SLOnění
Šílené příhody z jedné kavárny
Týna za mnou přijela v úterý do Brna. Večer jsme zašli na pivo k Huse. Čekaly nás opravdu nabitý dny. Ve středu Open mic a na čtvrtek jsme si naplánovali výlet do Prahy spojenej s mým autorským čtením. Ve středu jsem měl dopolední na stanu. Týnka si zatím zařídila něco ve škole a přijela za mnou. Venku bylo příšerný vedro. Nacpal jsem jí meloun a ledovou kávu. Posadila se s tím ven a četla si. „Taky chodí bosa, ta je dobrá, tu ber! Ta bude umět dělat píčoviny,“ radil mi Roman. „Nebo už je snad tvoje?“ „Tak napůl.“ „Napůl? Tak to je ideální stav.“ „Viď, taky si myslím.“ „Tak to má být.“ Super! Dostal jsem pochvalu od šéfa. Nešlo sice o práci, ale o holky, ale i to se počítá. Kristýna, provozní ze stanu, mi psala, abych tam byl až do šesti, protože se tam chystalo představení pro děti. Poslal jsem ji do prdele, protože jsem si potřeboval připravit Open mic v baru. Kolem čtvrtý mě přišla vystřídat Elsa. Roman spočítal kasu, vyplatil mě a mohl jsem vypadnout. S Týnkou jsme ještě stihli sprchu a jídlo a pak jsme utíkali ke Slonovi připravit stage. U piana seděl zase Martin, zrakově postižený týpek. Měl s sebou kamaráda a kamarádku. Toho kamaráda, kterej měl k nám zákaz vstupu. Jak mě viděl, někam se vypařil. Přišel jsem ke Štefanovi, kterej měl ten večer poslední směnu a oznámil mu, že ten týpek sem nesmí. Štefan mi odpověděl, že mu je dneska všechno úplně u prdele. Že to řešit nebude. Dal jsem si pivko a na zahrádce objevil barmanku Elišku s její partou kamarádů muzikantů. Prej odmítli si zahrát s Martinem a nebyl úplně nadšenej, tak se schovali na zahrádku. Myslel si totiž, že si s ním chce každej muzikant zahrát. Pomalu jsem začal rozkládat stojany na mikrofony a nechal Martina, ať si hraje. Jeho kamarádka byla zvědavá, co se bude dít. Odbil jsem ji. Poprosil jsem ji, jestli by se nepřesunula, abych mohl sklidit stoly z pódia. Ochotně mi vyhověla, ale Martinovi se to moc nelíbilo. Zahrál jednu xenofobní písničku, vstal od piana a po sluchu trefil ke své kamarádce pod pódiem. Stěžoval si, že jsme ho vyháčkovali, že si s ním nikdo nechce zahrát. Samozřejmě tak, aby to všichni slyšeli. I ti na zahrádce. Už měl něco upito. Dorazil první vystupující, kterej odmítl hrát, protože se bál Martina. "Správajte sa prosím slušne, alebo odíďte!" okřikl slepce Šimon. „Vidíš, i pan barman se už na tebe zlobí. Nemůžeš být tak ješitnej. Jsou tu i ostatní muzikanti a já si je chci poslechnout,“ přidala se jeho kamarádka. Tím se ale spustila obrovská lavina křiku a nadávek. Martin vytáhl všechno i to, co se nikdy nestalo. Že jsme arogantní, že mu Štefan zapomněl donést mlíko ke kafi, že naše lungo je moc malý lungo, že diskriminujeme tělesně postiženého, že máme ilegální kuřárnu, že neprodáváme nic k jídlu, že máme pivo nejlevnější, takže ho nutíme chlastat atd. Na to já jsem vytáhl to, že jsem po něm uklízel blitky a že jsem mu sháněl hodinu taxíka. To ho samozřejmě nezajímalo a stejně jsem byl arogantní kokot, jako ostatní zaměstnanci. Odmítal odejít. Štefan na něj křičel, celej zrudnul a naběhla mu žilka na čele. „Ser na něj, pojď na cígo.“ Čapl jsem ho kolem ramen a dotáhl na zahrádku. Celá hospoda se přesunula za náma. Kluci vzali kytary a začali jamovat. Slyšeli jsme, jak Martin křičí na prázdnou hospodu, jelikož jeho kamarádka se taky naštvala a odešla. Zavolali jsme Romanovi. Do pěti minut dorazil. „Dobrý den, jsem majitel této kavárny, co můžu pro vás udělat?“ „Vaše obsluha je arogantní a diskriminuje mě.“ „Nekřičte na mě, já na vás taky nekřičím…“ „JÁ NEKŘIČIM!“ „Křičíte. O arogantnosti obsluhy nic nevím. Nikdo si nikdy nestěžoval. Uklidněte se a řekněte mi, co pro vás teď tady můžu udělat.“ „Chci kafe a pivo na účet podniku a aby sem mohl chodit můj kamarád.“ Všichni přítomní, kteří se na tu estrádu přišli podívat, vyprskli smíchy. „A posmíváte se mi, protože jsem slepej!