a sledovali okolí. Ale s Karlem jsme si skvěle rozuměli, jako bychom se znali už několik let. Mluvili jsme a mluvili, až začalo Slunce zapadat za les. „Hele, skočíme k nám pro tu vodu, ať se nevracíš za tmy.“ řekl mi a ruka mu vystřelila s mávnutím na servírku a gestem, že budeme platit. Každý jsme si zaplatili své kousky a vstali jsme od stolu. Popadl jsem kárku a následoval Karla. Dům měl nedaleko od brány do osady. Snad čtvrtý, nebo pátý v řadě. Vevnitř už se začínalo svítit a skrz okno jsem viděl, jak jeho žena připravuje večeři. Karel se sehnul na zem pro hadici před domem a otočením páčky pustil vodu do barelů. „Kdybys chtěl, tak se tady můžeš kdykoliv stavit. Dáme si pivo, popovídáme. Nebo kdybys náhodou potřeboval tam v lese s něčim pomoct, tak přijď říct.“ povídal s úsměvem Karel a přendaval hadici do druhého barelu. „No já nevim, nemyslim si, že jsem tady vítaný.“ odpověděl jsem. „To nic. Zdejší lidi nejsou jenom zvyklí na cizáky. Po čase tě budou mít rádi a uvidíš, že i ty je.“ uklidňoval mě Karel. Začínalo se stmívat, když jsem popadl kárku za madlo a rozloučil se s Karlem. Osadu jsem opouštěl se smíšenými pocity. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, co je to za lidi. Nemohl jsem si vzpomenout na žádnou charakteristickou známku jejich osobností. Jako by osobnosti neměli. Takto jsem rozvažoval, dokud jsem nepřišel před chatu. To už na nebi svítil Měsíc. Zarazilo mě, že dveře od chaty nebyly zavřené. Zámek nejevil žádné známky po páčení, nebo vyražení. Opatrně jsem se strachem vcházel dovnitř. Zapálil jsem petrolejovou lampu v chodbě. Volal jsem a ptal se, jestli je někdo uvnitř. Neslyšel jsem ani vlastní dech. U dveří do kuchyně ležela plaňka. Popadl jsem ji a pomalu procházel celou chatu – nikde nikdo. Zapálil jsem lampy ve všech místnostech a chatu prohledal ještě jednou. Nevynechal jsem jedinou škvírku, ale nikde se žádný padouch neskrýval. Konstatoval jsem, že už jsem asi tak senilní, že jsem zapomněl při odchodu zavřít. S mírným strachem uvnitř jsem vkročil do kuchyně a připravil si něco k jídlu. Neustále jsem se musel uklidňovat. S jídlem jsem se rozvalil na kanape a pozoroval plápolající lampu. V mysli se mi honilo tolik věcí – otevřené dveře, lidé v osadě, můj nový přítel Karel. Po dojedení večeře jsem si lehl a dal myšlenkám volný průchod. Kupodivu netrvalo dlouho a oddal jsem se říši snů. Druhý den jsem se postaral o svoje záhonky a začal mít nutkání se do osady vrátit. Nemyslím si, že za to mohla opět docházející voda. Byl to zvláštní pocit. Jako by mě tam něco táhlo. Jako bych si nemohl dát pivo nikde jinde. Odpoledne jsem tedy vyrazil. Opět mě přivítal ten zvláštní muž, který jen zíral. Tentokrát jsem mu nevěnoval pozornost a zamířil rovnou ke Karlovi, k tomu samému stolu, jako předešlého dne. Tentokrát se mě vyptávali i Tonda s Tomášem. Zapojili se více do konverzace. Dozvěděl jsem se, že jsou to otec a syn. Tomášovi se nechtělo ve válce zabíjet nevinný lidi, tak raději vystudoval medicínu a zachraňoval jejich životy. Po válce se vrátil ke své rodině. Ta osada se mi zamlouvala. Lidé byli čím dál tím víc milejší, vřelejší a srdečnější. Karel měl pravdu. Oblíbil jsem si je. I ten němý muž, co vždy postával u brány, se na mě někdy usmál. V hospůdce jsme se najednou stali všichni přáteli. S hospodským a jeho dcerou, která roznášela pivo na terásku, jsem si potykal. Pokud jsem trávil čas na chatě, musel jsem vždy zajít do osady. Najednou jsem chápal charakter