Lažanský statek
Měšťák na vesnici
Jen jedna malá rozkošná nožka, která mě omylem nakopla do rozkroku, stačila k probuzení v půl osmý ráno. Zaskučel jsem bolestí. Nevěděl jsem, jestli mě víc bolí hlava nebo rozkrok. Nechce se mi věřit tomu, že to byl omyl. Spíš odplata za včerejší opilost. „Spinkej ještě, miláčku. Jdu pomoct babičce,“ reagovala sladkým hlasem Míša a dala mi pusu na čelo. Její rozkaz jsem teda uposlechl. Chrápal jsem asi do desíti. Potom už se ta žízeň nedala vydržet. Vstal jsem a drze si nabídl mošt z ledničky. Akorát když jsem se chystal do koupelny na ranní hygienu, vycházela Míša schody. „Kolik jste toho včera vypili vy čuňata?“ Závěr večera mám jaksi v mlze, ale musel jsem rozumně odpovědět. Tak jsem se napřímil a spustil: „Já nevim, ale vždyť jsme toho tolik neměli. Zas tak na sráč jsem nebyl.“ „Né, vůbec. Jenom jsi mě furt budil a ptal ses mě, jestli nejsem víla Amálka a chtěl jsi jít na záchod do skříně. Musela jsem tě dovést až na hajzl,“ odpověděla hbitě Míša a prošla rychlou chůzí kolem mě. Nemyslim si, že bych něco takovýho dělal. Už jenom fakt, že si nic takovýho nepamatuju, dokazuje to, že se to nestalo. Navíc jsem byl ožralej, ne na drogách. No, mohl jsem provádět horší věci. Nakonec to vlastně dobře dopadlo, až na to, že se moje víla moc nevyspala.
Po snídani jsem na sebe hodil montérky, jelikož na statku je práce furt. S mírnou kocovinkou jsem sešel schody a nazul pracáky. Jak jsem vyšel, profackovalo mě parné ovzduší. Sluníčko svítilo, všem se potily zadky a já měl jít s kocovinou v tomhle něco dělat. „Mišulko?“ volala babička do dveří, kde se právě obouvala Míša, „Paní Mládková mi žíkala, že prej je tu dneska Domča. Jděte se na ní poděvať.“ To mě zachránilo. Montérky jsem vyměnil za kraťasy a vyšli jsme k domu téměř naproti. Moje láska už skoro zapomněla, že se na mě zlobila. Po cestě mi vysvětlila, že Domča je její nejlepší kamarádka, ale odstěhovala se pryč a teď žije s přítelem. V Lažanech bydlí její rodiče s mladšim bráchou. Její ozřejmování jsem ale považoval za zbytečný, jelikož mi o ní už několikrát vyprávěla. „Čusík pusík!“ zdravila malá snědá postava s dlouhýma černýma vlasama a velkýma kozama, když jsme vcházeli do branky. Ta holka, byla oblečená celá v černym a to, že ona sama měla tmavší barvu pleti, jí muselo v těchto vedrech působit asi potíže. Přilítla ke mně, s úsměvem mi podala ruku a představila se jako Domča. I já se jí představil. Málem si vykloubila krk, jak se snažila koukat mi do obličeje. Posadili jsme se na pohovku, kterou měli venku před domem. Jak jsem se později dozvěděl, ta sedačka patřila Argovi, jejich vlčákovi. Nahrazovala mu psí pelíšek. Domča mi připadala hrozně ztřeštěná. Dělala rychlý pohyby a furt se blbě uculovala. „Nechceš bonbón? Ovocíčkovej,“ prohlásila, když si šla Míša odskočit. „Ovocíčkový jsou nejlepší.“ Při tom strkala ruku do kapsy svých roztrhaných černých kalhot. Obával jsem se, jak ten bonbón bude vypadat po tom, co nejspíš prošel varem, a tak jsem odmítnul. Dál jsem se do konverzace moc nezapojoval. Neměl jsem totiž ani šanci. Holky probraly snad všechno, co se dalo. Sem tam padla nějaká otázka na mě, ale to asi jenom ze slušnosti a stávalo se to fakt zřídka. Prostě jsem tam seděl jak blbec a čuměl. Aspoň že mají Mládkovi Arga. Hrál jsem si s nim, abych se nenudil. „Budu tu do pátíka, mám volno. Bysme na konečku tejdne mohly zajít do knajpy ne?“ říkala Domča při loučení. „Jo, to je dobrej nápad. Půjdem i s Matějem, aspoň pozná starou partu,“ odpověděla Míša. „Smaozřejmnostně!“ doplnila dívka v černém. „Tak to už mám strach. Aby mě tam neukousli,“ konstatoval jsem a falešně jsem se zasmál. „Ále hovčó!“ uklidňovala mě Domča. Na ksichtě zas měla ten debilní úsměv, kterej připomínal spíš obličej, kterej uděláte, když sníte najednou tři citróny. Po tomhle velice přínosnym rozhovoru jsme se konečně rozloučili a v poklidu se odebrali do svých domovů. Při přecházení silnice jsme zdravili dva lidi s kočárkem. On byl starej, měl šedivý vlasy a v obličeji už hodně vrásek. Ona – celkem kost. Hnědý dlouhý vlasy jí vlály ve větru a dosahovaly až na velice vyvinutá ňadra. „Kdo to byl?“ neodpustil jsem si otázku. „S tim kočárkem? Valíčkovi,“ odpověděla Míša. „Takže to byl její – táta?“ pokračovala má zvědavost. „Né! To jsou manželé,“ řekla s klidem moje přítelkyně. Nechtěl jsem jí to věřit. Po tom, co mi pověděla celej příběh, kterej zahrnoval to, že on jí ohnul už ve čtrnácti, protože ji učil na základce, jsem uvěřil. I když se mi to stále příčilo. Je o 23 let starší než ona. Jakmile jsme došli na zápraží, ucítili jsme vůni karbanátků. Babička už finišovala s přípravou oběda. Míša měla černý svědomí, že jí nepomohla. Hned utíkala do kuchyně. Já zůstal venku, jelikož se psi ode mě nehli na krok a neustále mě očuchávali. Ze stodoly vyšel děda a přes rameno měl vidle. Opřel je o zeď stáje a stavil se za mnou na kus řeči. „Vy se tady asi moc nenudíte co? Je tu furt co dělat,“ začal jsem konverzaci. „Helejť, ono je to dobře. Lidi blázní z toho, že se nudí. Kdyby měli furt všichni co dělat, tak nepotřebujou psychiatry.“ odpověděl téměř filozoficky děda. Potom protáhl svoje zavalitý tělo skrz vchodový dveře. Já ho následoval. „Byl tady pan Dolejší. Donesl ti tie obojky pro psy. – Měl na sobě nějaký průhledný trenýrky,“ směřovala babička svou řeč k dědovi. V tu chvíli nastalo hrobový ticho a všichni se na babičku vážně podívali. Míša to nevydržela jako první a začla se smát tak, že vyprskla polívku zpátky do talíře. Stříkalo jí to i nosem. To už jsem se taky neudržel, ale úcta ke stáří mi nedovolila si připustit, že bych se smál babičce. Spíš tomu incidentu s polívkou. Děda neustále sledoval babičku a s úsměvem na rtech řekl: „Co to povidáš? Jaký průhledný trenýrky?“ Nakonec z babičky vypadlo, že měl na sobě plavky. Jenom prej nevěděla, jak to popsat. Děda obnažen do půlky těla se zvedl od stolu jako první. Svůj opálenej kulatej pupík dovalil až k futrům mezi kuchyní a obejvákem. Postavil se k nim a o roh si poškrábal záda. Potom se svalil na pohovku. „Estli chceš ležet, tak pojď sem do kuchyně, nebo já ten přehoz nebudu furt práť od těch tvejch zadělanejch montérek!“ křičela babička a vyštvala dědu z obejváku do kuchyně na válendu. Děda za chvíli vytuhnul, a tak jsme se odebrali nahoru, abychom si taky trochu odpočinuli pupíky. Moje raní kocovinka se už vytratila, a tak jsem mohl jít s plnou sílou zase do práce. Jakmile jsem vyšel ven, zjistil jsem, že novej nátěr stodoly si radši děda dodělal sám, než aby čekal na mě. Jeho postava se náhle objevila ve dveřích. „Ty už jsi venku jo? Ty jsi teda pilnej pracovník,“ mluvil ke mně děda. Musím říct, že od člověka, kterej v pětasedmdesáti vstává v půl šestý ráno, aby stihl na statku všechno udělat, mi tahle věta docela polichotila. Pokud to nebyla ironie. Holky se v chodbě chystaly dělat výrobky z mlíka. Přiznám se, že bych rád přihlížel, ale děda mi přidělil práci. Musel jsem v kolečku navozit dříví do kotelny. Přesně přes tu chodbu, kde si holky furt hrály s nějakejma nádobkama a přelejvaly mlíko z jedný do druhý. Moje průjezdy s kolečkem kolem nich je moc nepotěšily. Naštěstí jejich práce za chvíli ustaly, a tak jsem mohl nerušeně pokračovat v činnosti. Teda bylo by nerušeně, pokud by babička nenadávala, že jí akorát děda přidělává práci tím, že mi řekl, ať tohle udělám. Že prej bude ta chodba úplně zadělaná a ona jí bude muset uklízet. Pro mou úlevu se Míša nabídla, že to potom vytře, a tak jsem se necítil tak provinile vůči babičce. V klidu jsem vozil kolečka se dřívím a rovnal ho do vymezenýho místa naproti kotli. Děda si dělal svoji práci a ženský něco plácali v kuchyni. Jedinej, kdo na mě pospíchal, jsem byl já. Nějak jsem měl touhu potěšit dědu. Za několik chvil se přihrádka naplnila. Potom jsem dostal za úkol navozit ještě vedle kamen trochu uhlí. I přes mé stavařské vzdělání jsem nechápal proč oboje. Proč dřevo i uhlí? Ale když jsem se pozorněji podíval na ten starej zašlej kotel, došlo mi, že v tom můžou topit i starýma ponožkama. Navíc tam (v Lažanech) jim asi nikdo nedával a nenechával přeměřit emise a bůhví jaký další blbosti. „Tobě to ale jde, miláčku. Jsi šikula,“ chválila mě Míša, když mě potkala v chodbě a dala mi pusu na zaprášenou tvář. V tý době už mi nezbejvalo moc práce. Vedle kotle se vyrýsovala pěkná hromádka uhlí. Naplnil jsem i uhláky. Potom jsem očistil kolečko, uklidil ho do kůlny (toho malýho cihlovýho domečku) a šel se opláchnout. Takovej štramák přece nemůže po vsi chodit umouněnej od uhlí. Koupelnu měli hned vedle kotelny. Černá voda, co ze mě tekla, zašpinila celý umyvadlo tak, že jsem ho musel leštit, aby nikdo nic nepoznal. Auto manželů Krátkých v tu dobu zastavilo před domem. Taťka vyhodil mamku doma a zase někam odjel. „Miláčku,“ křičela na mě Míša, když jsem stoupal po schodech do patra, „nechceš se jít projít tady po vesnici.