“ Všiml jsem si, že jeho kamarádi postávají venku a nejspíš čekají, jestli se neumoudří. „Nikdo se vám tu neposmívá. Vydržte moment.“ Roman vyšel ze dveří, ale Martin, jako by přeslechl poslední větu, vyšiloval dál. Nikdo mu neodpovídal. Jen jsme na něj koukali. Roman dotáhl z venku toho chlapa, kterej k nám měl zákaz. „Teď jsme si promluvili s vaším kamarádem a myslím, že je to tak, že on sám sem nechce chodit. Není to tak?“ „Jo. Já jsem ti říkal do telefonu, Martine, že sem mám zákaz a respektuju to. Nechápu, proč jsi mě musel furt přemlouvat. A ještě tady děláš problémy.“ „To je jedno. Ale já chci, abys sem mohl chodit.“ Kamarád to vzdal a odešel. „Poprosím vás abyste odešel. Vyháníte mi tu svým křikem hosty.“ „Jen ať ví, co je to tady za podnik.“ „Odejděte, prosím.“ „Neodejdu, dokud nepovolíte Bohoušovi sem chodit.“ „Dobře, tak já to řeknu jinak:“ opřel se Roman dlaněmi o stůl, „Seber se a táhni do prdele!“ „Nechovejte se ke mně jako hulvát.“ „Hlavně, že vy se chováte slušně. Vypadněte!“ „Odejdu, až sem povolíte vstup Bohoušovi a dáte mi kafe.“ „Vy mi nebudete říkat, co mám dělat. To se nepodařilo ani mojí starý za 40 let.“ „To mě nezajímá…“ „Vypadni, nebo zavolám policajty!“ „Tak je zavolejte, já rovnou nahlásim tu ilegální kuřárnu, co máte vzadu.“ „Nevím, o čem to mluvíte. Jdu volat.“ „Jen volejte, nahlásím jim i tu diskriminaci tělesně a psychicky nemocného člověka.“ Roman popadl mobil a já šel dozadu sklidit popelníky. Ne ze strachu. Roman by si to obhájil. Jen mi to připadalo jako dobrej nápad. Nelibuju si v posměškách na znevýhodněné lidi, ale u něj jsem si přál, aby se znemožnil co nejvíc. Možná je to zlomyslný, ale on mě zklamal jako člověk. A jeho postižení mě v t u chvíli vůbec nezajímalo. Za pár minut se objevily majáky měšťáků. Vešli dovnitř a důležitě to nahlásili do vysílačky. Jeden se ujal Martina a druhej Romana. V tom křiku se nedalo vůbec bavit, a tak se Roman s policajtem odebrali ven. „Zítra půjdu za ombudsmanem, znám ho osobně, podpořil jsem ho při jeho kandidatuře,“ křičel Martin na strážníka. Ten se ho snažil uklidnit, ale byl stejně úspěšnej jako všichni před ním. Po chvíli se vrátil Roman i s měšťákem dovnitř. „Takže pane Janek, jménem zákona,“ Martin se začal zvedat, „pokud jste toho schopný, opusťte sám tento prostor. Pokud se vrátíte, budeme nuceni vás zadržet.“ Stačil ještě vykřiknout něco o ombudsmanovi a České obchodní inspekci a už ho vedli ven. Ochotně mu stopli taxíka domů. Napsal pár ubrečených statusů na Facebook a už jsme ho tam nikdy neviděli. „Tak, děkujeme za pěkné úvodní divadelní představení a můžeme pokračovat v programu.“ Uvedl jsem začátek Open micu. Později se mikrofonu ujali členové Eliščiny cimbálky. Začalo to vtipama o violistech. Samozřejmě jeden exemplář stál na pódiu. Potom jsme se nahrnuli všichni na pódium. Kdo na nic neuměl, vzal si bubínek. Hráli jsme známý odrhovačky. Dokonce vyhecovali i naši stydlivou novou spolubydlící, která se nastěhovala s přítelem do pokoje po Šafym a Leoně. Nebáli se jít s mikrofonem i za bar, aby Štefan dozpíval kus textu. K půlnoci přišli chorvatský dvojčata. Dva týpci k nerozeznání. Jeden hrál na kytaru a druhej zpíval. Jen když jsme se s nima bavili (anglicky) netušili jsme po půl hodině, kterýmu z nich jsme to řekli, a tak jsme se celej večer bavili o tom samym dokola. „Já rosumim cesky, ale jsem líny se ušit gramatiku,“ odpověděl jeden z nich na můj dotaz, jestli umí česky. Začali tam balit Týnku, a tak jsme se rozhodli jít domu. Přeci jen nás čekala druhej den Praha. Podívali jsme se do muzea smyslů, na Vítkov a prošli si Žižkov, abychom to těsně před průtrží zakempili ve Storm street, kde jsme měli s kamarádem Dopíčkem duo čtení poezie. O půlnoci zase zpátky do Brna. Ale poznal jsem další zajímavý lidi.