každého z nich a na to, co se dělo poprvé jsem skoro zapomněl. Už mě nebrali za cizáka. Takto utíkaly dny, týdny a měsíce, až se nachýlil sychravý podzim. Všechny rostliny na mé zahrádce zvadly, jelikož jsem jim nevěnoval už žádnou péči. Čas jsem trávil vždy v té malé hospůdce na začátku osady. Táhlo mě to tam víc, než na mou chatu. Od žádného alkoholismu jsem neutekl. Naopak jsem ho jen prohluboval. Nos se mi opět začínal červenat, jako klaunovi. Nikdy jsem neviděl nikoho z osady odejít, ale to bylo asi tím, že se tam všichni měli dobře. Všichni se na sebe dokázali usmát a nic si nezáviděli, jelikož měli stejně. Nic jim nechybělo. Jednoho dne, kdy už téměř všechno listí spadalo ze stromů, jsem jako vždy kráčel lesní cestou směrem k osadě. Vzal jsem z druhé strany za kliku a němý hlídač brány stál opět naproti mně. Tentokrát se neusmíval. V hospůdce jsem úsměv zahlédl jenom na líčku Marušky, dcery hospodského, která se mi svěřila, že je zamilovaná do Petra, který kamarádil s Tomášem. V tento den jsem viděl, že se s ní Petr baví a mají k sobě blízko. Vypadalo to, že z toho něco může být. Z ostatních tváří se úsměv vytratil. Přisedl jsem zase ke své trojici kamarádů. Nechtěl jsem se ptát, co se děje, a tak jsem si objednal pivo a mlčel s nimi. Karel zavelel ženě hospodského, aby přinesla na náš stůl čtyři panáky absintu. „Neměl by ses tak ožírat, když zejtra nejspíš… víš co.“ mírnila Karla hospodská se smutným výrazem v obličeji. On jí odpověděl jen: „Právě proto!“ Potom jsme si přiťukli a kopli do sebe celý obsah panáků. Díky této konverzaci jsem dostal nutkání se zeptat, co se děje, ale vydržel jsem. Bál jsem se, že tou otázkou ještě prohloubím ránu, která se zdála být už tak hluboká. Možná někdo z jejich blízkých zemřel, možná jen na ně doléhá podzim, tak jako na mě. Bůh ví. Seděl jsem tam opět do stmívání a pak se vydal lesem na chatu. Dveře do chaty byly otevřené. Vybavil jsem si ten večer, kdy jsem zapomněl zavřít. Jen jsem se pousmál a vešel s klidem dovnitř. Neustále na něco zapomínám. Rozsvítil jsem lampy a lehl si na kanape. Všiml jsem si, že truhla naproti mně má utržené víko a některé věci z ní leží vedle na zemi. Že bych si nepamatoval ani tohle? Myslím, že když jsem odcházel, byla v pořádku. Popadl jsem lampu ze stolu a jal se prohledávat chatu. Nikdo samozřejmě neodpovídal na mé otázky. Při prohlídce jsem zjistil, že více věcí není na místě, na kterém jsem je nechal. Zavládl nade mnou strach. Zavřel jsem zvenčí všechny okenice, pak zamkl dveře a ještě je podepřel plaňkou, aby nebylo snadné je vykopnout. Bál jsem se. Výjimečně jsem si šel lehnout do malé ložničky v podkroví. Lampu jsem nezhasínal. Snažil jsem se alespoň na chvíli usnout, ale nešlo to. Poslouchal jsem každé prasknutí dřeva, každý přelet můry nad mojí hlavou, každé vrznutí stromu, každý závan větru. Doufal jsem, že jsem v chatě sám. Nemohl jsem spát celou noc. Ráno jsem se vydal za Karlem, abych mu to pověděl. Třeba by mi pomohl s nějakým lepším zabezpečením. Při zemi se držela mlha a Slunce ji svými paprsky probodávalo. Otevřel jsem si světle zelenou branku a vstoupil do osady. Opět mě vítal ten zvláštní muž. Jen jak jsem branku dovřel, hrnul se k ní s klíčem a zamkl ji. Musel jsem ho zarazit. „Ne, to nezamykejte, já za chvíli zase půjdu.“ „No, tak tim bych si tak jistej nebyl.