“ Po pravdě mi to bylo ukradený. Venku se už aspoň trochu ochladilo, takže jsme se mohli v klidu procházet kdekoliv. Navíc mě ty jejich památkově chráněné vesnické stavby zajímaly. Pozdravil jsem paní Krátkou, vzal si nějaký kraťasy a vyrazili jsme. Mezitím, co se Míša obouvala, já už vyběhl ven. V tu chvíli vjížděl pan Krátkej do dvora. „Matěji, ukážeš mi prosím? Abych správně zacouval tam do stodoly,“ prosil mě. Měl vystrčenou hlavu ze staženýho okýnka. Najel si před část stodoly, kterou měl upravenou pro parkování auta. Já si stoupl dovnitř na jednu stranu a připravil se na ukazování. Pan Krátký pomalu couval. Mával jsem rukou jak retard. V tom jsem zaslechl nějaký lupnutí, křupnutí a auto zastavilo. Nevěděl jsem, co se děje. Na mojí straně bylo vše v naprostym pořádku. Šel jsem teda omrknout druhou stranu. Pan Krátký chtěl otevřít dveře, ale ty narazili do pilíře stodoly. Nasraně dveře zabouchl a popojel kousek do dvora. Až teď jsem to viděl. Zrcátko viselo jenom na drátech, a ještě se provokativně houpalo. Pan Krátký vyletěl z auta. „Do prdele! Já se na to tady můžu vysrat, kurva! Zpíčený vrata. Bych to tu zboural!“ A daleko rozsáhlejší výběr neslušných slovíček lítal z úst Josefa Krátkého. Bál jsem se přiblížit, aby po mě nehodil tou stodolou. Stávala se z něj veliká zelená nasraná zrůda. Míša stála ve dveřích a zmrazovala úsměv. Táta lítal po dvoře a řval sprostý slova na celou vesnici. Trvalo nějakej čas, než se trochu uklidnil. Opřel se o stěnu stodoly a zapálil si cigaretu. „Tati, nekuř. Říkal jsi, že přestaneš,“ ozvala se Míša. „Miško, jdi do prdele,“ procedil mezi zuby její otec. „No nic, seru na to. Trošku to tam přichytim, dám tam vteřiňák a snad to bude držet,“ přemejšlel nahlas. S Míšou jsme se radši vzdálili, jelikož další cholerickej výjev při opravování zrcátka bychom už nemuseli přežít. Vydali jsme se po hlavní silnici na prohlídku vesnice. Míša se k tomu postavila jako zkušená průvodkyně. „Tady naproti bydlí Mládkovi, to už víš, tam jsme dneska byli. Támhle vejš jsou Dolejší, ti se dost kamarádí s našima.“ „To je ten pán s těma průhlednejma trenýrkama?“ chtěl jsem se ujistit. „Jo, to je přesně on.“ Začala se smát. „Nad nima maj barák Cikánkovi. Ty krávy tam jsou jejich, ale on se o ně vůbec nestará. Celou dobu tady řvou hlady.“ „Takže to jsou ty divný zvuky, co občas slyšim?“ „Je to možný, my už to nějak nevnímáme. No, tady jsou ty Valíčkovi. Ten dědeček s miminkem.“ „Počkej, jako kde? V tý stodole tady?“ zasmál jsem se. „Přesně, v tý stodole. Je to prostě debil. Maj tam jedno okno a všude jim tam lezou krysy. Hlavně že jsou děsně zamilovaný. No nic, to nemá cenu řešit. Támhle bydlí Omáčkovi a vedle nich má chatu pan Sobr.“ „A to vzadu?“ „To je právě Cikánkovo kravín. No, tady má palác náš David, to už taky víš,“ popisovala Míša. Došli jsme k ypsilonový křižovatce, kterou rozděloval zelenej trojúhelník a uprostřed něj malá stodůlka právě v rekonstrukci. „Tohle teď opravuje pan Starej. Ten bydlí nahoře v tý starý škole, tam už nepolezem.“ Můj zrak ale uchvátila úplně jiná stavba. Přede mnou se rozprostíral starej hrázděnej statek s červenou fasádou – památka lidové architektury. Byl krásně zdobenej. „A tohle patří komu?“ zeptal jsem se. „Tejčkovi. Tomu, jak jsme se o něm bavili, že kšeftuje se dřevem. To opravovali se Starochem. Fakt se jim to povedlo,“ zněla odpověď od mé nejmilejší. Musel jsem s ní jen souhlasit. Statek mě uchvátil. „No a tady vedle bydlí Kopeckej. To je debil. Prostě debil. Tady už asi neni nic zajímavýho a do večeře čas. Chceš jít ještě na nádraží?“ tázala se Míša. Pokrčil jsem rameny. Otočili jsme se a šli zpátky. Vydali jsme se po tý cestě, po který vodí krávy. Ušli jsme pár stovek metrů a po dlouhý době se před náma objevila stavba. Nějakej novej domek, ještě bez fasády, okolí taky nasvědčovalo tomu, že to je staveniště. „Tady staví syn Valíčka, ale ten je v pohodě. Naštěstí se moc nepotatil,“ navázala Míša na přerušenej výklad. Dál po cestě stál starší dům a za nim další novostavba. Naproti ní byl barák, co měl cimbuří. Vypadal jako takovej malinkej hrad, takový hraďátko, miminko od hradu. „No, ten hrádek patří Slezákům a tady naproti bydlí nějaký nový, z Chebu. Mamka zná tu paní z úřadu, ale jinak se vůbec neznáme. Někdo říká, že jsou v pohodě, někdo zase něco jinýho.“ Na zahradě u tý novostavby makal nějakej mladej kluk s dlouhejma vlasama v culíku a dělal, že nás nevidí. Samozřejmě jsem polovinu jmen, co mi Miška vyjmenovala, zapomněl. Bylo mi ukradený, kdo tam bydlí. Šlo mi o ty stavby. Většina z nich mě dost zaujala a v budoucnosti ovlivnila. Nejvíc mě zaskočilo, že se tam vůbec nic nedělo. Když jsem přijel, slyšel jsem cirkulárky, pily, sekačky a tak, ale teď jsme jenom zřídka zahlídli někoho na zahradě. Možná to bylo jenom tim, že šli všichni večeřet. Ta vesnice mě uklidňovala čim dál tim víc. Jak jsem takhle uvažoval, tak jsme stihli projít lesíkem a vynořit se u nádraží. Na nádražní ceduli stálo: Lipová u Chebu. Tam jsme se chvilku zastavili, abysme spolu strávili nějakou tu romantickou chvilku. Pak jsme se otočili a vydali se zpátky domů. Docela mi z toho přívalu informací vyhládlo. Už po cestě jsem viděl, že od statku stoupají malý obláčky dýmu. „Michalo, kde se couráte? Taky bys tu mohla pomoct! Už jsme o tom mluvili,“ křičel pan Krátký, když jsme vcházeli do dvora. „Prosim tě, nech je bejt. Miško, budeme opejkat. Koupila jsem nějaký buřty a masko. Připravíte s Matějem stůl a židle?“ pravila vlídným hlasem paní Krátká. Mojí přítelkyni to vykouzlilo úsměv na tváři a rozzářilo očička. Měla z toho radost. Jídlo z ohně jí nejvíc chutnalo. Stůl i židle jsme nachystali. Malej Davídek běhal kolem ohně a furt do něj něco přihazoval. O oheň se starat asi uměl, protože to nezhaslo, jenom ty plameny šlehaly asi metr a půl do vejšky. „Je ti už – hlad?“ naklonila se ke mně babička, když dosedala na židli vedle mě. „Je mi, babičko, je mi,“ odpověděl jsem. Nejspíš nějaký jejich nářečí, nebo tak. Je fakt, že babča se vyjadřovala vždycky zvláštně. Byl mi hlad a měl jsem teplo. V tom stihli postupně přijít i další členové rodiny. Mamka postavila nad už usměrněný oheň rošt na nožičkách a otočila se na mě: „Matěji,“ – no nené, ona se trefila – „dáš si radši maso, nebo buřta?“ „A nemohl bych od každýho kousek?“ „To víš, že bys mohl.“ To se mi ulevilo. Už jsem se lekl, že bych nemohl. „Guten tag!“ řval Míšin bratr ze dveří stáje. Nad hlavou držel basu piva. „To jsi nemusel tahat to pivo, mám v kotelně ještě dvě bedny,“ křivil obličej pan Krátký. „To, nevadí, nech si ho na horší časy, můj starý nemohoucí otče,“ odpověděl David, když se přiblížil k našemu stolu. „Ty jsi taky můj stalý nemohoucí otec,“ tahal Davídek Davida za nohavici. Ten se jenom zasmál a položil basu na parapet okenního otvoru kůlny. „Tak co, Matěji, jak se ti tu zatim líbí?“ ptal se pan Krátký. „Jasně, že líbí. Komu by se tu nelíbilo?“ odpověděla paní Krátká za mě. Jenom jsem se usmál a pokývnul, jako že souhlasim. Nic jinýho mi nezbejvalo. „Vlasto, neser! Ptal jsem se Matěje,“ rozčílil se. „Co? Ventilkovi se tu nelíbí, nebo co?