0 Comments
Každou druhou středu jsem U veselého slona pořádal Open Mic. Akci, kdy postavím mikrofon na stage, zapojim kytaru a dám prostor komukoliv, kdo se chce vyjádřit. Šlo o to jenom trošičku zvýšit tržby.
Přijela ke mně na pár dní moje velice dobrá „kamarádka“ Týna. Společně jsme se vydali ke Slonovi trochu dřív, abychom připravili pódium. Slepý pán, zjistil jsem, že se jmenuje Martin, tam zase hrál na piano. Za sebou měl lahev nealko piva a vedle něj seděla jeho babička. Nechtěl jsem je vyhánět, a tak jsme si u Nikči objednali pivko a sedli jsme si s Týnou ke Štefanovi, kterej vzadu dával dohromady novej nápoják. „Zajtra je tu nějaká akcia. Potrebujem, aby si prišiel skôr,“ oznámil mi. „No, chtěl jsem se věnovat Týně, když za mnou přijela.“ „Stačí keď prídeš v jednu. Potom večer určite bude málo ľudí, rátam. Tak môžeš zavrieť skôr.“ Týna se na to moc netvářila. Představila si, že bude celý odpoledne zavřená v bytě s mým spolubydlícím Milanem a pak mě jenom přijde vyzvednout. To ji moc netěšilo. „Dobře, no. A co je to za akci.“ „Neviem presně, Roman povedal dajaké slovo, ktorému som nerozumel.“ V tu chvíli se postavička s kšandama objevila ve dveřích do kuřárny. „Ty, Roman, čo je to zajtra za akciu?“ „To není žádná akce, ty vole, to je tryzna. Smuteční hostina. Pohřeb.“ „Tak to nejdu,“ bránil jsem se. „V klidu, to je v gastru nejvděčnější. Nikdo se neožere, všichni jsou pokorný a neřvou. A přijde asi jenom dvacet lidí,“ uklidňoval mě Roman. „Bude tu s tebou Anička. A já s Kohnem.“ Nevím, jestli mě to uklidnilo. Musel jsem jít připravovat Open Mic. Martin s babičkou už odešel. Zapojil jsem kytaru a se Štefanem jsme brnkali a pouštěli si známý kytaristy. Začátek byl naplánovanej na sedmou. Ve čtvrt na osm přišel první člověk. Jakási písničkářka. Hrála a zpívala pěkně. Samozřejmě jsem pozval i Táňu s Milanem. Psal jsem jim, kde jsou. Měli asi hodinu zpoždění. Dostalo se mi zprávy od vydeptanýho Milana, kterej prej udělal osudovou chybu a rozhodl se počkat na Táňu. Obutej a oblečenej stál v chodbě, zatímco ona mu každých deset minut říkala, že za chvilku už bude ready. Na baru se objevil další pán s kytarou. Tak jsme si sesedli do kroužku a jen tak improvizovaně hráli. Štefan se rozhodl vystoupit se svým slamem (preformovanou poezií). Musel ale počkat na Romana, protože si měl dělat prdel z práce právě ve Slonovi. Písničkářka a neznámej kytarista se rozhodli, že si půjdou zatím zaimprovizovat na pódium. On jí hrál akordy a ona zpívala a vybrnkávala. Šlo jim to dohromady, jako by se znali dvacet let a teď před náma hrajou, že se nikdy neviděli. Ve čtvrt na devět dorazila i Táňa s Milanem. Divili se tomu, že to, co se odehráva na stage, je impro. Milan se k nim i na chvilku přidal se svojí kytarou. Já jsem tam přečetl svou poezii za doprovodu toho neznámýho kytaristy. Ve dveřích se objevil Roman, a tak mohl Štefan spustit. Jenže po prvních slovech Roman odešel dozadu a vrátil se až když Štefan skončil. Nemyslím si, že mu to vadilo. Jenom měl vzadu něco důležitějšího. Štefana to trochu zklamalo, že pan šéf neslyšel, jak si z něj dělá někdo prdel. Nakonec nám ještě zahrála písničkářka a začal jsem pomalu balit. Sedl jsem si na schod, rozložil zpěvník a s Milanem jsme si zahráli pár odrhovaček. Štefan se k nám nahnul a místo slov písničky spustil: „Chlapci, hráte pekně, ale nešlo by to bez toho spevu?“ Potom mi oznámil další nepříjemnost. Babička prej vyletí komínem dřív a na tryznu se mám dostavit už v devět. Místo Aničky tam se mnou bude Nikča. Před půlnocí se ve dveřích objevila banda s nástroji. Na pódiu vybalili housle, violy, jeden si sedl k pianu a spustili klasický cimbálovky, o kterých my na západě nemáme ani tušení. Takže jsem si moc nezazpíval. Ale před Romanem jsem dělal, že to samozřejmě znám, i když jsem nerozuměl ani slovům. Týpek, co s muzikantama přišel, ale na nic nehrál, se stavil na baru. Objednal panáky domácí slivovice pro celou hospodu. Nikoho nevynechal. A dal ještě jedno kolečko. Musel jsem dopíjet za Týnu, protože jí to nechutnalo. Ani nevim, jak jsme odešli. Účet jsem si nechal nezaplacenej za barem na lepší časy. Přitulil jsem se k Týně a usnul. Prej mě musela celou noc zvedat ze země. Pokaždý se vzbudila a já ležel na koberečku vedle postele. Asi pohodlí. Naštěstí je moje paletová kutilská postel jenom 20 cm nad zemí. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Týna mě vykopla z postele a spala dál. Stejně jako Milan na protější posteli. Napsal jsem Nikče, že dorazím dýl. „Jaký dýl? To neznám. Říká se později!" rozčilovala se. Přišel jsem jenom s malinkým zpožděním. Niki s Romanem chystali stoly. Kohn smažil v kuchyni řízky. „Musíme sundat ze stolů všechny ty cedulky Tchyní. A pokud možno, tak ji moc nenabízejte.“ Nechápal jsem proč. Mohli si ještě naposledy tchýni užít. Tchyně. Tak se jmenoval jeden druh piva, který jsme tam točili. Každej stůl měl cedulku s nakreslenou starou paní. Roman nám rozdával instrukce a uklidňoval nás. „Ty jsi prase!“ křikl na mě. Už jsem se chtěl rozčilovat, že jsem čistotnější než většina mých kolegů. Vtom se ale otočil na Nikču a řekl jí už mírněji: „A ty jsi kuře.“ Nechápavě jsme koukali, proč na smuteční hostině potřebujeme krycí jména. „No jsou kuřecí a vepřový řízky. Jeden je prase, druhej kuře. Oni se to naučí a už na vás budou jenom mávat,“ vysvětlil. Měl jsem příšernou kocovinu a chtěl jsem spát. Nikča spala jenom dvě hodiny. Roman vůbec. Přesto vypadali líp než já. Lidi se pomalu začali scházet a Kohn je vítal. Samozřejmě jsem hned nabídl jako první Tchyni. Nikoho to sice nepohoršilo, ale nikdo si ji nedal. Hosti se usadili a my začali nosit jídlo. Samozřejmě Romanův plán nevyšel, protože si někdo objednal nějakou míchanou kravinu a Nikča nestíhala. Takže jsem byl kuře i prase zároveň. Jinak jsem si vzal na starosti hlavně výčep. S Nikčou jsme se nakonec dobře sladili a šlo nám to i přes spánkovej deficit. „… to my havrani, nemůžeme,“ zaslechl jsem část konverzace Nikči s pozůstalým, kterej na ni udiveně zíral, „to se zeptám. No, to se tak prej říká. My číšníci jsme havrani a v kuchyni jsou vařečky.“ Pán pochopil a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. Nejspíš úleva. „Ty Niky, myslíš, že je dobrej nápad tady mluvit o havranech?“ „Proč? – – A jo.“ Rozesmála se. Což vůbec nevadilo, protože hosti se bavili. Vůbec nevypadali smutně. „Vy jste mi dal to kafe moc horký,“ žertoval jeden z pozůstalých. „To u kafe tak bývá. Můžu vám do toho hodit led, jestli chcete.“ Snažil jsem se, aby hned z tónu hlasu poznal, že si dělám srandu. „Poslyšte, vy byste taky zkurvil každý pití.“ Zasmál se. Dali jsme se do řeči a jeho manželka ho furt napomínala, ať mě nechá být. Ale dělali jsme si srandu ze sebe navzájem. Nějak jsem zapomněl, že zrovna přišli z pohřbu. Odešel jsem do kuchyně, kde Roman s Kohnem kouřili zaslouženou cigaretu. „Ty nemáš takovou jiskru v oku, jako Nikola,“ smál se mi Roman. „To jde až tolik poznat, že mám kocovinu?“ „Dost. Měl bys to přikrmit.“ To slyšela Nikča a poklepala mi na rameno. „Pojď, dáme pivko.“ Neodmítnul jsem. Trošku mě to spravilo. Po dvanáctý všichni pozůstalí odešli. Posadili jsme se vzadu na gauč. Nikča s Romanem si zapálili a kecali jsme. Dostal jsem od Romana řízek s bramborovým salátem. Uklidili jsme celej lokál, Nikča to šla dospat a Roman jel zkontrolovat stan. Natáhl jsem se chvíli vzadu na gauč a dal si dvacet. Čekala mě ještě celá směna až do jedenácti večer. Dorazil jsem s předstihem. Roman si na zeď promítal nějakou přihlouplou českou komedii. Naštěstí tam hrála kapela, na který jsem vyrůstal, tak jsem měl aspoň hudbu k uklízení. Všechno jsem nachystal a chvíli po třetí Romanovi skončil film. Furt se v tom filmu šukalo, a tak jsem se děsil, aby nepřišli hosti s dětma. První samozřejmě dorazil Venca, zedník a štamgast. Načepoval jsem mu pivko. Zase seděl sám v přítmí na gauči a sledoval videa na mobilu.