“ odpověděl muž smutným hlasem, ale spíše než ta věta mě zarazil jeho hlas, jelikož jsem si myslel, že je němý. Z hospody na mě mával hospodský. Pozval mě dovnitř. Hospoda zela prázdnotou. Jen jeden stůl byl obsazen. K němu jsem zamířil. Seděla tam hospodská, Maruška, Petr, Tomáš, Tonda a nějaký starý šedivý muž, kterého jsem neznal. Všichni měli posmutněle skloněnou hlavu. „Co se děje?“ ptal jsem se. „Ty bys tu hlavně dneska neměl být! Nebudem to rozebírat tady. Mohl by nás někdo slyšet. Půjdem k nám.“ prohlásila hospodská, zvedla se od stolu a vedla nás do domku vedle hospody. Ten starý muž se od nás odpojil. Na svůj problém jsem úplně zapomněl. Zajímalo mě jenom, co se děje. Hospodská nás zavedla do kuchyně v přízemí, nalila vodu do konvice a postavila ji na kamna. Omladinu posadila na lavici. Petr a Maruška se objímali. Tomáš si zapálil cigaretu. Hospodský si sedl na místo u okna k malému stolečku s bílým krajkovým ubrusem a Tonda hned vedle něj. Já se jen ve stoje opřel o jídelní stůl a hospodská stála u kamen. Bavili se mezi sebou, ale měli nejednoznačný věty. Povídali si o tom, že už s tím nic neudělají, že nejmají už moc času, že je po nich. „Řekne mi už někdo, co se tady kurva děje?!“ vykřikl jsem. Všichni ztichli. Uplakaná Maruška se schoulila hlouběji do Petrovy náruče. Hospodský kouřil svou dýmku a prohlížel si mě v tom tichu. Po chvilce jen kývnul. Hospodská pobídla Tomáše, ať mi to vysvětlí. Ten si zapálil opatrně další cigaretu. Ruce se mu třásly. Vypadal, že se mu do vysvětlování vůbec nechce, ale nakonec spustil: „Za války jsem dělal chirurga v Mnichově. Německy umím dobře a nacisti se mnou byli spokojeni.“ Odklepal si cigaretu do popelníku a pak z ní pomalu potáhl, při tom krabatěl čelo tak, že se mu na něm dělaly vrásky. „Byli se mnou nad míru spokojeni.“ pokračoval „Všechny zákroky se nám dařili a já měl radost, že jsem tak úspěšný.“ Zase si opatrně odklepal cigaretu. „Nemohl bys to zrychlit? Slyšel jsem, že neni moc času.“ pobízel jsem ho k rychlejšímu vypravování. Hospodská do mě zezadu šťouchla. Gestem mi naznačovala, ať ho nechám. Vypadal, že se mu to neříká snadno. S hlubokým nádechem dál vyprávěl: „Jednou za mnou přišel jeden chlápek. Byl úplně plešatej. Šel z něj strach. Nabídl mi práci na nějakém zvláštním projektu. Potom odešel. Ředitel nemocnice mi řekl, že to musím vzít, jinak mě zabijou. Samozřejmě jsem se bál, a tak jsem do toho šel.“ Potáhl si z cigarety, odklepal a napil se kávy, kterou před něj postavila hospodská. Poté pokračoval: „Dělali jsme v nějakým tajným krytu pod zemí. Nesl nejvyšší stupeň utajení - dokonce takový, že když nás tam vezli, tak nám zavázali šátek přes oči. Tam pod zemí jsme trávili několik dní. Děly se tam děsný věci. Němci chtěli vyvinout nadčlověka. Já jsem tam jenom kontroloval tělesné funkce těch zrůd. Pracoval jsem se skupinou vědců, vzdělanějších než já, kteří tam šli také jen ze strachu. Nemohli jsme proti těm zrůdnostem, které se nás nutili vyvíjet, dělat nic. Byli jsme pod neustálým dozorem a pracovali ve dne v noci. Nejhorší je, že ty pokusy se dělali na živých lidech. Většina z nich zemřela. Nevím, jestli to trvalo měsíc, nebo rok, jelikož jsem ztrácel pojem o čase. V té době už se z vědců stávali šílenci a psychopati. Nakonec se nám podařilo vytvořit jedince mnohem silnějšího, než je průměrný muž a s daleko větší kondicí, než má jakýkoliv člověk. Vypadal hrozně – prostě nechutná zrůda, ale to Němci přesně chtěli. Vyvolávalo to strach. Ten jedinec přežil několik dní. Jenže pak skončila válka. Když kryt obklíčili Rusáci, tak mi dal jeden z vědců knihu, kam zapisovali postup vývoje toho nadčlověka. Je až zarážející, že já jsem z toho vyvázl jediný živý. Nejspíš díky mé znalosti Ruštiny a mému slovanskému původu. Potom už jsem nechtěl mít s medicínou nic společného, tak jsem se vrátil sem, k tátovi.