“ přidal se do rozhovoru David. Pan Krátký to vzdal. „Ženo má ze všech nejmilejší,“ křičel David, když zahlídl Simču přicházet do statku. „Mamko má ze všech nejmilejší,“ opakoval malej Davídek, kterej právě vykoukl za stodoly. Simča jenom kroutila hlavou. To už jsme snad byli kompletní. Otec Pepa otevřel zapalovačem tři lahváče. Pro mě, pro Davida a pro sebe. „A já mám jako kde?“ ozvala se Míša. „Ty jsi ještě malá, dej si mlíko,“ odpověděl její bratr. Míša se jenom ušklíbla a otevřela si pivo sama o parapet kůlny. Docela mě rajcovalo ji vidět, jak to umí s pivem. „Chceš na to skleničku, Matěji,“ ptal se pan Krátký. Nechtěl jsem působit rozmazleně, ale přece jenom se to ze skleničky pije líp. No ne? Tak jsem rozpačitě přikývnul. „Vlasto!?“ otočil se směrem k domu pan Krátký hned po tom, co jsem kejvnul. „Vho-o.“ vykřikl David. Jinak se nikdo neozval. Všichni Davidův nesmyslnej výkřik ignorovali a očima prohledávali dvůr. „Kde je Vlasta?“ hodil pan Krátký otázku do pléna. „Je v kopřivách,“ odpověděl hbitě David. „Jáj, vždyť jsem kopšivy nasbírala včera večír. Proč tam chodí?“ probudila se babička. „Co tam dělá?“ vyzpíval pan Krátký. „Meje si tam nohy!“ zaskučel David a začal se i se svým otcem smát. Asi nemluvím řečí jejich kmene, ale vážně jsem netušil, o co jde. Asi jsem byl na tom hůř než babička, která taky nechápala, proč si šla její dcera umejt nohy do kopřiv, když jim doma teče teplá voda. Podle tónů hlasů jsem aspoň odtušil, že jde o nějakou ulítlou písničku. Ale kdo proboha zpívá o tom, že si Vlasta meje nohy? Koho zajímají Vlastiny nohy? A kopřivy? Nakonec to ještě rozsekla zmiňovaná Vlasta, když vykoukla ze dveří a s úsměvem vyjekla: „Co chceš Peprdýlku?“ – Kurva, jsem mimozemšťan, nebo jsou ty lidi fakt mimo? – „Dones nějaký sklínky“ „Jasně, miláčku.“ Ochota paní Krátký mě udivovala. Za tu dobu už je mohl třikrát přinést její manžel. Jestli je něco pravda na pořekadle: „Aká matka, taká Katka,“ tak jsem do konce života v suchu. Už se vidim, jak ležim u televize, mám 253,8 kilo a nejsem schopnej dosáhnout na konferenční stolek pro ovladač. Tak si jenom zavolám Míšu a ona mi ho podá. Jo, to bude super. „Co ty tady na tu naší stavbu jako ten stavař? Co bysme měli udělat?“ vnesl dotaz pan Krátký. „No, nevim. Možná tu omítku. Vám to docela vlhne zespoda. Bych to podřezal a asi by bylo fajn to obkopat a jebnout tam cekovku.“ „Ón žekl jebnóut!“ křičel Davídek a zděšeně si zakrejval pusu. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pan Krátký dělal, že mi rozumí, ale v jeho očích byla vidět nejistota. „Tak musíš postupně. Loni jsme třeba dělali novou střechu.“ pokračoval pan Krátký a ukázal na střechu. „Jo, to je fajn.“ „Máme tady dost plánů. Teď teda ten venek domu. To máš pravdu, že už je to děsný. Potom bych chtěl zrušit tady tu kůlnu a udělat z ní takovou pergolu na posezení, protože když začne pršet, tak tady musíme rychle sklízet. Pak vydláždit zámeckou dlažbou…“ „Zámkovou.“ „Tak zámkovou dlažbou to zápraží tady a udělat cestičku až k silnici, abysme si netahali ten bordel dovnitř. Potom támhle v tom vjezdu mezi stodolou a barákem postavit takovou tu klasickou velkou vesnickou bránu. A možná zapustit tady do země malej bazének pro Davídka a pak i pro vaše děti.“ „Aby vám to všechno památkáři povolili.“ „Nojo, ty blbci kecaj do všeho, ale mamka dělá na životnim. Památkáři sedí vedle ní v kanclu a chodí spolu na oběd, takže je to ošéfovaný.“ „Tak to jo. A můžu se zeptat?“ „Ne! – Dělám si srandu, jen se ptej.“ „Jak dlouho tady bydlíte?“ „No, Vlastina tu bydlí od malička a spolu tu žijem…“ zamyslel se „už to bude třicet let.“ Takže oni tu bydlí spolu třicet let, on má sto padesát tisíc plánů a všechno, co stihli za těch třicet let je, že opravili střechu. Potlesk! Tak to budou ty plány asi dlouho jenom v hlavě. Naše povídání přerušila Míša, když nám začla podávat tácky s masem a buřtama. Než jsem se pustil do jídla, chtěl jsem si otevřít další pivo. Jenže jak? Nikde žádnej otvírák. Když to zvládla Míša o hranu parapetu, tak to musim zvládnout i já. Vzal jsem flašku, připravil na hranu a buchnul do ní. Hrdlo se zlomilo a střepy napadaly dovnitř. „Ty jsi ale můj šikulín viď?“ vysmívala se mi Míša. „Ukaž, já ti to otevřu. Tohle, co máš v ruce, vyhoď,“ pověděla se smíchem a šla mi otevřít pivo. Slunce brzo zapadlo a my jsme ještě seděli u ohně. Povídali a popíjeli pivko. Babička s dědou šli už domu. Asi jim dávali nějakej seriál, kterej nemohli propásnout. Sledovali jsme mihotající se plamínky a poslouchali praskání ohně, který přehlušoval jekot hladových krav. To snad neni možný, že ty krávy takhle řvou. To tam určitě křičí celou dobu nějakej zapomenutej zajatec z druhý světový o pomoc a nikdo mu nepomůže, protože si každej řekne, že to jsou jenom hladový krávy. Vážně jsem občas zaslechl, jako by řvaly „haló“ a „pomóc“. Asi se mi to jenom zdálo. Zdálo? To mi připomíná, že za chvilku nadešel čas jít spát. Oheň jsme uhasili, uklidili stůl a nádobí odnesli domu. Vyčůrali, umyli, pomodlili – to vlastně ne, to se dneska už nedělá – a šli spát.
0 Comments
Kokrhání kohouta mě vážně ráno nevzbudilo. Možná to zapříčinilo jen to, že okna z Míši pokoje směřují k cestě, a ne na dvůr, kde obvykle pobíhají slepice a již zmiňovanej kohout. Těmi okny už do místnosti přes závěsy pronikalo dost světla, a tak jsem se probudil. Jenže postel byla prázdná (tedy když nepočítáme, matraci, rošt, prostěradlo, deky, polštáře a mou úžasnou osobu). Prostě v ní chyběla Míša. Na hodinách stálo 8:32 – čas, kdy si obvykle řeknu: „Ještě chvíli,“ a spim ještě nejmíň dvě hodiny. Po včerejší přednášce od pana Krátkýho jsem měl docela strach, a tak jsem se oblíkl do domácího a šel se po ní podívat.
V obejváku – prázdno, v koupelně – prázdno, v mý hlavě – prázdno, ale to se nepočítá. Do ložnice manželů Krátkých se mi fakt lézt nechtělo. Co mi zbejvalo? Šel jsem se vylulat a opláchnout si ksicht. Měl jsem děsnej hlad, ale bylo mi trapné hrabat do cizí ledničky. Co teď? Dřepnul jsem si zase na postel a snažil se něco vymyslet. Rozhodl jsem se, že se z okna podívám po nějaký lidský bytosti. Na dvoře ale nikdo nebyl. V tu chvíli mi došlo, že dneska asi rodiče nenajdu nikde. Je totiž pondělí a oba odjeli do práce. Taťka velel nějakým kombajnistům a mamka dělala na úřadě. Z mého rozmejšlení u okna v kuchyni mě vyrušili kroky na schodech. Super! Míša jde. Odklonil jsem se od okna a šel jí pomalu naproti. Teď byste asi očekávali nějaký překvapení. Musím vás zklamat. Naproti mně stála vždy zářící tvář mé krásné přítelkyně i se zbytkem jejího úžasného těla. Mohl bych se rozplývat hodiny, ale nechci nudit. „Jů, ty jsi už vzhůru. Asi budeš chtít snídat co?“ Nestačil jsem ani odpovědět a už mi dala pusu na dobrý ráno. V podstatě jsem hrozně nemluvnej člověk. Svoji lásku jsem ani nepozdravil a to už stála v kuchyni, na sobě měla zamazaný tepláky a mazala mi chleba máslem, pak na to hodila nějakou šunku, dala mi to ke stolečku v obejváku a sedla si vedle mě. No jenže bez těch tepláků žejo, aby nezašpinila tatínkovi jeho milovanou sedačku. Nechápu, proč mě musela takhle provokovat při snídani. Seděla vedle mě v kalhotkách a já se nemohl soustředit na jídlo. Jakmile jsem dojedl, prohrábl jsem její dlouhý blonďatý vlasy a začal ji prudce líbat. Má ruka brzo překonala překážku gumičky dívčího spodního prádla. A mé prsty se ocitly v podobných partiích, ze kterých jsem poprvé viděl tenhle krásnej svět. Zdůrazňuji podobných! Moje princezna ale začala kroutit hlavou a snažila se z mého líbání vyvlíknout. „Nech toho zlato. Musíme venku pomoct babičce a dědovi.