BROG
Brno blog - příběhy dní na vysoké škole v Brně
Mé poslední dny v Brně vypadaly téměř stejně. Vstal jsem kolem desáté, udělal jsem si, co jsem musel do práce, kde mě nikdo neplatí, rozeslal několik životopisů a pak si šel ulovit něco k obědu. Vzhledem k tomu, že můj kuchařský um, který jsem začal trénovat zhruba před třemi měsíci, je založen na metodě pokus-omyl, raději většinou zajdu na obědové menu Za hradby. Po obědě jsem osobně obešel několik společností, kde mi řeknou: "My se vám ozveme." Nepočítám, že bych o někom z nich ještě kdy slyšel. No a večer jsem často zašel do divadla na nějaké představení. Vzhledem k tomu, že jsem trochu omezil své opíjení, měl jsem totiž víc večerního času a doma se mi sedět nechtělo, tak jsem podporoval divadlo. A teď? Všechno v hajzlu. Pokud nejsem zdravotník, teď práci asi nenajdu. Zvlášť, když jsem se poslední dobou zaměřil na kavárny a výčepy. Prý není trendem nabírat lidi. Oběd už si ulovím leda tak v lese a do divadla se podívám jedině na YouTube. Díky divadlu Mír a live streamům! Je to nutné. Navíc jsem cestoval z Brna na zabijačku. Zpátky už není úplně vhodné cestovat. A tak jsem uvízl kdesi na vesnici mezi lesem a domem, co vypadá jako hrad. Naštěstí máme plnej mrazák masa, takže přežijeme i půlroční karanténu. Těšil jsem se, jak to využiju a konečně se budu věnovat naplno umění. Těšil jsem se na ten klid. Jenže to by táta nesměl dostat home office. Jako státní úředník stejně nic nedělá, a tak je potřeba dát po zimě dokupy zahradu. Ještě k tomu si vymyslel, že snad postavíme druhej dům. Takže zase neudělám to, co jsem chtěl a v počítači mi zůstávají rozepsaná dvě dramata, jedna humorná novela, pět povídek, psychologický román, antiutopický román a nenahraných 6 skladeb. Takže se, vážení, nic nemění. Závěrem chci říct: Buďte v klidu, nepanikařte a poslouchejte ty divný pány v televizi, kterým bych taky nejradši nevěřil. Za chvíli se to přežene a bude všechno růžovoučký. No teda uplně ta ekonomika se neoklepe tak rychle a jiný vážnější nemoci tu furt budou. Ale proč býti pesimisty, žeano? Viru zmar! Dávejte na sebe a na své blízké pozor. Vždycky! (16.3.2020) A tímto skončila rubrika Brog. Bylo na čase se posunout dál. Posunout svůj život dál. Začal jsem studovat češtinu, jak jsem o tom mnohokrát mluvil v předchozích článcích. Ale ještě předtím vznikla rubrika Slonění. Navazuje na Brog, ale není tolik o škole, jako o práci v šílené brněnské kavárně.
0 Comments
Tak nám pomalu končí vánoční trhy. Další zkušenost za mnou. Několik dní jsem teď za každého počasí stával celý den ve stánku č. 26 a pozoroval ty divný lidi kolem sebe. Před Vánoci ještě stíhám zapsat sem své poznatky.