Po chvíli dorazil slepej pán si zahrát na piáno. Dovedl ho jakýsi podivný kamarád. Slepec zasedl za piano a spustil. Donesl jsem jim pivka. „Hale a půjčil bys mi tu stovku? Na ten tabák?“ Nevidomej pán vytáhl z ledvinky stovku a podal ji vidomému kamarádovi. Ten beze slov odešel. Po chvilce se vrátil s tabákem a chodil co deset minut na cigáro. „Když odejdeš, tak mi to musíš říct. Já si tady pak jako debil s tebou povídám a ty tu nejsi.“ Kamarád vůbec nebral zřetel na tuhle žádost a dál chodil do kuřárny na cígo. „Můžu se k tobě přijít učit?“ psala mi Táňa. „Jasně.“ „Tak já se oblíknu a jsem tam.“ To u ní znamená hodně dlouho. Na bar se posadil Denis. Takovej kluk pro všechno. V noci hlídá stan, ve dne pomáhá Romanovi s čímkoliv je potřeba. Nejspíš nikdy nespí. Natočil jsem mu jako vždycky čistou vodu. Roman se v kuchyni značně nudil. Přišel si chvilku za náma pokecat. „Na to seru, jedu do Líšně. Elsa je stejně hezčí, než ty,“ vykřikl a zahleděl se zasněně z okna. „No to snad ne,“ urazil jsem se. „Co jedeme nahoru za naší misskou?“ rozzářil se Denis. „Jsme totiž Elsu vyhlásili letošní Miss Slona,“ vysvětloval Roman. „Tak proti tomu nemám námitky. Správná volba.“ „Viď. Tak my jedem. A nebreč tady.“ „Kdyby mi bylo smutno, tak zavolám.“ „Zavolej a my ti řekneme, jaký to bylo s Elsou.“ „To budu brečet ještě víc.“ Za oknem se dala do pohybu stará oprejskaná dodávka. Utíral jsem bar a došlo mi, že vlastně chtěla dorazit Táňa. Poslal jsem jí vysmátýho smajlíka. „Už jedu.“ Za další hodinu skutečně dorazila. To už do baru přišlo i pár dalších hostů. Táňa si u mě na baru opsala úkol a pak učení schovala, že se jí do toho nechce. Radši si dala pivko. Volal jsem Romanovi, aby mi dovezl sudy. „Ta Elsa je fakt hezčí než ty,“ musel poznamenat. „Ale jenom o kousek.“ „Tak to je ale hodně velkej kousek tohle.“ „Neobtěžuj ji tam a dovez mi ty sudy!“ „No jo, jasně, tak zatím.“ „Čau.“ Slepej pán si objednal pro sebe a kamaráda panáky whiskey. „Já už budu muset, nemám peníze,“ ozval se vidoucí. „A když ti půjčím další stovku, tak tu se mnou zůstaneš?“ „To zní jako plán!“ A objednal si další pivo. Slepej tentokrát poprosil víno. Pro jistotu celou flašku. „Víte, já jsem skoro dva roky nepil, ale teď mám takový těžší období. A odjela mi babička pryč, tak to musím využít. Jak nevidím, tak mě občas chytají deprese. A prášky jsou na předpis. Takhle z nás vláda dělá alkoholiky.“ Jenom jsem mu to odkejval, nalil do sklenice víno a nasměroval mu ruku. Někomu telefonoval a říkal, že pojede domů taxíkem. Rozrazili se dveře a dovnitř vešel Fíla. Posadil se vedle Táni. Natočil jsem mu taky pivko. A sobě taky, abych si s nima mohl přiťuknout. Chvíli potom dorazili společně oba šéfové – Roman a Kohn. Vytahali bečky z auta. Udělal jsem jim kafe. Zavřeli se v kuchyni a zapálili si tam. Těsně po tom, co jsem jednoho hosta vyhnal kouřit dozadu. Páreček u stolu pod pódiem si nechal od slepce zahrát valčík, aby si mohli trochu skočit. Tomu jsme se nikdy u Slona nebránili. Ať lidi zpívají a tančí. Tóny piana utichly. Roman šel pro něco do skladu. „Ty vole, on se ti tam poblul.“ „To si děláš prdel.“ „Ne, slepej se ti tam poblul u piána. A já to uklízet nebudu.“ „Já taky ne,“ ozval se Kohn. „Já to taky nechci uklízet,“ bránil jsem se. „Asi ti nic jinýho nezbyde.“ Kohn se potom nasraným krokem vydal na pódium a vidícímu kamarádovi, kterej měl nejspíš už taky problém se zrakem, domlouval, aby se nad sebou zamyslel, že se takhle opije se slepým člověkem. Myslím, že ho nevnímal. Jenom se bezvládně kymácel na židli. Slepec seděl v předklonu a pokoušel se to rozdejchat. Došel jsem je zkásnout. „Všechno dohromady,“ vyloudil ze sebe slepec. „Tak to bude tisíc sedm set devadesát tři.