“ pravila ke mně. Mozkovnou mi lítalo tolik nadávek, ale při pohledu do těch krásných modrých očí jsem se zmohl jen na: „Dobře lásko,“ a dal jsem jí pusu na tvář. Musel jsem násilím potlačit erekci, snížit mou dosavadní hladinu testosteronu, oblíknout se do pracovního a vyrazit ven. Na statku je pořád práce, a když vám dojde, tak stejně nějakou najdete. Hned, jak jsem se pozdravil s dědou, vyfásl jsem šmirgl a že jdem natírat prkna na stodole. Já jsem se snažil malym (v porovnání s plochou, kterou bylo potřeba ošmirglovat) šmirglem stáhnout z těch prken aspoň špínu a přebytky předchozí barvy a děda za mnou natíral dřevěné stěny nějakou zvláštní smradlavou temnou hmotou. Bylo docela vtipný se dívat na tu malou kulatou postavičku, jak tam lítá po žebříku nahoru a dolu. Jemu nejspíš připadalo vtipný se dívat na neschopnýho brejlouna, kterýmu to vůbec nejde. Do oběda jsme stihli sotva půlku. Dneska už tolik práce neodsejpala. Oběd jsme měli dole u babičky. Uvařila borůvkový knedlíky, protože se Míša prokecla, že je mám rád. „Hale, nechybí v tom maso?“ optal se s úsměvem v tváři děda. „Notak nech toho dědku! Furt máš s něčim problém. Tady Dav… Pep… Kar… totiž Matějovi chutnaj no, tak jsem je uvařila!“ rozčilovala se babička, až málem zapomněla moje jméno. Dědeček se jen smál a dal se do jídla. Občas jsem ho sledoval. Talíř byl pro něj docela malej prostor. Poleva z knedlíků cákala všude kolem něj. Babička mě furt otravovala otázkama: „Nechá se to jesť? A nechybí tomu něco?“ A děda mě ujišťoval, že stačí, když ji pochválim. Nestačilo. Po tak napínavym obědě jsme si šli s Míšou odpočinout nahoru, do jejího pokojíčku. „Zlato? Něco jsme ráno nedokončili,“ šeptala mi do ucha Míša. Zas tak blbej nejsem, aby mi to nedošlo. Začali jsme se líbat a pomalu svlíkat. Míši hlava se po chvíli přesunula do mých nižších partií a úžasně mě uspokojovala. Byl jsem v sedmém nebi. Snažil jsem se ani nehnout, aby nepřestala. „Tak co, Pražáci? Jde se makat!“ ozval se řev ze spodní haly. Míša vyndala můj úd z úst a naštvaně na sebe natáhla oblečení poházené na posteli. „Zasranej Pepin!“ křičela vzteky. Já jsem se pro jistotu taky oblík, páč jsem už nepočítal s tim, že bysme se k tomu vrátili. Taky jsem cítil silné rozhořčení. „Co chceš?!“ křikla Míša po seběhnutí několika schodů. „Ale, snad jsem vás při něčem nevyrušil. Přijel si ke mně chlápek pro skříň, budu potřebovat s ní pomoct do dodávky, tak řekni ventilkovi a přijďte.“ oznamoval Míše svým pronikavým hlasem a slova prokládal smíchem. Míša to odsouhlasila a šla to oznámit mně: „Hale lásko, brácha…“ „Já vim, hned se převlíknu a jdu tam.“ skočil jsem ji do řeči. Myslím, že ve vesnici nebyl nikdo, kdo by Davida neslyšel. „A nebude ti vadit, když s tebou nepůjdu? Pomůžu dole babičce s nádobím.“ dodala Míša. Co bych to byl za chlapa, kdybych tahal ženu od takové práce? Hodil jsem na sebe zase pracovní úbor a vydal se za Davidem. Nevím, jestli jsem se zmínil, že se David živí jako truhlář a svou dílnu má přímo u domu. Nějak se mi nechtělo zkoumat průlez ve stodole, a tak jsem to vzal okolo po silnici. Branku k hlavnímu vchodu do domu měl David zamčenou, a tak jsem obešel celej dům. Tam stály dvě dodávky. Okolo se motal jakejsi zedník, jehož chůze už nevypadala naprosto přesně. Důkaz toho, že pil se projevil po chvilce sledování. Do kolečka (vozíku, radvance, nebo jak tomu u vás říkáte) si vyklopil z míchačky beton, udělal několik kroků, ale nohy se mu zamotaly. Kolečko se začalo nebezpečně překlápět. Zedník zůstal zkoprnělý, a tak se s kolečkem nebezpečně naklápěl taky. Chvilku se to snažil vybrat, ale netrvalo dlouho a gravitace si přitáhla jak kolečko, tak i našeho dělníka. Ten po pádu rychle vyskočil ze země, oprášil si montérky, postavil kolečko na vlastní – emm – kolečko a snažil se zachránit co nejvíc betonu. Nezachránil skoro žádnej. Jak viděl, že přicházim, dělal, jakože nic. Já zase dělal, že jsem nic neviděl, přesto že se vedle něj válela louže betonu. Odhodlal jsem se opilého řemeslníka dotázat na Davidovu přítomnost. „Davi? Te je v díuně. Tam! Tam vhadu. Tyue dveze.“ snažil se ze sebe vyloudit. Buď měl silnou vadu řeči, nebo byl slušně nakalenej. Zvlášť v těhle vedrech to jde snadno. Nicméně ukazoval na starý ztrouchnivělý dveře a já pochopil, že za nimi bude asi David. Pokusil jsem se je otevřít. Stačilo trošku kopnout a vrzli v pantech. Přede mnou se rozprostírala malá truhlářská dílna. Stála tam spousta strojů, který jsem ani nevěděl, k čemu slouží. Všude se válely nějaký prkna a kusy dřeva. Vpravo mě zarazila přepážka z OSB desek. Podle okýnka, který kdysi, před centimetrem prachu, nejspíš umožňovalo výhled do dílny, jsem pochopil, že se za ním nachází malá kancelář. Pohledem skrz zaprášený okýnko jsem viděl Davida za stolem, jak rozmlouvá s nějakým neznámým chlapem. Směle jsem zaklepal a vstoupil do kanceláře se slušným pozdravem. „Co klepeš vole?“ ozval se David, „Tady pan Klacíček si přijel pro skříň. Hodíme ji do auta a já ji pak u něj smontuju.“ Pan Klacíček? Vážně? Kam ty lidi na ty příjmení chodí? V dílně mi David ukázal, kde je ta již zmiňovaná skříň. Teda spíš to bylo pár velkých desek s pojezdama a dalšíma výmyslama. Tahali jsme ve dvou ty desky do připravený dodávky venku. Některý se tam sotva vešly. David se s tim moc nesral. Třískal to do dodávky, jako by to měl být nějakej odpad. Nakonec se nám tam podařilo nacpat všechno. David zabouchl dveře od dodávky a odjel s Klacíčkem pryč a já mohl zase zpátky. Obešel jsem celý stavení a děda už šmirglem šůroval prkna na stodole. Sebral jsem mu ho z ruky, abysme zase mohli pokračovat v manufaktuře jako dopoledne. Za lesem už se Sluníčko blížilo čim dál tim víc k zemi a venku už bylo trochu snesitelněji. Na příjezdovce se objevily světla auta. Přijeli Míši rodiče z práce. Psi je vítali a kočky se otírali kolem nohou. Já s bolavou rukou visel na žebříku a snažil se dostat z prken co nejvíc sajrajtu, aby ho tam mohl děda zase nanést. Práce se moc rychle ke konci neblížila. „Už na to prďte,“ zvolal pan Krátký od vchodovejch dveří do domu. „David říkal, že máme k němu přijít na kafčo.“ Potom šel ještě do chlívku. Děda sbalil pracovní náčiní a upozornil mě, že to doděláme zejtra. Nezbejvalo mi nic jinýho než souhlasit. „Neutahal tě děda moc?“ ptala se paní Krátká hned na chodbě. „Ale né, v pohodě,“ odpověděl jsem s úsměvem. „To je hrozný viď? Ty k nám jedeš na prázdniny a musíš tu stejně makat,“ řekla mi nejspíš, aby uklidnila sama sebe. „To je v pohodě, já rád pomůžu,“ zase jsem se usmíval a doufal, že tahle nesmyslná konverzace už nebude pokračovat. Naštěstí nepokračovala a já vyběhl po schodech nahoru. Konečně jsem mohl být zase s Míšou. „Převlečte se a půjdem, jo?“ křičel na nás pan Krátký z kuchyně. Hodil jsem na sebe čistější hadry a vyšel z pokoje. „Nemáš ještě hlad Mar… Matěji?“ zastavila mě Míši mamka. Je fakt, že jsem hlad měl, ale bylo mi blbý říct, že jo, jelikož taťka vypadal docela nervózně. „Né,“ odpověděl jsem přesvědčivě. „Máš viď? Tak si něco pojď vzít.“ „Ne, jdeme! Simča pro nás určitě něco připravila,“ řval pan Krátký, tentokrát z ložnice. „Ale prosim tě. Ti aspoň donesu párek, abys po cestě neomdlel,“ uklidňovala mě paní Krátká s úsměvem. „Vlasto, neser! Je to pět metrů. Říkal, že hlad nemá, tak mu nic necpi,“ křičel zase Míšin otec s rozhořčením v hlase a bylo mu špatně rozumět, jelikož si nejspíš zrovna přetahoval přes hlavu triko. „On se Josífek neposere,“ řekla a odběhla do kuchyně. Neměl jsem čas ani odporovat. „Ty máš hlad miláčku?“ ozval se Míšin hlas za mnou, který v sobě nesl jistý tón výsměchu. Objala mě zezadu a dala mi pusu. Nejspíš jsem jednim párkem rozhádal celou rodinu. Za chvíli vyběhla z kuchyně paní Krátká a cpala mi do ruky jeden párek a rohlík. Musel jsem to přijmout, aby už boje ustaly. „Jdeme dolu, se obout,“ popoháněl naší trojici stojící v chodbě pan Krátký a mával při tom rukama. Sešli jsme schody a nazuli si boty. „Babi, dědo, jdete s náma?“ ptala se paní Krátká s nastrčenou hlavou do pootevřených dveří do babiččiny kuchyně. „Počkej, já odnesu Simonce tu její dózičku,“ odpovídala babička pajdající z obýváku. „Vždyť jí to tam můžem vzít my,“ komentoval to pan Krátký. „Né, já se aspoň projdu,“ oponovala babička a brala do ruky francouzskou hůl opřenou v rohu kuchyně. Potom jsme se vydali ven ze statku a zase ho celej obešli, abysme se z druhý strany dostali do Davidova domu. Venku bylo ještě celkem teplo, přestože se Sluníčko už schovalo za kopcem. Vystoupali jsme po vnějším schodišti do patra. Všichni návštěvníci se scukli na malý verandičce, kde měla Simča pěkně nazdobený květináče. Pan Krátký zatlačil palcem na zvonek vedle vchodových dveří, ve kterých se o několik málo nanosekund později objevila postava Davida. „Nazdar Pepine, tak jsme tady,“ zdravila Davida paní Krátká. „Ahój, jé i ty jsi přišla tetá?