Na otázky: "To vyrábíte vy?" "Čím se to omalovává?" "To je na česnek?" (podložka na mýdlo) "Nemáte louskáček na ořechy?" "Z jakýho je to dřeva?" budu asi ještě dlouho alergickej, protože jsem je v průměru slyšel 125,5 krát denně. Navíc vůbec netuším, jaký dřevo na to bylo použitý. Vždycky jsem sebejistě tvrdil, že je to buk nebo jasan a oni mi to většinou sežrali. Tatínek mi vždycky říkal: "Můžeš bejt blbej, ale musíš si umět poradit." Deset hodin bývá někdy opravdu dlouhá doba. Zvlášť, když lidi nechodí. Znáte to ne? Když se po půlhodině podíváte na hodiny a zjistíte, že neutekla ani minuta, když máte štěstí, tak jedna. Ta šichta trvá potom zhruba 29 hodin. Za tu dobu stihnete vyzkoušet všechna jojoa, napsat román, odehnat múzu, zkouknout pár pohádek, vyluštit křížovku, odvodit obecnou teorii relativity a ještě vám zbyde čas na přerovnání zboží. Občas mi to zpříjemnila hudba v dáli vycházející z flašinetu nebo harmoniky. Sem tam přišlo zklamání, když se zpoza rohu vyloupli Hare Krišna. Večer hrály na pódiu kapely. Někdy to bylo i fajn. Což se nedá říct třeba o děsném sboru zpívající Rolničky na beat od Beyoncé. Češi jsou strašně šikovnej národ. Oni chodí na trhy jen pro inspiraci. Všechno si totiž zvládnou vyrobit sami. Jeden týpek chodil s rodinou od stánku ke stánku a hlásil: "Prosím tě, levanduli máš na zahradě a ten pytlík si ušiješ sama. Ne, Matěji, ten meč ti doma vyrobím, proč bysme ho kupovali?" Mně táta taky sliboval domek na stromě, pingpongový stůl a enduro. Nic z toho jsem nikdy neměl. Budu taky slibovat, až budu tátou? Asi jo. I když aspoň ten meč bych mohl zvládnout vyrobit. Přestože to nebyla nijak náročná práce, jsem rád, že je to u konce. Teď mi držte palce, ať je štěstí při mně a vyjde mi i další pracovní příležitost. Protože bych byl vážně debil, kdybych jenom ležel doma a nechal se živit. (22.12.2019) Achjo. Není čas to tu trochu oprášit? Brno je stále aktuální. Koukám, že poslední článek v rubrice je z ledna. To bylo všechno ještě jinak.
A jak je to teď? Úplně jinak. Kolej už je minulostí. Teď bydlím na bytě se Šafym, jeho Leonou, její kamarádkou a Táňou (spolužačkou z prvního semestru). Vzhledem k tomu, že Šafy už patří mezi pracující lid a většinu týdne tráví někde v prdeli mimo Brno, nechává mě napospas třem holkám. Už zase slyším ty hlášky: "To máš dobrý, to ti určitě vaří a uklízí." Ne. Kámo, fakt ne. Pokud jako úklid berete zametení chodby, pak si s tím určitě vystačíte. Zbytek totiž obstarávám já. A jedinej, kdo mi kdy něco uvařil, byl Šafy, když se vrátil na víkend. Ostatně já jsem nalepil do kuchyně ceduli s nápisem: "NÁDOBÍ V ODKAPÁVAČI V PRŮBĚHU ROKU - STÁLÁ EXPOZICE" a na dveře od záchoda: "SKLAD RULIČEK OD TOALEŤÁKU." Nevím, jestli má smysl se vyjadřovat k otázce školy. Ani po třech letech bojkotu mi tam nepřidali češtinu, tak jsem tam na protest přestal chodit. Bohužel jediného, čeho jsem svou stávkou dosáhl je, že mě vyhodili. Takže teď místo toho mrznu na vánočních trzích a jsem spokojenej. Jelikož kromě češtiny mám dostatek i angličtiny, němčiny a ruštiny. Celkově jsem v pohodě, protože mám svůj stánek, svůj klid a nikdo po mně nechce žádný projekty a seminárky. Ale jestli byste šli náhodou kolem a chtěli mi koupit svařák, tak budete zlatíčka. Protože někdy fakt klepu kosu. Ještě když máme vypadat, jako za první republiky. Vzal jsem si na to Šafyho bundu. Sice nevypadá jako z první republiky, ale vypadá staře. To mi stačí. Navíc on ji ani nevyužije, protože dokud není -20°C, tak chodí v tričku. Dobře, možná jsem to všechno trochu zjednodušil. Za tu dobu se udála velká spousta věcí, které mne zasáhly a ovlivnily další vývoj mého života. Jenže kdybych to měl všechno rozebírat, tak je to na dlouho a hlavně byste se u toho málo usmívali. A úsměv přeci sluší všem. (5.12.2019) Tak tu máme mé třetí zkouškový období. Jak smutné. Konečně nemusim tolik lézt do školy a můžu se zabývat mnohem zábavnějšíma aktivitama, jako je například zesměšňování magistra Volného na Facebooku, opravování pravopisu u všemožných příspěvků a ležení v posteli. Je fakt, že si občas najdu ještě čas na to, abych zašel na nějakou procházku bez cíle. To mám totiž nejradši - procházet se po Brně a nevědět, kde jsem. Je to čím dál tím složitější.