“ Vytáhl dvoutisícovku, požmoulal ji ve svých pozvracených dlaních a podal mi ji. S odporem jsem si ji vzal. S odporem jsem ji položil na bar. „Co je?“ zeptal se Roman. „Vždyť je to úplně od blitek.“ „To je jedno. Jsou to peníze. To já si klidně vezmu i poblitý.“ Vrazil jsem mu dvoutisícovku do ruky. Opatrně ji chytl za okraj. Slepci jsem vrátil a požádal je, aby už vypadli. V baru už stejně nikdo kromě nich a party hrající šipky nebyl. Zvedli se a vydali se do kuřárny. „Kam jdete?“ „Pryč odsud!“ ozval se slepej. „Tamtudy ale ne.“ Zmizeli mi z dohledu. Dotočil jsem pivo a vydal se za nimi. Stáli u zadních záchodů. Prej jeden z nich potřeboval vykonat potřebu. „Nedáte si s nami borovičku?“ ptali se mě Slováci od šipek. Slíbil jsem jim, že jednoho panáka s nima dám na baru, až půjdou zaplatit. Potřeboval jsem to. Dva opilí pánové se vrátili na svá místa. Prosil jsem je, ať už fakt vypadnou, ale lítali si svým vesmírem. Řekl jsem, že jim zavolám taxíka a poprosil Táňu, aby to udělala za mě. Musel jsem ještě poklidit bar. Fíla mi pomohl zednout židle. Na chodníku se objevilo auto se žlutou značkou na střeše. Slepec se zvedl, neustál to a hlavou se zabořil do podlahy pódia. S Fílou jsme ho rychle zvedli. Snažili jsme se z něj dostat adresu, kam jede. Naštěstí se nám jeho slova podařilo společně na třetí pokus rozkódovat. Fíla ho vzal a vedl ven k taxíku. Já se pokoušel vypakovat jeho kamaráda. Fíla vběhnul naštvaně zpátky do baru. „On ho prej nevezme. Prej, že je celej poblitej.“ Vyšel jsem ven a slepce jsme společně posadili na obrubník. Mezitím se jeho kamarád jakýmsi záhadným způsoben teleportoval ven. Opřel se o zeď vedle vchodu a zapálil si. Vrátil jsem se za bar a slepce jsme průběžně všichni tři (já, Táňa a Fíla) kontrolovali. S odcházející slovenskou bandou jsem si dal ještě borovičky, uklidil kuřárnu a bar. Kasu za mě musela spočítat Táňa, protože mi to furt nevycházelo. Zamknul jsem Veselýho slona a vrátili jsme se na ulici k nevidomému. Jezdil tam jeden taxík za druhým. Mávali jsme na ně. Někdo ani nezpomalil. Ostatní přibrzdili a když viděli pozvracenýho člověka, tak na to radši hned dupli. Trvalo asi hodinu, než u nás jeden z taxikářů zastavil. Došel jsem k němu a začal svou prosbu tím, že je nevidomý. Samozřejmě to taxikáře obměkčilo. Naložili jsme ho do auta. „Tyvole, chlapi, vždyť má poblitý celý nohy. No, vy mi teda děláte radost. Máte aspoň peníze?“ Slepec vytáhl další dva tisíce, zamával s nima a schoval je zpátky do ledvinky. Pak nás ujistil, že když ho vyhodí před domem, už zvládne dojít. Nasranej a zoufalej taxikář na to dupnul a za chvíli zmizel. Napsal jsem Romanovi sms, že to uklidím další den, že už na to nemám nervy. Neprotestoval. Domu jsme museli jít pěšky, protože jsme propásli všechny rozjezdy. Fíla se od nás trhnul na Český. Terka si ještě v non-stop okýnku nedaleko našeho bytu koupila cigára a pivo. Já se těšil do postele. Druhej den jsem přišel do práce o hodinu dřív, popadl kýbl, rejžák a šel drhnout koberec na pódiu. Všude jinde v kavárně byla na podlaze dlažba. Ale pán si prostě musel vybrat jediný místo s kobercem. Do otevíračky jsem to stihl jakš takš vyčistit. „Já jsem tady nechal balení tabáku, víte, co to stojí?“ vychyloval muž ze včerejška, kterej měl zrak v pořádku. „To je mi úplně u prdele. Včera to tu ten váš kamarád poblul a vy jste se o něj ani nebyl schopnej postarat. Tak čekáme aspoň omluvu,“ odpálil hned Roman. Nikdy se s tím moc nesral. „Já jsem to nepoblil. To on. To není můj problém. Já chci jenom vědět, kam mi zmizel můj tabák.“ „Tady se nic nenašlo. Budeme rádi, když už sem nebudete chodit. Nashle.