“ plácal o dvě hlavy menší babičku po ramenou. „Já nejsem žádná tvoje teta, ty. Jsem tvoje babička! No ne? Nejsem jeho teta,“ bránila se rozhořčeně babča a obracela se na mě s výrazem žádajícím zastání. „No to je jasný,“ odpověděl jsem. David se jenom smál. Věděl, že takhle babička reaguje pokaždý. Mezitím jsme se všichni vyrovnali v chodbě a zouvali si boty. „To jste si měli zout venku, to tu pak musim uklízet.“ dělal si z nás vtip David. „Jdi do prdele!“ komentoval to pan Krátký. V tom vešla do chodby i Simča a vítala nás. „Prosim tě, kdy ty jsi tu naposledy uklízel?“ dodala k těm všem pozdravům. Potom nás nahnala všechny do kuchyňo-obýváku, kam se šlo přes další chodbu. Měli to tam pěkný. Novou kuchyňskou linku nejspíš vyráběl David. Všechno bylo takový vzdušný a moderní – úplnej opak toho, jak ten dům vypadal z venku. Posadili jsme se ke stolu, přímo u okna. Kolem nás probíhal malej Davídek. Sedl jsem si zády k obývákovýmu koutu, což byla osudová chyba, jelikož jsem neviděl na televizi. „Tak co prcku? Těšíš se už do první třídy?“ ptala se Míša Davídka. „Ne!“ odpověděl a sedl si v obýváku na kobereček před televizí a koukal na pohádky. Rodinka si u stolu řešila svoje záležitosti a já se trošku nudil. Začali drbat nějaký lidi z přidružených vesnic. „A už jste viděli tu Buštovo dceru, jak vypadá?“ ptala se Míša a začla něco hledat na mobilu. Nedalo mi to a musel jsem trošku zavtipkovat: „Lásko, ty neumíš ř? Buřřřřt, zkus to.“ Má milá se na mě podívala a obracela oči v sloup. David se zasmál a s úsměvem mi řekl: „Ty jo, ty jsi taky vtipnej.“ To mi docela polichotilo, i když jsem z toho cejtil ironii. Po několika chvílích si šla Míša popovídat s Dádou a mě nechala s těma cizíma lidma u stolu samotnýho. „Chceš se podívat na moje tlaktoly?“ přiběhl za mnou malej Davídek, ale vypadalo to, že ho Míša navedla. Usmál jsem se a zvedl se od stolu. Šli jsme všichni tři do jeho pokojíčku. Začal ze skříně vytahovat do detailu vymakaný zemědělský stroje a jmenoval jejich značky. Dozvěděl jsem se, že Džondýr je nejlepší. Seděli jsme na zemi a hráli si. Teď byl ten chlapeček celkem v klidu. Uprostřed orání jsem dal Míše pusu. Davídek utekl z pokoje se smíchem. Přes všechny otevřený dveře šel slyšet hlas paní Krátký z kuchyně: „Co tam dělaj, Dádo?“ „No moc se nesmějte. Oni se tam líbou.“ odpověděl pohoršeně. Následoval záchvat smíchu všech přítomných a mně bylo krapet trapně. Dolíbali jsme se a vrátili se do kuchyně. U stolu chyběla babička. Obsadil jsem tedy její místo. „Prosim tě, co vy jste se tam v tom pokoji líbali? Dáda nám to všechno naprášil.“ posmívala se paní Krátká. Já se jenom usmíval a nejspíš jsem se červenal jak rajče. Do toho přiběhl zase Davídek a pravil: „Jo, a ještě tam měli určitě sex.“ No tak tim to úplně dorazil. Všichni pátrali, kam na takový věci chodí. Kde to asi mohl slyšet? No v televizi jsou dneska různý věci. Na pátrání, kam na to chodí, navázali další témata konverzace a já byl ztracenej. „Tak co Jóžíne? Ukážeš nám, jak jsi pokročil ve stavbě?“ zeptal se pan Krátký a už se zvedal od stolu. Hlavou kynul i mně, abych vstal. „No jasně, vždyť ventilek to tu ještě neviděl vůbec.“ odpověděl David. Míša se zasmála: „Zase se musíš pochlubit, brácha?“ David na ní hodil obličej, kterej říkal: Jsi trapná. Odšoupl židli, na který ještě před chvílí seděl a vykročil směrem z kuchyně. Pan Krátký ho následoval a já jim byl v patách. Vešli jsme do předsíně a David otevřel jedny z dvojice dveří naproti nám. „Tady mám takovou svoji trucovnu. Sem chodim, když mě všichni naštvou.“ komentoval David místnost. Uvnitř stál stůl s počítačem, několik skříní a kanape. Nic víc se v místnosti nenacházelo. Vedlejší dveře vedly do ložnice – šedej koberec, moderní nábytek ze světlýho dřeva. Davidovi úplně zářily oči. Byl nadšenej, že se může pochlubit. Předstíral jsem zájem, i když prohlížení cizích ložnic mezi moje koníčky vážně nepatří. „Vidíš ten lustr?“ ptal se David a ukazoval na lustr s papírovýma paprskama připomínající odkvetlou pampelišku. „Urval se mi tam ten háček, za kterej to má držet na skobě, tak jsem se nasral, prdnul pod to trochu unifixu a drží jak přikovanej.“ Nevim, jestli mi tahle historka bude v životě užitečná, ale aspoň vim, že se dá lustr ke stropu přidělat i unifixem. Davídkův pokojíček jsem už viděl, tak jsme ho přeskočili. Vešli jsme do vedlejší chodby, kde se nacházelo schodiště a další dvojice dveří. „Kdybys potřeboval na hajzl, tak ten je tady,“ ukazoval David na pravý dveře. Dokonce je pro mě i otevřel, abych viděl, jak to tam vypadá. „Ten záchod mi furt protejkal a já už nevěděl co s tim, tak jsem to vobjel celý unifixem a už je to v poho.“ chlubil se. Tohle jsem musel okomentovat: „Jo, neprotejká, ale spláchnout to taky už nejde co?“ Pan Krátký se začal tlemit. „Ne, všechno v pohodě funguje,“ bránil se David a otevřel vedlejší dveře. Tam byla koupelna s šachovnicovýma dlaždičkama a mozaikou. Divil jsem se, že sem žádnej unifix necpal. Kuchyňo-obývák jsem už znal dobře, a tak jsme sešli po schodech dolu. Hned na chodbě mě zaujaly dobře známý komunistický dlaždičky, který měly vzor míchaných vajíček. Sem tam je vystřídaly rudý dlaždičky stejný velikosti. David se dal do představování zavřených dveří: „Tady máme jenom bordel a vedle je malej hajzlík. Tady dole to ještě neni moc hotový. A za tamty dveře vás vezmu až nakonec. To budeš koukat, tati. Tak pojďte tudy.“ Otevřel dveře do chodby. Tam byli další vchodovky, který jsem asi viděl z druhý strany odpoledne, když se ten vožralej chlápek převrátil s kolečkem. Po pravý ruce jsme měli troje dveře. Jedny údajně vedly do sklípku, kterej ještě neni vůbec hotovej, a tak nám ho David neukázal. Druhý už otevřel. Za nima se nacházela prostorná místnost. Skoro nic tam nebylo. Jen u stropu visel naviják s ocelovym lanem a hákem na konci toho lana a na podlaze kanálek. „Tady to dneska Jarda dodělal. Ještě to musel trochu opravit. Ta betonová stěrka na podlaze bude snad v pohodě. Už vidíš to prasátko, jak tady visí u stropu?“ obracel se Dejv s dotazem na svýho otce. Ten si ale prohlížel kanálek uprostřed místnosti. Po chvilce rozhlížení se po prázdný místnosti jsme vyšli zpátky na chodbu. „Tam vzádu mám jenom dílnu, tu znáte už oba dva.“ oznamoval nám David a ukazoval na starý dřevěný dveře. Vrátili jsme se zase do chodby se schodištěm. Konečně nás pustil do ještě neobjeveného prostoru. Pan Krátký vážně koukal. Obrovská místnost s kulečníkem, pohovkou, poličkama s chlastem a v zadní části místnosti měl David nedodělanej bar. Nemohl to přece nechat bez komentáře, a tak spustil: „To je co? Taková chlapská cimra. Támhleten bar dodělám. Trošku to tu vymazlim. Ještě bych sem chtěl dát telku na zeď a nějakej velkej stůl. A ten kulečník, hele. Za tři stovky, no neber to. Sice měl urvanou jednu nohu, ale…“ „Můžu hádat?“ skočil jsem mu do řeči „Unifix, žejo?“ David se pousmál a kejvnul hlavou. Pan Krátký se za jeho zády smál. Asi už měl toho jeho unifixu taky dost. A to to musel slyšet o hodě víckrát než já. Posadili jsme se na sedačku, která už trochu přesluhovala. David nám vykládal svoje plány a sny. Neustále se mě ptal na něco ze stavařiny. Asi si mě potřeboval trochu otestovat. Abych vám dal příklad za všechny, tak mi třeba říkal: „Bavil jsem se se Starochem, to je chlap, co opravuje tady v okolí baráky. Třeba zrovna tu starou stodolu, co vidíš tady z okna, teď opravuje. Tvrdil, že by sem dal omítku žlutou a bílou vápennou. Sice to bude jebačka, ale výsledek bude krásnej.