Odpor k učení už mám takovej, že se na učivo nedokážu podívat ani den před zkouškou. Pak to marně doháním deset minut před začátkem zkoušky. Ono to tedy zas tak marné není. Vodu jsem stihl před Vánoci s výsledkem B (1-), pak pružina taky za B, zkušbnictví taky B, geodézie dopadla hůř - tam mám D (2-). Jenom podělanou matiku jsem neudělal. Ať své štěstí testuji, jak chci, tak je stále při mně. Protože štěstí přeje nepřipraveným. V úterý mě čekala zkouška z konstrukcí. Pondělní přpravu jsem nepodcenil. Stáhl jsem si materály, který mi poslal Fíla a pak celej večer koukal na živáky kapely ČAD. Šafy se připravoval na opakování matiky. Máme dobrou taktiku - když se učíme, tak zajdeme večer na jedno pivko, abysme se z toho nezbláznili. Pak pokračujeme v učení s bystřejší myslí. Zádrhel je v tom, že to většinou nevyjde podle našich plánů. Už když mi Šafy oznámil, že přizval i Joža, došlo mi, že to skončí průserem. Jožo je klasický východniar, takže pít s ním je nebezpečný. Začali jsme Na Purkyňce, potom jsme se přesunuli k Dřevěnýmu vlkovi, kde jsme si výjimečně dali sýrové nugetky. I Šfymu už došlo, že to bude na dýl, a tak k nám pozval svou přítelkyni. Po nějaký době nás to přestalo u Vlka bavit a chtěli jsme zkusit Veselou husu. Nevim, co nás to v jednu v noci napadlo. Na Zelňáku jsme u kašny potkali partu lidí. Hráli si s vyhozeným vánočním stromečkem. To jsme se s Jožem hned připojili. Našli jsme prázdnou lahev od šampaňského a když jsme zjistili, že se kmen stromku do hrdla lahve nevejde, urazili jsme hrdlo a zbytek lahve vyplnili čerstvě napadaným sněhem. Trochu jsem se při tom pořezal, ale stálo to za to. No, spíš nestálo. Stromeček v našem improvizovaném stojánku jsme postavili na okraj kašny, kde vydržel asi 5 vteřin a pak se zřítil. Pokračovali jsme dál, v Huse měli zavřeno, z Louky nás vyhnali, do bordelu, kam jsme se hecovali, že půjdeme, jsme se neodvážili (kvůli ošklivým ženským na obrázcích venku). Nejvíc do toho bordelu chtěla jít Šafyho přítelkyně, Leona. Nakonec jsme si sedli Pod lékárnu a objednali si pivka, borovičky a sýrový kostičky. S Leonou jsem procvičoval Španělštinu, kterou jsem se začal před týdnem učit, abych se nemusel učit na zkoušky. Když nás vyhodili, nasedli jsme na rozjezd a pozorně sledovali, jestli ještě nemají otevřeno v A2. Neměli. Tak jsme vyrazili směrem koleje. Jenže mně se ještě domu nechtělo. Zůstal jsem v rozjezdu, i když už jsme přejeli naši zastávku. Kamarádi se mě snažili marně zvednout. Naštěstí mě v tom nenechali samotnýho. Pokračovali jsme do neznáma. Někde jsme vystoupili a ukázalo se to jako dobrá volba. Objevili jsme tam totiž něco úžasnýho. Prolejzačky! Vrátili jsme se do dětství a na hrazdách si předváděli akrobatický kousky. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pak jsme se po zadku klouzali z kopce. Byla nám trochu kosa, ale to nevadilo. Jen Šafy zkazil otázkou: "A kde to vůbec jsme?" Nikdo netušil. Jedinej já jsem měl data v mobilu a odmítal jsem je použít. Tu cestu určitě najdeme sami. Po hodině bloudění mě nakonec kamarádi přemluvili a zjistili jsme, že jsme se vydali úplně špatnym směrem. Prošli jsme kolem prolejzaček, koupili si bagetu na benzínce a směřovali naše cesty ke kolejím. Objevili jsme se úplně z jiný strany, než jsem čekal. Na pokoj jsme dorazili kolem šestý ráno, Leona přespala u nás na pokoji. Šafy říkal, že pustí film jako kulisu, já šel zatim do sprchy. Když jsem se vrátil na pokoj, tak film už běžel a žaluzie byly zatažený, což vytvořilo příjemnou tmu. Natáhl jsem se na postel a sledoval film. "Co tady děláš? Kdo