“ Otočil se na podpatku a odešel ven ze dveří. Koukal jsem na Romana s otevřenou pusou. "Zavři tu hubu a pracuj!" Odpoledne jsem za výlohou zahlídl známou pajdavou chůzi slepce. Za ruku ho vedla jeho babička. Už hodně stará paní, která s ním musí mít občas velký trápení. Přišli se mi omluvit. Musel jsem jim ukázat skvrnu na pódiu. Poděkovali mi za to, že jsem to vyčistil a zavolal mu taxíka. Vlastně jsem měl radost, že se dostal domu v pořádku. Paní se nabídla, že nakoupí nějaký přípravky na čištění koberců a pokusí se celej ten koberec vyčistit. Skutečně druhej den přišla a vyčistila zašlej flekatej koberec na pódiu. Domluvili jsme se, že slepej pán k nám může kdykoliv, ale ten jeho kamarád má k nám vstup zakázán. Štefan mi napsal, že se rozhodl vzít všechny, kteří přišli na pohovor. Kéž by takový kritérium stačilo i kdekoliv jinde. Musel jsem si zařídit potravinářský průkaz. Volal jsem doktorce v osm ráno, že potřebuju potraviňák. Řekla mi, že v deset si pro něj mám přijít. Kvůli koroně jsem si musel stoupnout mimo čekárnu. Vyšla sestra a hodila po mně můj potraviňák. Já po ní hodil 250 Kč, poděkovali jsme si a rozloučili se. Prohlídl jsem si svůj doklad. V kolonce, kde měly být záznamy o mém zdravotním stavu, stálo malým písmem přes linku slovo „zdráv“. Na zbytku dokumentu se doktorce pošouply řádky, a tak například v kolonce „Datum narození“ bylo „Tomáš“. Snad to nikdo nebude kontrolovat. Jsem rád, že jsem za tuhle zbytečnost vyhodil 250 Kč.
Štefan mě přidal do skupiny na Facebooku. Samozřejmě jsem zkontroloval, kolik hezkých holek se mnou bude pracovat. Docela to ušlo. Ve skupině se domluvila úvodní schůzka, na kterou měli přijít všichni noví i stávající zaměstnanci. Jak to tak bývá, dorazila jen půlka. Jakási Eliška se omluvila s tím, že se jí rozbilo auto a úplně to psychicky nezvládla. Vešel jsem k Veselému slonovi. Postarší paní za barem mě navedla dozadu. Tam seděl na gauči Štefan a milá drobná slovenská holčina Janka. Potom si k nám přisedla nádherná holka. Na rameni vytetovanou růži. Představila se. Měla docela neobvyklý jméno. Elsa. Snažila se trochu rozproudit konverzaci, ale moc se jí to nedařilo. Došel jsem si na bar pro pivko. Janka mě poprosila, ať jí vezmu jedno malý. Jinak si nikdo nic nedal. Pak dorazili ještě dva kluci a dvě holky. Seděli jsme kolem kulatýho stolu a zírali na sebe. Trapný ticho. Snažil jsem se si procvičit jména. Janka, Elsa, Valča, Terka. Ale jak se jmenujou sakra ti kluci? A není to jedno? Holky si vždycky zapamatuju líp. Čím to bude? Do salónku, kde jsme čekali, vstoupil mírně postarší pán. Kolem šedesáti. Hodně na krátko střižený vlasy. Bílý triko, bílý kalhoty a oranžový kšandy se vzorem metru. Na levý kšandě měl připnutýho sloníka. Sedl si vedle Štefana a zapálil si. „Už jsme všichni?“ „Neviem čo ta Eliška.“ „Ta má v prdeli auto ne? Tak začneme.“ Štefan to odsouhlasil. Za náma se tiše usadil ještě jeden pán. O něco mladší. Nevýraznej. Ke knihovně se postavila mladá, slušně vyvinutá brunetka. Stála jako pozorovatel zpovzdálí. Roman, jak se ten s kšandama představil, nás přivítal a zeptal se, kdo už dělal v hospodě nebo kavárně. Pár lidí se přihlásilo. Valča se přiznala, že pracuje ještě v jiný brněnský kavárně. „Tak mi pak uděláš kafe!“ vykřikl Roman. „A kdo tady chtěl dělat tu kulturu?“ Musel jsem se přihlásit. Je to jediná věc, kterou jsem v tý době dokázal. Kafe jsem nepil a vůbec netušil, jakej je rozdíl mezi latéčkem a kapučínem. „Tak jo, máš volnou ruku. Nechci tady rapery a ubrečenej metal, jinak mi je to jedno.