Absinth pil a pivo házel
Vypravování plzeňského zedníka Jindřicha Vejpce
To mě jednou Albert, Tomáš a David zatáhli do nějaký fajnový nový kavárny. No ona to byla spíš hospoda, páč tam měli takovej výběr chlastu, že jste to neviděli. Ale na ceduli stálo Café. S klukama jsme se usadili do šedých gaučů a poručili si pivka. Chvíli jsme seděli a jentak tlachali. Bylo to tam moc pěkný. Na podlaze měli jenom vylitou nivelačku, bar z betonu a dřeva a za náma režný zdivo. Jinak všechno laděný do černa. Kdysi to fungovalo asi jako nějaká továrna. Všechno tam působilo tak chladně, ale přitom tam bylo teplo.
Jak už jsem říkal, tak jsme seděli zapadlí v těch gaučích a popíjeli pivko. V tom jsem za zády u vchodu zaslechl nějakej šramot. Dveře do kavárny se rozlítly. V tu chvíli jsem se otočil a viděl chlápka s punčochou na hlavě, jak si to svižnym krokem namířil rovnou k baru. Doběhl až ke krásný červenovlasý servírce a vytáhl bouchačku. „Naval všechny prachy, co tu máš!“ křičel, mířil slečně přímo na hlavu a podával jí přes bar sportovní tašku. Dívka byla v šoku, ani se nepohla. Nemohla ani promluvit. V kavárně nebyl nikdo kromě nás. „No tak dělej, ty kurvo!“ zařval lupič ještě s větším důrazem. „Nemám na tebe celej den!“ Servírka stála strnule za barem, my jsme seděli strnule v gaučích. Nikdo nevěděl, co bude dál. Měl jsem potřebu něco udělat, nějak zasáhnout. Navíc ta holka za barem byla fakt krásná, takže se hodilo zamachrovat. Vstal jsem z gauče a zamířil si to k tomu parchantovi. Ve chvíli, kdy si červenovláska brala tu tašku, chytl jsem toho týpka kolem ramen. V rychlosti se na mě otočil a já čuměl přímo do hlavně. Ani jsem nezaregistroval vyděšený obličeje kluků u stolu. „Hale, kámo, nechceš si to rozmyslet?“ pravil jsem třesoucím se hlasem. Servírka vypadala ještě vyděšeněji. „Proč kradeš peníze zrovna v kavárně? Proč neuděláš třeba poštu?“ ptal jsem se, ale žádný odpovědi se mi nedostalo. Asi dvě minuty jsme si koukali z očí do hlavně. Mně to ale připadalo jako celá věčnost. Po týhle chvilce ticha, kdy nikdo ani nemrknul, se lupič zhroutil. Hlavu si položil na bar a ruku se zbraní pověsil přes. Vyděšená servírka nevěděla, co má dělat. Chlápek se rozbrečel. Prostě tam bulel na baru jako malá holka. „Nemám nic, všechny prachy jsem profetoval, a když nebudu mít prachy, seberou nám i děti.“ Vyzpovídával se a já už věděl, jak na něj. „Ale vždyť to kdybys tady vybral, tak ti je stejně seberou. Víš co? Pojď si támhle s náma sednout, dáme pivko a proberem to,“ uklidňoval jsem ho a naznačil jsem servírce, aby natočila jedno pivo. Ona odpověděla gestem, že zavolá policajty. Já jenom kejvnul a usadil chlápka do šedýho gauče vedle Davida. Kluci neřekli ani slovo. Lupič si tam vylejval srdíčko a já ho uklidňoval. Povídal nám, jak přišel k drogám, o tom jak miluje svoje děti a jak jeho fotr dřepí v base. Skoro by mě to dojalo. Dělal jsem, že mě to strašně zajímá a cucal jsem při tom pivko. „Nezavoláte na mě policajty, když se to takhle vyřešilo, že ne? Ta zbraň neni stejně pravá. Koukni, je plastová.“ Se slzama v očích mi podával zbraň. „Ne, neboj se,“ zalhal jsem a potěžkal si plastovou pistol. Za necelou půlhodinku přijeli benga. Vlítli tam a nasadili chlápkovi želízka. Potom si k nám sedli a zavolali si i servírku, který se muselo hrozně ulevit. Sepsali s náma protokol. Čekal jsem, že mi ta holka aspoň poděkuje, když nebude sex. Benga vypadli, ona vypadla za bar a my jsme se taky poroučeli. „Hej! A kdo bude platit ty piva?“ řvala kráska. Nikdo z nás se ani neotočil. Je zajímavý, jak se ta mrška z toho tak rychle vzpamatovala a to jí ležela na baru ještě ta sportovní taška. Chlápka ten večer pustili a já se nějakej čas bál chodit po městě, aby se nechtěl pomstít.