kurva jsi?" ozval se hlas za mnou. Podíval jsem se na Šafyho postel a v ní neležel Šafy, ale někdo úplně jiný. Došlo mi to. Rychle jsem z pokoje vpadl, abych nedostal přes hubu. Bloudil jsem chodbou a za Boha jsem si nemohl vzpomenout na číslo našeho pokoje, natož na jeho umístění. Byl jsem zmatenej jak slepá lesba na rybym trhu. Nakonec se mi nějak podařilo trefit domu. To už Šafy s Leonou spali. Ve dvanáct mi začínala zkouška z konstrukcí, tak jsem se aspoň trochu vyspal. Ráno jsem si koupil enerdžák a v šalině si prošetl část podkladů od Fíly. Nakonec jsem zkoušku dal za B, ale nevim ani jak. Dlouhý otázky jsem ani nečetl a rovonou kroužkoval odpověď, protože mě z toho bolela hlava. Nebylo mi úplně nejlíp. I zkoušku s kapelou jsem celou proseděl a to se mi moc často nestává. (17.1.2019) Prej už zase chodim do školy. Ví o tom někdo něco? Pracovní prázdniny skončili a já se ještě tak nějak rozkoukávám. Nikdo mi neřekl, že mě čeká už pátej tejden zimního semestru. Zejtřejší zápočtová písemka z pevnosti a pružnosti jde taky zatim nějak mimo mě. Ani Servít mě nestraší ve snech (nejznámější profesor, kterej učil pevnost a pružnost na ČVUT a všechny vyházel - více zde). Čekají mě další a další písemky a já už ani nevim, jak se integruje. No co? Srát na to! Hlavně, že si to užíváme.
Samozřejmě jsme první dny v Brně nesměli opomenout naše oblíbená místa, a tak jsme zašli na Skleněnou louku, do Veselý husy a k Dřevěnýmu vlkovi. Taky jsme objevili pár novejch podniků. Na pokoji jsem se Šafym. Rozhodl se jít se mnou na pokoj, abych ho donutil k pilnému studiu, ale místo toho jen prohlubujeme sklony k alkoholismu. Ale co víc by si mohl přát člověk, kterej jde se mnou na pokoj? I když toho úchylnýho veterináře z minulýho roku, kterej se furt díval na pitvy koňů, jsem nedonutil ani k jednomu pivu. K mému lajdačení přispívá i to, že letos dojde k lámání chleba. Budeme se rozhodovat, jakým směrem se chceme vydat do budoucna. Musíme si zvolit obor. Proto máme v rozvrhu od každýho oboru jeden předmět a všichni tam dělaj, jak je to fajn, aby nás nalákali právě na ten jejich obor. V tomhle ohledu mě zaujala voda. První dva tejdny jsme měli na cvika holku, která nám promítala fotky svých opilých spolužáků a říkala nám, jak se na vodě jenom chlastá. Vim, že to zní paradoxně, ale ano - vodaří pijí alkohol. Třetí tejden přišla holka, že má pro nás prezentaci, kterou ještě neviděla. Oznámila nám, že se nemáme na nic ptát, protože stejně o tom nic víc neví. "Vodní eroze - o tom jsem třeba v životě neslyšela, dokud jsem na to nezačala dělat bakalářku," komentovala nadpis v prezentaci. "Pedologie mě nikdy nebavila, ani vlastně nevim o čem to je." Další nadpis. Pak nás vzala do laboratoří s tim, že nám žádnej pokus neukáže, protože žádnej neumí. Tak jestli to dal člověk s takovym přístupem, tak to přece musim dát i já. Že by se změna školy nekonala? Ale ta čeština mi fakt chybí a matika mě fakt sere. To, že moje lenost je čím dál tím horší poznáte asi v kadenci přidávání příspěvků a gramatice, pravopisu a stylistice v článku (jsem línej to po sobě číst). Kdybyste našli chybu, tak mi to prosím napište do komentářů. Nejspíš to neopravim, páč jsem línej, ale budu o tom vědět. Mějte se krásně a milujte Brno, páč: Brno je malé, malé je hezké, hezké je milé, milé je Brno! (14.10.2018) |
BROGRubrika Brog (zkratka Brno blog) vznikla již na předchozí stránce Jackdawnesie na platformě blog.cz. Je to jediná rubrika z původního webu, kterou autor přenesl sem. Volně na tuto rubriku navazuje Slonění. Trocha reality, trocha fikce. Archiv |