“ Já mu to jenom odsouhlasil. Nevim, jakou jinou omítku by chtěl dát na starej památkově chráněnej dům tohodle typu a vzhledu, ale dobře. Památkáři by mu tu vápennou stejně přikázali. Musí se mu nechat, že na tom baráku dost zamakal. Interiéry měl pěkný. Ale čekalo ho ještě dost práce. Pan Krátký si k jeho povídání zapálil cígo, aby tu chlapskou místnost pořádně pokřtil. Pozadu nezůstal ani David, když se zvedl z gauče a pronesl směrem k nám: „Dáme po kalíšku ne?“ Z prosklený skříňky vytáhl tři panáky a z police sundal nějakou poloprázdnou flašku. Připili jsme si na chlapskou místnost a pak se chlapi hecli k jedný hře kulečníku. Já se radši zdržel, protože to vůbec neumim. Místo toho jsem po každym povedenym tahu nalejval panáčky. Je zvláštní, že jim to šlo čim dál tim líp. Jakmile jsme dopili lahev a dělali si z toho kulečníku jenom srandu, tak přišli dolu i holky. Davídka už nejspíš uložily ke spánku. Jak nás tam paní Krátká viděla se válet smíchy na kulečníku, tak se zděsila. Sepjala ruce a pravila: „No kluci, to si děláte srandu. To si tu jako tři hodiny prohlížíte Pepinovo barák, nebo co? Vy jste se zase nalili?“ Pan Krátký se opřel o kulečník, zvedl hlavu a křikl: „Matko, neser!“ Paní Krátká zakroutila hlavou a odešla pryč. Po ní vtrhla do chlapský místnosti moje stará. „Ženský, co sem furt lezete? Tohle je chlapská místnost! Ajne zimr fýr heren!“ stěžoval si David. Míša byla taky v šoku. „Vy jste mi ho tady opili?“ ptala se s vyděšeným výrazem v očích. „Ja, natýrlich.“ odpověděl David v řeči Západočechům vlastní. Pan Krátký se ale musel obhájit: „To né! On opil nás.“ No a další naštvaná ženská utíkala pryč. My jsme mohli nerušeně pokračovat v zábavě. Když byl někdo na tahu, tak chlapi říkali, že šoustá. I já se přidal do hry. Vážně mi to vůbec nešlo, ale nasmál jsem se, jako nikdy. David na nás už mluvil jenom v němčině. „Kolego, koukejte se na koule, když šoustáte. Líp se pak strefuje do díry,“ radil mi pan Krátký, když jsem se kvůli svýmu smíchu nemohl soustředit na hru. Potom ale šoustal on a ve vší opilosti dal ránu tágem do bílý koule. Vylítla a spadla na zem. „To je hrozný, já už jsem tak starej, že mám koule až na zemi,“ komentoval svůj neúspěšnej úder. „Já, ajne gút šoustn im dírka,“ říkal zase David, když se mu podařil tah. Ani si nepamatuju, jak jsem se pak dostal do postele. A tak jsem se poprvé opil s budoucím tchánem a švagrem. Co Pražáci? Ještě spí?“ vzbudil mě Davidův řev ze dvora. Míša se protáhla a pronesla něco jako: „A sakra, strejc Pepin je tady.“ Trochu jsem to nechápal, to ale nevadilo. V tu chvíli byl pro mě důležitej pohled na moji lásku, jak se v noční košili plouží po pokoji. Hodiny ukazovaly půl desátý – pro mě o prázdninách hluboká půlnoc. Míša odešla do koupelny a já se vydal za ní. Nejlepší vymoženost, co jsem kdy viděl: dvě umyvadla v koupelně. Nemusíte čekat, než se ženský odtamtud vyhrabou. Míša šla v noční košili připravit snídani. Vtom jsem zaslechl hlas jejího otce. „Michaelo? Pojď sem,“ pravil celkem rozhořčeně „jak si to představuješ? Takhle pozdě vstávat nebudete v tejdnu! Babička musela sama odvést krávy na pastvu a víš, že už je stará a špatně se jí chodí po tý cestě. Taky bys nám někdy mohla ráno pomoct!“ Radši jsem se zdržel ještě chvíli v koupelně a dělal, že si rozčesávám svoje kudrnatý kadeře. Nechtěl jsem se jim míchat do hádky. Jakmile si všechno vyříkali, vyšel jsem ven. Na chodbě jsem ještě potkal pana Krátkýho, tak jsem ho slušně pozdravil. „No dobrý ráno!“ odvětil nepříjemně. Teď už mi tak milej nepřišel.
Po snídani pomohla Míša mamce v domácnosti. Já jsem se rozhodl zapojit se do chlapský části práce. Ve stodole zkoumal David s tátou něco na traktoru. „Můžu vám nějak pomoct?“ optal jsem se nesměle. „Tyvole, se ptáš jak v obchodě,“ řekl David s úsměvem na tváři „nám ne, ale dědovi bys mohl pomoct vykydat.“ Rozeběhl jsem se za dědou, kterej právě přicupital do vedlejší stodoly. Ta byla přepažená na půlku: z jedný se stala garáž a ve druhý měli kopy sena a slámy. Zavalitá postavička nandavala vidlema do kolečka slámu. Asi slámu. Poprosil jsem o přidělení práce. „Tak ty mi to tam budeš vozit a já to budu rozhazovat. Hlavně si tady dávej pozor na ten trám ve vratech! Je hrozně nízko, tak ať se nebouchneš.“ zněli dědovo rozkazy. Všechno jsem s ochotou přijal. „Pojď, ještě ti vokážu, kam to budeš vozit,“ pravil dědeček cupitaje ze stodoly ven. Na chvíli jsem se otočil, abych chytil kolečko a mohl se vydat za nim. „Jau! Do prdele! Zasranej trám.“ doprovázela tahle slova obrovskou ránu. Otočil jsem se. Na zemi ve vratech seděl děda a držel si hlavu. Trámek se ještě třásl po setkání s jeho čelem. Babička se na zápraží tak smála, div se nepočůrala. Chlapi vylezli z vedlejší stodoly a koukali, co se děje. V tu chvíli jsem už k němu doběhl já a pomohl mu zvednout se ze země. Chtěl jsem se taky smát, ale úcta ke stáří mi to nedovolila. Práce odsejpala. Na dvoře si spolu hráli psi, občas se mi o nohu otřela nějaká kočka a já si uvědomil, že nemám žádný myšlenky. Prostě mě ta práce dokonale odreagovala. Největší humáč bylo nakládání hnoje a vožení ho na hromadu u plotu. David na mě ještě sem tam pokřikoval: „To je viď? Chuťovka! Vůně domova!“ Vždycky jsem se jenom pousmál a vozil dál. „Pepine! Přijdete dneska k nám se Simčou a Dávou na oběd?“ ozvalo se z okna v přízemí. „Né, Simča prej dneska bude vařit doma!“ zařval David zpátky. Proč mu proboha říkaj Pepine? Vůbec jsem to nechápal. Vždyť to se jménem David nemá nic společnýho. Nicméně jsem se z toho rozhovoru dozvěděl, že David bude obědvat se svojí rodinou. Věděl jsem, že bydlí taky v Lažanech. Byl věčně nakýblovanej u rodičů. Míša říkala, že si rekonstruuje nějakou ruinu. Má s tim prej velký plány. Jedna věc mě na něm ten den zaujala. Už na sobě neměl ty čistý značkový montérky, ale klasický špinavý roztrhaný modráky. Do oběda jsme měli s dědou hotovo. Vyčistili jsme ohrádku každý kravky a zametli slepičince, že to ve stáji vonělo jako… no furt to tam smrdělo. Ale míň. Obědvali jsme všichni (jak oni to každou neděli dělávali) dole u babičky. V kuchyni stál velkej kulatej stůl s osmi místy. „No ještě až vy budete mít děti, tak to nebudu vědít, kam vás všechny posadim,“ naháněla mi strach babička. „Ale babi, ty máš problémy viď?“ uklidňovala ji paní Krátká. Všichni jsme se posadili a dali se do jídla. „Dneska mi říkal David…“ „Jo, mně to taky říkal,“ přerušil řeč paní Krátký její manžel. A to ještě s plnou pusou. „No říkal mi David, že má odpoledne v plánu dělat u něj plot. Tak jestli byste mu nepomohli. Co Martine?“ dokončila myšlenku. Jenže nikdo nereagoval. Jakej Martin? Až když se několik pohledů protlo na mym obličeji, tak jsem to pochopil. V tu chvíli se už ale paní Krátká mlátila do hlavy: „Ježiš, Matěji, promiň.“ Super, bylo mi jasný, že si tu dávaj divný přezdívky, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanu Martinem. No co? I mistr tesař se někdy utne. Práci jsem samozřejmě přijal bez jakýhokoliv odmlouvání. Pak následovaly ty konverzace, aby se vůbec dozvěděli, co jsem zač. Po obědě jsme s Míšou seděli ještě u babičky v obejváku. Přes okno v kuchyni jsem zahlíd Davida. O něčem mluvil s tátou. Oblíkl jsem se a vyšel ven natěšenej na novou práci. Ale už jsem viděl jen Davidovo záda, jak opouští statek. „Šel jenom pro něco domů, pak se na to vrhnem.“ uklidňoval mě pan Krátký s úsměvem na tváři. Netrvalo to ani pět minut a ozval se řev: „Mám to!“ David přicházel a mával nad hlavou nějakou hadičkou. Jenže právě vyšel z chlíva. Netušil jsem, kde se tam vzal. Že by na nás zkoušel Feynmanovskej příchod? Dlouho jsem přemejšlel, jestli tam nejsou nějaký vrata na druhý straně nebo tak. Ale to už jsme stáli u traktoru. Ve své zadní části měl přidělanej jakejsi mega vrták. David se snažil protáhnout ruku úzkou skulinkou, aby tam vyměnil hadičky. V tom něco začalo vytejkat. „Do prdele! Práce zasraná!