0 Comments
Tuhle historku mi vyprávěl můj strejda, teda mámin přítel, kterej s ní byl většinu mýho dětství a utěšil ji v době, kdy fotr od nás utekl. Stala se za dob jeho mládí, kdy já byl ještě malej spratek, co si cucal palec a chcal do plenek. V tý době se dělaly ještě všude v Plzni zábavy. To už dneska neni. Na jednu z nich se vydali i mamka se strejdou.
Zábava začínala v osm. Máma se dlouho před tim fintila před zrcadlem a strejda nervózně stepoval v předsíni. „Julino dělej! Musíme už jít,“ křičel a nervózně koukal na hodinky. Jakmile se nachýlil ten pravej čas, tak nafintěná maminka a nasraný strýc, kterýmu se už dělali koláče v podpaždí na jeho světle modrý košili, mohli vyjít. Seběhli ze schodů naší bytovky a ještě jsme jim s babičkou Marií, která nás s bráchou hlídala, zamávali z okna. Šli pěšky přes půlku Plzně, takže strejda se naštval ještě víc, páč si zasral svoje nablejskaný lakýrky. Jakmile tam došli, dělal, že se nic neděje, aby nevzbudil ve svých přátelích podezření, že je nasranej. Tancovat se mu ale moc nechtělo. Radši seděl na baru a chlastal. Přidal se k němu i jeden chlápek, kterej měl stejnej zájem. Tak aspoň chlastali spolu, zatímco máma protancovala boty. Noc už se pomalu přehupovala k ránu a zábava směřovala rychle ke svýmu konci. Strýc se s několika promilema zvedl od baru, máma ukončila svoje radovánky a chystali se na cestu. „Počkejte, vy jdete na Bolevec?“ ozval se strejdovo novej kámoš. Samozřejmě, že šli na Bolevec, za svym dokonalym synem a mym divným bráchou. „Vy jdete na Bolevec? Můžeme se přidat?“ vyjekla jedna mladá holka, která slyšela hlášku strejdovo novýho kamaráda. Patřila do party tří mladých ožralých lidí - dvě holky a jeden kluk. Máma se strejdou nic nenamítali a tak se průvod šesti lidí vydal od KD Pekla až na Bolevec. Po cestě si museli kousek zajít, protože chtěli strýcovo novýho kamaráda doprovodit až domu. Jejich cesta pak pokračovala teda kolem Boleváku. „Můj táta mi říkal, že jeho známej přeplaval Bolevák na šíř tam a zpátky bez jediný pauzy,“ vyprávěla jedna z dívek. „To je píčovina!“ vyhrkl strýc. „Já myslim, že ne. To bys ty určitě nezvlád,“ hecovala mladíka ta druhá holka. Nejspíš to byl její přítel. „To je úplně na pohodu,“ odpověděl ožralej kluk řečí opilců a používal při tom velký gesta. Strejda se smál a maminka to jenom pozorovala. Hecování mladíka se stupňovalo. Za horizontem už začínalo svítat. Mladík se svlíknul do slip. Holky se mu ještě nezapomněly vysmát, že má malý péro. Nevim, jak to v tom šeru a přes slipy viděli. Kdo z nás mužů kdy zažil bejt nahatej v chladu, tak velikost mladíkova údu jistě pochopí. Totálně nasranej a vožralej vlezl do studený vody. Tělo se mu v tom chladu třáslo. „Tak plav!“ řvaly holky. Mamka se je snažila uklidnit, ať ho nechaj, a dokonce na něj křičela, ať z tý vody vyleze, ale marně. Nikdo ji neposlechl. Strejda jenom poznamenal: „Nech ho bejt, když se chce zabít, kokot mladej.“ Kluk se snažil, to se mu musí nechat. Plaval jako o život. Všichni tomu jenom němě přihlíželi. V půlce ale začal polevovat. Jeho tempo sláblo. Po rybníku se rozlehl tlumenej výkřik. Kluk zmizel pod hladinou. „Dělá si z nás prdel. Několikrát jsme mu na to už naletěly,“ komentovala to jedna z holek, aby uklidnila ostatní přihlížející a nejvíc asi sama sebe. „Ty vole, tohleto neni prdel!“ zakřičel strýc a doufal, že to uslyší i mladík pod hladinou. „Je tam už nějak dlouho,“ dodal po chvíli. Holka se snažila zase ostatní uklidnit: „Takhle se přece člověk netopí ne? Vždyť tam zmizel bez jedinýho plácnutí.