“ Po tomhle vyčerpávajícím příběhu, kdy i Maruška přestala plakat, aby nerušila, jsem zůstal stát potichu zkoprnělý. Jenže jsem pořád nevěděl, co se děje. Všichni jsme si usrkli trochu kávy, aby se to lépe trávilo. Nikdo ani nedutal. Oči všech v místnosti spočívali na Tomášovi, který si právě rozklepanýma rukama zapaloval další cigaretu hned po tom, co típl tu přechozí. „Ta zrůda začala být nebezpečná jak sobě, tak ostatním.“ dostával se pomalu k vysvětlení „Rusáci to chvíli zkoumali a nakonec to museli zabít a na nic nepřišli. Já jsem jediný, kdo ten recept má. Jenže se přišlo na to, že na světě bude líp bez té obludy. Chtěj ten recept zničit a s ním každého, kdo by o tom mohl byť jenom trochu něco vědět. Teď k těm lidem patříš i ty. Vlastně celá osada k nim patří. Dneska nás zničí, je to jasný. Všichni do jednoho zmizíme ze světa.“ „Vždyť náckové jsou postupně souzeni, kdo by se odvážil? Je po válce.“ ptal jsem se, aniž by mě zajímali jiné věci, jako například, jak ví obyvatelé osady, že to přijde zrovna dnes. „Tady nejde o žádný zasraný nácky! Pochop, že jsou věci i mimo hranice všech států! Věci celýho světa! Věci nad tvoje chápání.“ křičel na mě značně zneklidněný Tonda. Z jeho vět jsem nebyl o moc moudřejší. „Tak proč tu sedíte a třesete se, než ty nějací neznámí přijdou?! Proč se prostě nesbalíte a neutečete? Na nějaký čas se schováte a pak, až to vyšumí, tak vylezete. Založíte jinou osadu.“ radil jsem bezmocným lidem. Tomáš sklonil hlavu skoro ke kolenům a pravil do země: „Tohle nikdy nevyšumí.“ „Navíc, my z osady nemůžeme. My jsme osada. Mimo ní neexistujeme.“ říkala hospodská za mými zády. Trochu mě to naštvalo. V tom stresu, který jsem s nimi sdílel, bylo ale důležitější zůstat pospolu. „Říkám, že založíte osadu jinde. To je důležitější než život? Sakra, vždyť tu bydlí i děti. Sbalte se a vypadneme!“ řval jsem na lidi v kuchyni. „Víš,“ pravila hospodská s rezignovaným klidem v hlase „některé věci člověk pochopí až s odstupem času. Ne vždy musí být všechno tak, jak nás učí a chtějí, abychom tomu věřili. Teď už je čas abys šel aspoň ty.“ Nechtěl jsem odejít, chtěl jsem je přesvědčit, aby odešli se mnou, schovali se v lese. Byl jsem zoufalý. Křičel jsem, až se mi hrnuly slzy do očí. Oni stále opakovali to samé. Nutili mě jít pryč. Po nějakém čase mého marného přemlouvání vstal ze svého místa u okna hospodský a čapl mě za ruku v podpaždí. Přidal se k němu Tonda. Každej mě držel za jednu paži a vedli mě ven z domu. „Odemkni!“ řvali už z dálky na toho podivína, co za mnou zamkl. Ten jenom stál a koukal. Zdálo se, že odemknout nechce. „Odemkni ti říkám!“ křičel hospodský ještě jednou. Podivín dokulhal k brance a pomalu ji odemkl. Chlapi mě vyhodili za branku a podivín ji opět zamkl. Křičel jsem na ně přes plot, ať jdou se mnou, ale nikdo na moje rady nedal. Jenom Tomáš se vynořil zpoza domů a mířil ke mně. „Nech toho, oni tě stejně neslyší.“ uklidňoval mě. „Na, tohle vezmi k sobě a dobře to schovej. Když k tobě do rána nikdo nepřijde, tak můžeš být v klidu.“ říkal Tomáš a podával mi přes plot nějakou tlustou knihu s červenou obálkou, na které nebyl jediný nápis. Usmál se na mě a povídal: „Teď upaluj odsud – dřív, než bude pozdě. Měl jsem tě rád. Všichni tě tu měli rádi. Měj se hezky a piš dál, jednou ti snad něco vydají. Ahoj.