“ křičel David na celou vesnici a praštil hadičkou o zem. Chvíli si prohlížel svoje špinavý ruce. A pak, aby vybil vztek, dal ještě pěstí do sloupu, co podpíral střechu stodoly. Do toho vydával zvuky jak bejk v aréně. Pan Krátký se ho snažil uklidnit, potom odešel pro něco k sousedům naproti. Za nedlouho se vracel s nějakym ďábelskym strojem. Vpadalo to taky jako mega vrták, jenom to nepatřilo za traktor. Mělo to velký madla a uprostřed malej motůrek. „No tak s tim to půjde pěkně na hovno,“ předpovídal David. Pan Krátký jenom kroutil hlavou a šel zpátky směrem k cestě. David se dal taky do chůze a já ho následoval. Kráčeli jsme po trávě podél baráku a chlíva. Kousek od rohu tý stodoly vedle chlíva bylo několik zapíchnutých kolíků v zemi, který pokračovaly dál kolem dost zašlýho domu. Myslel jsem si, že David nebydlí tak daleko od rodičů, ale takhle blízko jsem to nečekal. Vlastě jeho dům patřil pořád do stejného komplexu budov. Kousek od tý stodoly, u cesty, se tyčilo označení busový zastávky. Chlapi při mym rozhlížení stačili nastartovat vrták. David to zkusil a jeho věštecký schopnosti nabyly na důvěryhodnosti. Zaseklo se to, nejspíš o kámen, a málem ho to odhodilo. Dohodli jsme se, že já to budu držet na jedný straně a on na druhý. Stejně jsem měl co dělat. Pan Krátký chodil za námi a nějakym kalíškem dovyhrabával ty jámy. Jakmile jsme se s Davidem sehráli, šlo to samo. „Kafé!“ rozlejhal se Míši hlas po celý vesnici. Vrták jsme schovali do Davidovo stodoly a prošli ztrouchnivělejma dvířkama do chléva. Zajímavý, že jsem si jich při dopolednim úklidu vůbec nevšim. To by vysvětlovalo i ten Davidův Feynmanovskej příchod. Dodržovali tradici. Každej den v deset a ve tři si dali na kafe a na sváču. To mi celkem vyhovovalo. Holky vynesly z kůlny na zápraží stůl a všichni jsme seděli venku, povídali si, jedli bábovku a štrůdl od mojí maminky. Prostě pohodička. Najednou se na příjezdovce vynořila sympatická a co vám budu povídat, docela pěkná paní s malym capartem. Následovalo další představování. Přišla totiž Davidovo žena Simča s malým Davídkem. „Jak se máš Davídku?“ ptala se babička. „Na hovno,“ odpověděl skrček, přičemž schytal od Simči pořádnej pohlavek. Pak si přisedli k nám, ale ten malej nevydržel sedět chvíli na místě. Proháněl psy po dvoře, nosil kočky a otravoval Míšu, ať si jde s ním hrát. Furt ji plácal přes stehna a nedal pokoj. „No tak už mu dej na prdel,“ pravil David směrem k Simče s malou dávkou vtipu. „Si mu dej na prdel sám,“ odpálila Simča hned zpátky. Na tuhle konverzaci svých rodičů Davídek vůbec nereagoval a nerušeně otravoval dál. Pomohlo, až když na něj zakřičel pan Krátký, ať toho nechá. V tu chvíli sklonil hlavu a šel si hrát s kočkama. Tu mojí nechal na pokoji. Mohli jsme si v klidu vorazit a po kafi se zase pustit do práce. Na první pohled byl Davidův dům o něco větší než jeho rodičů. Pozemek pod nim a přilehlý hospodářský stavení se zase zdály o hodně menší. Zahrádku neměl David moc velkou. V podstatě hranice jeho pozemku tvořila silnice, která se ohejbala podél domu. Jejich travnatou plochou byl jenom prostor mezi stodolou (která navazuje na dům ve tvaru písmene L), domem a silnicí. Proč vám to tu takhle popisuju? Abyste uznali, že nám už moc dlouho netrvalo dovyvrtat poslední jámy. Pak vyjel David ze stodoly s terénní čtyřkolkou a za ní na valníku se válely zelený kovový sloupky. Dotáhl míchačku, nacpali tam cementa, písek a samozřejmě vodu. Přesně jak nás učili ve škole – 3P+V. Pojivo, plnivo, přísady a voda. Mohlo začít betonování. Sloupky jsme vždycky usadili mezi několik šutrů a zalili díru betonem. Najednou, když jsem se skrčil k jamce, začal někdo troubit. Zastavil u nás nějakej chlápek v rozpadajícím se oprejskanym pickupu. „Nazdar dědci! Co děláte?“ řval na nás. Pan Krátký na něj mávl a ukázal na zabetonovaný sloupky. „Zase jedete na dřevo?“ ptal se David a ten chlápek jenom kejvnul hlavou. „To neděláš dobře, Jaromíre! To se ti jednou vymstí.“ Neznámej mávl rukou a rozjel ten svůj šrot. Za chvíli zmizel v zatáčce. Otočil jsem se na Davida s otázkou, kdo to byl. „Ále, ten tu rozkrádá lesy a kšeftuje se dřevem. Je to policajt.“ Netrvalo dlouho a práce byla hotová. Zbejvala ještě nějaká chvíle do večeře, a tak mi David nabídl, že mě sveze na čtyřkolce. Samozřejmě jsem neodmítl. David odpojil vozík a já furt čekal, že dostanu helmu. Bezpečnost především. David ale už seděl na čtyřkolce a furt mi žádnou nenabízel, tak jsem nalezl za něj. Rozjel to po polní cestě, až mi vítr pořádně pročísl moje afro. Místama, když najížděl do kaluží, jsem měl docela nahnáno. Pak to stočil na louku, kde se v menší ohrádce pásly dvě krávy. Dál pokračovala jenom samotná louka ohraničená potokem, kolejema a tou polní cestou, po který jsme přijeli. Uprostřed ležel takovej malej oválnej lesík. David ho se mnou objel. V těch končinách stálo ještě pár domů. Zastavili jsme skoro na stejným místě, odkud jsme na louku přijeli. David slezl ze čtyřkolky a svěřil mi řízení. Nic těžkýho to nebylo, a tak jsem se sám projížděl po louce, zatímco David stál u krav, kam za chvíli přišla i Míša s babičkou. Chtěl jsem trošičku zamachrovat před Míšou. Dole u potoka jsem viděl rozježděný vlhký místo. Zajel jsem tam a přidal plyn. Za mnou stříkal gejzír bahna. Za chvíli se Míša ke mně přiblížila a mávala rukama. Asi chtěla, abych to udělal znova. Tak jsem to na její přání zopakoval, načež si chytla hlavu a gestikulovala zhruba něco jako: „Ty jsi blbej!“ Dojel jsem k ní, abych zjistil, co chce. Na příjezdu na pole stál nějakej chlápek s koněm. Babička za nim pajdala, mávala francouzskou holí ve vzduchu a křičela na něj: „Ale jdi do prdele, ty!“ Docela jsem se pobavil. Můj smích přerušila Míša slovy: „Ty trdlo, je tu Němec, majitel tý louky. Prej mu to tu nemáš rozjíždět, nebo to po nás bude chtít zaplatit.“ Pochopil jsem babiččino rozhořčení. Čtyřkolku jsem radši předal zpátky Davidovi, abych nezpůsobil další katastrofy. Míša s babičkou vedly krávy domu, tak jsem je doprovázel. Docela mě překvapilo, jak jsou ty kravky vychovaný. Prostě je ženský měli svázaný na provaze a ony šli poslušně u nohy. Naštěstí ta cesta nebyla tak dlouhá (kousek po polní cestě a přes mostek). Krávy zavřely do stáje a hned se podávala večeře. Zase jsme se sešli nahoře u stolu. Nevim, kam ty lidi furt na ty otázky chodí. Prostě jsem měl zase večeři spojenou s výslechem. Ale chápu zvědavost paní a pana Krátkých. Bojí se, aby se jejich dcera neprovdala za pobudu, co denně popíjí krabicový víno o půlnoci na hlavním nádraží, nebo si píchá majoránku. S plnejma břichama jsme se svalili k bedně. Míša se ke mně přitulila a vlastně na ničem jinym ani nezáleželo. Zase dávali tu přehlídku vtipných scének z roku, kdy se televizi říkalo maňáskový divadlo. Je fakt, že jsme se stejně nasmáli. A to jsem to viděl snad už po tisící stopadesátý pátý. Navíc to paní Krátkou zjevně dost bavilo, přestože to musela vidět ještě víckrát než já. Jak to skončilo, hodil jsem sprchu, abych nesmrděl jak hnůj. Nadešel čas jít do Lažan – aby se to nepletlo, tak radši do Hajan. Opět jsme využili dvou umyvadel v koupelně a potom se zavřeli v pokoji. Rozvalil jsem se na posteli, Míša zhasla a přitulila se ke mně. Mazli jsme se a líbali. Bylo to krásný. Jenže jenom u toho to nezůstalo. Noční košile je tak snadná překážka, tak netrvalo dlouho a slyšel jsem sladký tichý vzdychání mojí krásný víly. Jenže hlavou mi lítaly různý myšlenky. Zatímco jsem byl na ní, měl jsem trochu strach. Přece jenom ve vedlejší místnosti spí její rodiče a mohli by cokoliv zaslechnout. Nic na věci nemění fakt, že jsme byli potichu. Nicméně, mé výkony se nerovnají výkonům pornohvězd, a tak jsme za chvíli skončili. Nezdálo se, že by někdo něco slyšel, ale to bychom se stejně dozvěděli až ráno. Přitiskli jsme se k sobě a v objetí spolu usnuli. Víckrát za noc to dělaj jenom ve filmech. Ráno, po snídani přišlo zase loučení s mamkou a Lupínkem. Moc dlouho jsem se doma neohřál. Busem jsem dojel na nádro, odtud vlakem zpátky do Prahy a pak jsem přesedl na rychlík do Chebu. Šel jsem do jednoho z těch novějších vagónů, jak radila Míša. Prej tam nehrozí kousnutí blechou. Nebo že když dosednete, nezvedne se stoletej oblak prachu. Ovšem nikdo netušil, co hrozí tady.