“ „Na to ti seru! Jdu pro něj,“ vykřikl strejda a sundal ze sebe sako. Máma se ho snažila zastavit, ale marně. Strejda doplaval do půlky Boleváku a ponořil se pod vodu. Za chvíli vyplaval na hladinu a kluka držel pod krkem. „Vy krávy blbý! Jděte už kurva některá pro pomoc,“ řval. Jedna z holek se rozeběhla. Bohužel v tý době ještě nebyly mobily, takže nikdo nemohl zavolat pomoc z místa. Strejda pomalu doplaval s klukem až ke břehu. Vytáhl ho ven a máma s tou druhou holkou se kolem něj seběhly. Ještě jevil známky života, ale vůbec na nic nereagoval. Ta blbá holka přiběhla asi po čtvrt hodině úplně udejchaná, že sehnala někoho, kdo zavolá sanitku. Lidi byli většinou nasraný, že je budí tak brzo ráno a nechtěli jí ani otevřít. Sanitka přijela moc pozdě na to, aby toho kluka zachránila. Zemřel. Strejda držel v rukou mrtvolu. Holky řvaly a objímali se. Saniťák ho už předal havranům. Máma se strejdou přišli domu nad ránem. Vůbec nespali. Navíc měl strejda zasraný boty, takže byl nasranej. Svědomí těch dvou holek se stalo poskvrněným asi až do konce jejich života. A jestli ještě neumřeli, a nejsou úplně vymaštěný, tak je to hlodá dodnes. Jeden můj známej, Ludva se jmenuje, podniká ve stavitelství. Jenže to mu asi nestačilo. Je to už několik let zpátky, co obec prodávala za dobrou cenu višňovej sad. Ludva si ho od nich koupil. Nechal tam dotáhnout maringotku, kterou si luxusně vybavil a vyrobil si samozavlažování pro každej stromek. Prostě Ludva to uměl, ale nebyl by to žádnej podnikatel, kdyby z toho nechtěl vytřískat nějaký prachy. Dostal skvělej nápad. Nechal lidi, ať si tam trhaj višně a každej kyblíček si vždycky zvážili a za to zaplatili. Mě, jako kamaráda, tam nechával trhat zadarmo. Jeho višně byli nejlepší z okolí a postupně se to rozšiřovalo i za hranice kraje.
Domákli se to i nějací panáci z Prahy. Chtěli s Ludvou uzavřít smlouvu, aby jim dodával višně do jejich omáčky, na kterou mají za Prahou velkou továrnu. Samozřejmě nabídli i slušný prachy, páč omáčka z domácích višní by se prodávala za neslušný prachy. V týhle době mu jeho sad vydělával snad víc, než to stavitelství. Lůďa pražskejm kravaťákům kejvnul na to, že se můžou přiject na jeho sad podívat a višně ochutnat. Chtěl pro ně připravit i pohoštění, páč se měli zdržet i přes oběd. Poprosil mě, jestli bych mu nepomohl. Dopoledne jsme nanosili několik stolů a rozmístili je před maringotkou. Já jsem všechno připravoval venku a Ludva zatim roztopil v kamnech a začal vařit. Na chvilku jsem si odskočil domu, a když jsem se vrátil, u sadu stálo asi osm aut s pražskejma espézetkama. Přijela celá delegace kravaťáčků. Ludva je tam vítal, něco jim řekl, provedl je tam a rozdal jim kyblíčky, aby si taky něco nasbírali. Mezitim šel dovařit oběd a já prostřel. Bylo vtipný koukat, jak ty chlapci v drahých oblecích lezou po stromech „Tyvole koukej na ně, na pražáky,“ komentoval Ludva situaci, kdy se asi tři chlapy snažili vyzvednout dalšího na strom, jenže ten vyzvednutej se držel za větev a visel nohama dolů a nikdo ho už nejistil. Jenom chodili kolem a radili mu, co má udělat. Kolem dvanáctý se už všichni usadili k obědu. Slunce pálilo a Ludva začal nosit na stůl. Nejdřív se podávala polívka. Po ní vynesl ven Ludva lodny masa. Každej si mohl vybrat buď biftek, nebo žebra. Já si dal oboje. Musim říct, že se to Lůďovi opravdu povedlo. Maso nemělo chybu. Takový jsem snad v životě nejedl. Všichni to do sebe cpali a přidávali si. Potom musel každej povolit svůj pásek u kalhot, protože se všichni tak přežrali, že nemohli ani dejchat. Na