“ Otočil se ke mně zády a pomalým krokem odcházel od brány. Chvíli jsem tam jen tak stál a koukal, jak odchází. Potom jsem schoval knihu pod bundu a utíkal po lesní cestě směrem k chatě. Vyběhl jsem po schodech do patra, vyrval jedno prkno z podlahy, vyhrabal trochu zásypu ze stropu a vložil tam knihu. Potom jsem na ní vrátil vyhrabaný zásyp a prkno přibil zpátky. Dal jsem ještě přes to koberec, aby nešlo nic poznat. Potom jsem zajistil dveře, jako předešlé noci a uchýlil se na kanape. Jen jsem seděl a přemýšlel. Myslel jsem na každého z osady, kterého jsem znal. Přistihl jsem se, že mi tečou slzy z očí, ale určitě bych si nepřiznal, že pláču. Nejvíce mě mrzelo, že vůbec nevím, co se děje. Přesto, že Tomáš podal vysvětlení, mně to vůbec nic nevysvětlilo. Proč by teď někdo chtěl zabíjet tolik lidí? A kdo vlastně? Těžko bych hledal odpovědi. Měl jsem nutkání jít do osady, ale nemohl jsem. Jen jsem seděl v přítmí chaty, kam škvírami mezi zavřenými okenicemi pronikalo jen málo světla. Užíral jsem se myšlenkami. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi křičet, chtělo se mi do něčeho mlátit. Vše jsem vyzkoušel, ale nic mi nepomohlo. Schoulil jsem se na kanapi do klubíčka a kupodivu se mi podařilo usnout. Nevím, jak je to možné, když mi hlavou lítali neustále hrůzné myšlenky. Ráno jsem se vzbudil. Začal celkem horký den na toto roční období. Nemohl jsem vydržet na místě. Musel jsem se jít dolu podívat na osadu. Říkal jsem si, že se třeba nic nestalo. Jenom zbytečně panikařili. Uháněl jsem cestou, co nejrychleji to šlo. Už z dálky mě překvapovalo, že nevidím plot, ani žádné jeho zbytky. Zastavil jsem se tam, co vždy stála brána. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Přede mnou se rozprostírala jenom rozsáhlá mýtina obklopená lesem. Cesta pokračovala skrz ni. Po osadě ani památky. Nezdálo se, že by tam někdy nacházely nějaké stavby. Na mýtině byla vysoká tráva asi po kolena a několik pařezů na místech, kde stály domy. Do některých jsem kopal, jestli tam nejsou jen položený, ale kořeny měly dost hluboko na to, aby s nimi někdo pohnul. Osada prostě zmizela. Nevěřil jsem tomu. Myslel jsem si, že mám halucinace. To přeci není možné. Za jednu noc se z osady nemůže stát mýtina. Sedl jsem si na pařez. Asi jsem blázen. Vzpomněl jsem si na slova hospodské. Nemusí být vše tak, jak chtějí, abychom tomu věřili. Došlo mi, že by v té knize mohlo být nějaké vysvětlení. Šel jsem zpátky na chatu, vylezl nahoru, vytrhl prkno a vyhrabal knihu, která tam přečkala noc. Položil jsem ji na stůl a chvíli na ni koukal. Rozhodl jsem se, že bude asi rozumnější, ji zakopat na zahradě, aby už nepřidělávala žádné starosti. Chtěl jsem ji zahrabat taky ze strachu o svůj život, který obyvatelé osady zachránili. Na zahradě, jsem vykopal malou, ale hlubokou jámu. Vzal jsem knihu do ruky a ta mi vyklouzla z červeného obalu a spadla rovnou do díry. Naklonil jsem se a uviděl, že kniha má také červené desky a na nich je zlatým písmem napsáno: KRONIKA OSADY. Nemohl jsem ji tam nechat. Nebylo to to, co jsem si myslel. Vytáhl jsem ji z výkopu, oprášil a odnesl do chaty. Natáhl jsem se na kanape, vzal ji do ruky a začal číst... |
PovídkyPovídky v této kategorii jsou často inspirované mými sny. Pokud jste z nich zmatení, tak věřte tomu, že já byl po probuzení zmatený ještě více. Povídky nejsou většinou humorné, jako tomu tak často bývá v ostatních rubrikách. Archiv |