Z vedlejšího kupéčka jsem slyšel hluk. Někdo tam zpíval, a jakmile dokončili svůj popěvek, začali se hlasitě smát. Znělo to, jako by jich tam bylo dvacet. Sem tam vyšlo nějaký podivný dítě v maskáčích a zase se tam vrátilo. Za nedlouho vyšlo o něco větší dítě a vousatý. Divně si mě ten chlápek prohlížel a mně to bylo nepříjemný. Najednou odšoupl dveře a s úsměvem pravil: „My tady máme rezervaci na 32 a na té zjevně sedíte vy. Jestli bysme si mohli přisednout.“ Byl jsem trochu v rozpacích. Ten chlápek na chvíli zmizel, ale hned se vrátil a vedl si s sebou bandu dětí. Než jsem se stačil zvednout, tak mi seděl na klíně a drtil moje kostnatý stehna. To ale neni vše, přátelé. Navíc k tomu přizval děti, aby si taky sedly a postupně se asi čtyři děcka vyskládala na jeho klín. „Nás je deset. Myslíte, že se všichni vejdem na jedno místo?“ Nemohl jsem přes tu bolest ani odpovědět. Jak jsem sledoval vyděšené obličeje spolucestujících v kupéčku, došlo mi, že i jim chybí slova. „Kam jedete?“ zeptal se podivín páchnoucí jako mokrej pes. „Do Chebu.“ odvětil jsem nasraně. On jen kejvnul hlavou a dál seděl se svejma děckama na mém klíně. Chvíli bylo ticho. „Kam jedete do Chebu?“ ovál mě opět zápach vodky z jeho úst. Nechápal jsem, co po mně chce, a tak jsem odpověděl ještě nasraněji: „Na nádraží?!“ Jenom se usmál, a ještě chvíli poseděl. Bylo to fajn, nemohl jsem se ani hnout. „No nic, zjistili jsme, že se nás deset na jedno místo nevejde. Tak na shledanou.“ pověděl a mně se strašně ulevilo. Slušně jsem se taky rozloučil: „No to snad radši ani ne. Děkuji za váš odchod.“ Zabouchl jsem za nimi dveře a vstřebával. Lidi v kupéčku totálně nechápali. Oproti tomu pak cesta probíhala v pohodě. Konečně jsem vystoupil z vlaku na to jejich komunistický nádraží, ostatně podobný, jako jinde. Pořád vypadalo líp než u nás. V hale jsem zahlídl Míšu. Koukala, kde co lítá, tak jsem se vydal směrem k ní. Jenom mě uviděla, hned se rozeběhla a vrhla se mi kolem krku. Dostal jsem od ní slaďoučkou pusu. Do dneška jsem od ní nedostal jinou než sladkou. Míši doprovod jsem nemohl v hale najít. Zmocnil se mě strach, že by snad řídila ona. V tom přišla věta: „Táta čeká na parkovišti.“ Docela se mi ulevilo. Na parkovišti postával vysokej chlap s prošedivělým hárkem a pneumatiku valil před sebou – myslím tím břicho, abychom si rozuměli. Cigárko držel v ruce a opíral se o nějaký nablejskaný esůvéčko. Samozřejmě naše cesta mířila k němu. Hodil cígo na zem, zašlápl a podal mi ruku. Následovalo takový to formální představení. Pak jsem si hodil věci do kufru vedle pytlů vápna a zalezli jsme s Míšou oba na zadní sedačky jejich auta. Překvapilo mě, že se to auto tak blýská. Představoval jsem si to jako v těch českých filmech, kdy vyjedou ze stodoly, shodí slepice z kapoty, naloží kozy a štrádujou si to do města. Takhle to nevypadalo. I vnitřek byl navoněnej – bez jedinýho drobečku. Celou cestu jsem si povídal jenom s Míšou. Musel jsem jí vyprávět svůj zážitek z vlaku. Pan Krátký se ozval jenom když mi Míša chtěla dát něco k jídlu. „Opovažte se tam nadrobit,“ výchovně „včera jsem tam vysával!“ A pustil auto na neutrál přes přejezd a pak dolu z kopce zatáčkama, že se mi z toho dělalo trochu nedobře. Vtom jsem zahlídl tu ceduli: Dolní Lažany. Kousek za ní bylo rozcestí: jedna cesta vedla skrz vesnici, druhá kamenná někam do neznáma a mezi nimi vedla příjezdovka ke statku. To bude určitě ono. Taky že jo, projeli jsme kolem popelnic na tříděnej odpad přímo na dvůr toho statku. Představoval jsem si to větší, ale to mu určitě na velikosti neubíralo. Příjezdovka vedla přesně mezi barákem a stodolou. Tohle se nezdálo být stejné, jako klasická zemědělská usedlost, o kterých jsme se učili. Většinou mívaly půdorys ve tvaru písmene O, kde stál obytnej prostor, stáje a stodola, jenže tohle se nedá přirovnat k žádnýmu písmenu. Rovnoběžně s hlavní silnicí stál obytnej dům s místy opadanou a navlhlou omítkou, na něj hned napojenej chlév s ještě oprejskanější omítkou, v pravym úhlu k němu stála nějaká stodola, s kterou přímo sousedil neznámý domeček, který pokračoval do dáli, asi k sousedům. Na druhý straně dvora byla stodola, ale nesmyslně prsknutá, že k domu neměla žádný vztah a o pravym úhlu určitě neni potřeba ani mluvit. Na ní navazovala další stodola, která vedla až k nějakýmu rozbořenýmu mini domečku. Za nim jsem zahlídl další stodolu, ale ta (soudě podle plaňkovýho plotu podél její stěny) k jejich hrabství nepatřila. Jak jsem se rozhlížel kolem dokola, nemohl jsem najít žádný pole poblíž. A Míša mi o práci na poli vyprávěla. V otevřených vratech stodoly stál postarší červený univerzální kolový traktor. Vystoupil jsem z auta a hned samozřejmě vyšlápl slepičinec. Kolem mě se seběhli dva raťafáci. Jeden z nich vypadal na vlčáka a ten druhej… to nelze identifikovat. Paní Krátká se je snažila odvolat, ale marně. Museli si mě prostě očuchat. Přišla teda Míši mamka za mnou a přivítala mě. Co jsem si vyndával věci z kufru, odběhla někam do chlívku a křičela: „Davide!“ Nejspíš volá Míši bráchu, pomyslel jsem si. „Áááá ventilek už je tady!“ ozval se řev ze chléva a ve vratech se objevil svalnatej týpek ve značkových montérkách, na kterých nebylo ani smítko. Přikráčel, podal ruku a představil se. Na rameni měl tribalovou kerku. Prej si nechal potetovat i záda, ale ty měl schovaný pod trikem. Potom mě paní Krátká dovedla ke vchodu. Odložil jsem si věci a přezul se do pantoflů. Míša hned přicupitala za mnou. V přízemí bydlela babička s dědou. Míša mě postrčila ke dveřím a šla hned za mnou. Otevřel jsem, vedle dveří stála v kuchyni válenda, na ní seděla babička a četla si noviny. Babičku nebudu zdlouhavě popisovat, prostě stará šedivá paní, na krátko ostříhaná a v zástěře. Následovalo další seznámení, další umělé úsměvy. Za oknem se míhaly postavy Davida a pana Krátkýho, nosili vápno z kufru. Ještě mi zbejval děda a pro dnešek už snad konec s tim představováním. Děda seděl na rozkládací pohovce, jako si pamatuju od svojí babičky. Přes ni měli přehozenej hnědej přehoz. Dědova zavalitá postavička se zvedla, aby mi podala ruku. Stál naproti mně a byl snad o hlavu menší, za to do šířky o dost větší. Jeho pupek, ale nebyl sádelnatej. Držel pevně na svém místě, jako by děda spolkl nějakej pevnej gymnastickej míč. Že se za svoje tělo nestyděl, dokazovalo i to, že při vítání měl na sobě pouze trenýrky. Konečně chvilka klidu. Míša mě dovedla do horního patra, kde žila s rodičema. V jejím pokoji jsem si odložil věci. Pokojík neměla špatně zařízenej, pro jednu celkem velká postel (lůžko a půl). Naproti stál pod oknem psací stůl, na něm fotky z dětství a rodiny. Někde mezi těma fotkama jsem zahlídl i sebe. Všechen ten nábytek vypadal, že pochází z tý samý nejmenovaný švédský firmy. Potom jsme šli do kuchyňo-obýváku, jak to rád nazývám. Plovoucí podlaha a všechno uvnitř vypadalo na pokus zrekonstruovat celý patro. Vlastně se ten pokus celkem vydařil. Znaven z cesty jsem se svalil na jejich velkej gauč a Míša mi zatim připravila něco k jídlu. Nebo spíš jen ohřála to, co měli k obědu. Nechci vám dělat chutě, a tak vám nepovím, co to bylo. Pořádně jsem se přejedl, skoro až k prasknutí. Občas mi lidi nevěří, že tak jim, protože jsem kost a kůže. Po obídku je samozřejmě nutné odpočívat. Natáhli jsme se k Míše do pokoje na postel a spali jako miminka. Probudil jsem se skoro až k večeru. Míša vedle mě neležela, a tak jsem se šel po ní podívat. V baráku nikdo nebyl, nazul jsem teda svoje nový pracáky a šel se kouknout ven. Na dvoře už babička zaháněla slepice do kurníku. Pan Krátký parkoval auto do jeho stodolní garáže. Zeptal jsem se babičky, jestli neví, kde je Míša. Poslala mě do chlíva. Paní Krátká se tam přehrabovala ve slámě. Možná to bylo seno, já mezi tim nevidim rozdíl. Míša stála až úplně vzadu v kurníku. Prošel jsem kolem těch dvou kravek (myslim tim zvířata, ne paní Krátkou s Míšou). Má přítelkyně v další místnosti přešlapovala ve slepičincích a nejspíš sbírala vajíčka. Nechtěl jsem ji při práci rušit, tak jsem na ni počkal venku. Potom vyšla s proutěným košíkem a zavedla mě do místnosti vedle koupelny v přízemí, kde stál kotel, ale zároveň tam byli regály se zavařeninama, vajíčkama atd. Pod oknem jsem ještě zahlídl starej velkej pultovej mrazák. Jakmile všichni dodělali svoji práci, sešli jsme se (já, Míša, mamka a taťka) nahoře u stolu při večeři. Vyptávali se mě na domov, ale v podstatě jsem neměl co vyprávět. Žiju docela nudnej život. Poznal jsem, že jsou to docela milý lidi a že se jich nemusim bát. Po večeři pustili telku a všichni jsme si dřepli na sedačku. Netuším vůbec, co dávali. Jen jsem se přitulil k Míše a cejtil ten super hřejivej pocit. Bylo mi krásně. Nic mi v tu chvíli nechybělo. Překazila to jenom mamka s telefonátem. Ptala se, jestli jsem v pořádku dojel. Navíc jsem zjistil, že já mám u nich signál úplně všude. Jak skončil večerní pořad, šli jsme s Míšou k ní do pokoje a pustili si ještě nějakej film na kompu. Docela mě překvapilo, jak jim tam ten net lítá. Při filmu jsme samozřejmě oba usli a z noční romantiky nebylo nic. |
Dolní lažanyDolní Lažany je skutečná vesnice v Karlovarském kraji. Spadá pod obec Lipová. V roce 2011 zde trvale žilo 31 obyvatel. V obci se nachází několik památkově chráněných budov a nedaleko také obec Doubrava se skanzenem. Příběhy jsou inspirovány pouze místy, nikoliv osobami. Archiv |