“ Prošli jsme se zase po lokále. Dokonce nám Štefan ukázal připravovanej hudební klub ve sklepě. „Od září budou koncerty tady,“ říkal mi hrdě Roman. Netušil, že mám za sebou pár let stavařiny. Jenom tak hrubým odhadem jsem si tipl, že kdyby na tom dost makal, tak má do zimy stejně hodně práce. V září to prostě nemůže otevřít. Dolu se šlo po nebezpečných schodech bez zábradlí. Neviděli jsme tam nic jinýho než staveniště. Holý stěny a stavební materiál rozházenej po všech místnostech. Valča před zraky všech udělala Romanovi kapučíno a on nám oznámil, že nás vezme ještě na stan. Teda druhou pobočku sloní kavárny. Před Veselým slonem stála dodávka s drsným metalovým polepem. Nastoupil jsem první. „Si připadám, jak kdybych lezla k nějakýmu úchylovi do auta,“ poznamenala Valča. „No, vždyť jo,“ ozval se zepředu Vojta, kterej už v kavárně nějakou chvíli pracoval a Romana znal. „Tahle dodávka vozí kapely z vídeňskýho letiště na Brutal,“ chlubil se Roman. Jedinej já jsem to dokázal ocenit. „Jenom mě sere, že se tu nesmí kouřit. Ty kapely jsou na to háklivý.“ Dupnul na plyn a valil to přes město asi stovkou. „Dokonce ani Big Boss tu nekouří.“ Elsa seděla vedle mě. Snažila se o nás dozvědět něco víc. Veškerej dojem, kterej jsem na ni mohl udělat jsem zabil tím, že jsem se přiznal, že hraju v alternative metalový kapele. „Tak to neposlouchám,“ a bavila se radši s Valčou, která seděla vedle ní z druhý strany. Narazil jsem čelem do sedačky přede mnou. Všechno se sunulo v dodávce dopředu. A my se museli držet, abychom neletěli na čelní sklo. Protože k čemu bezpečnostní pásy? Roman si nevšiml červený a na poslední chvíli dupnul na brzdu. Dodávka zastavila uprostřed křižovatky. Roman místo toho, aby křižovatku rychle projel, než se rozjedou auta z druhýho směru, tak zařadil zpátečku a zacouval zpátky k semaforu, kde už spořádaně stála jiná auta. Takže předek dodávky furt čuměl do křižovatky. Roman nemohl vůbec vidět na semafor. Počkal, až křižující auta začnou zastavovat na červenou a křižovatkou projel. Dorazili jsme ke stanu. Představoval jsem si nějakej hezkej přístřešek s buňkama apod. Jenže ve skutečnosti to byl jenom velkej bílej party stan. Na jedný straně bar, na druhý pódium. Zavedl nás do VIP salónku. Přistavěnýho menšího stanu s křesílky. Tam nám Libča, ta dobře vyvinutá holčina, řekla pár mouder a dobrých rad. Jakože, jestli chceme dát dvanáctku na stanu, tak se večer předtím nesmíme vykalit. Objednali jsme si u Aničky, která zrovna stála za barem, pivka. Roman nás přemluvil, ať zůstaneme a opečeme si buřty. Valča měla s sebou ukulele, tak se to i nabízelo. Bohužel Elsa musela odejít. Všichni jsme si s Romanem potykali. Celá útrata byla ten večer na šéfa. Anička kolem půl jedenáctý odrazila bečky, ale nám se ještě nechtělo končit. Mně zrovna došlo pivo, a tak jsem musel si jít bečku znova narazit. Terka šla se mnou, aby se to naučila. To si vybrala toho pravýho. Narazit jsem to ještě dokázal. Největší strach jsem měl ale z bomby CO2, kterýmu se slangově říká céóčko. Což je celkem jedovatý. Pomalu jsem pootočil kohoutkem na lahvi a hadice se pohly. Poodstoupil jsem. Nic se nestalo. Až potom jsem si posvítil na bombu a zjistil, že céóčko plní do starých hasičáků. Rychle jsem zmáčkl narážečky a utíkal si za bar načepovat pivo. Terka mě celou dobu sledovala. Vzpomněl jsem si na historku, kterou mi vyprávěla moje bejvalá. Do laboratoře jim někdo dodal špatně plněný bomby s kyslíkem. Trošku to přehnali s tlakem. A jednoho dne jim vylítl ventil a rozmlátil půlku laboratoře. Naštěstí všichni stáli dál od toho, a kromě nějakýho menšího pořezání chemickým sklem se nikomu nic nestalo. Odjížděli jsme po půlnoci rozjezdem. Už dostatečně spřátelení a opilí. V rozjezdu jsme si ještě společně zazpívali. |
Kavárna
|