slehnutí obdržel každej panáka domácí slivovice a pak už to jelo. Jeden panák za druhym. Já si vylezl na strom, trhal višně a sledoval ty panáky, jak do sebe klopí panáky. Několik pražáků dostalo nápad, že dají kosti z oběda půsm, který tam pobíhali okolo maringotky. Ludva se o ně moc nestaral. Oba dva čoklové se přiblížili ke kostem, čuchli si a utekli pryč. Ani jednu kostičku si nevzali. „Pane Maršálek? Co to je za kosti, že to ty psi nechtěj,“ křičel chlápek s povolenou kravatou u krku. Ludva se jenom usmál a zalezl do maringotky. Za chvíli vytál kůže, které tolik připomínali psa. Aby je ujistil, dotáhl ještě hlavu nevinnýho hafana. Panáci lítali kolem maringotky a strkali si prsty do krku. „Fuj tyvole on žere psy. To je hnus!“ řvali přes sebe. Já jsem seděl na větvi a pozorval to divadlo. Smál jsem se tak, že jsem málem spadnul. Po tomhle zjištění se všichni nasoukali do aut a s jedním promilem v krvi odjeli do Prahy. K žádnýmu uzavření smlouvy samozřejmě nedošlo. Když jsem se potom Ludvy ptal, proč to udělal, že ho mohlo napadnout, že je to nasere, odpověděl mi: „Víš, Jindro, mně sem chodí lidi trhat višně za pár kaček. Jsou rádi. Maj to levnější, než v obchodě a jednodušší, než u sebe na zahradě. Kdybych ty višně dodával, už by sem nikdo nesměl chodit s kyblíčkem, aby zbylo na Pražáky. Takhle je to lepší. A navíc uznej, že to byla slušná prdel, jak tu běhali a strkali si prsty do krku.“ Ke Švamberům jednou přijela na neohlášenou návštěvu tetička z Prahy. Arogantní postarší paní, která měla potřebu kecat ostatním do životů. Paní Švamberová ji moc nemusela. Předstíraně se na ni usmívala a dělala, že ji poslouchá. Nejvíce ji ale namíchlo, když tetička se vší radostí oznámila, že u nich přespí. Naštěstí nebo naneštěstí byl jejich jediný syn na vyjšce v Brně, a tak jí ustlala v jeho pokojíku. Oba manžele nadšeni z této návštěvy šli na kutě raději dříve než obvykle, protože se báli, aby jim neexplodovala hlava z tetiččina povídání.
Ráno Švamberům tetička oznámila, že se uráčí odjet až po obědě. Z tváře paní Švamberové byste mohli vyčíst značné nadšení (ironie). Moc dobře věděla, co ji čeká při přípravě oběda. Bramborový knedlík vlastně dělala celý život špatně, má být mazlavý a lepivý. To vepřové se má rozpadat a zelí má být více kyselé – počkat, to už je moc. Celou dobu takto kritizovala tetička kuchařský um paní Švamberové. Při prostírání stolu se to nezměnilo. Dáma z Prahy obcházela stůl a po paní Švamberové přerovnávala příbory, byť jen o dva milimetry. Není nutno podotýkat, že se manželům ulevilo, když tetička za sebou zavřela dveře a vypravila se na nedaleké nádraží. V předsíni však zůstal ležet její deštník. To už paní Švamberovou dopálilo a jindy klidná povaha se rozčílila: „Tak to je skvělý, přijede si bez ohlášení, přespí tu, řekne mi, co dělám špatně a ještě si tu nechá deštník. Vsadim se, že to udělala naschvál, aby se mohla vrátit a nechá si uject vlak, protože v tomhle počasí nikam bez deštníku nepůjde. Potom tu bude ještě do neděle.“ Nevím, jaké počasí měla paní Švamberová na mysli, když venku foukal silný vítr. Spíš by to tetičku odneslo i s deštníkem. Pan Švambera zachoval klidnou hlavu a v obavě, že by tam jeho příbuzná strávila další den, rozhodl se, že ji půjde s deštníkem naproti. Otevřel dveře a v nich stála tetička s dosti rozrušeným výrazem v obličeji. Pan Švambera jí podal deštník, upozornil, ji na brzký odjez vlaku a opět se s ní rozloučil. Tetička se beze slov otočila (nejspíše slyšela křik paní Švamberové) a hbitým krokem upalovala k nádraží. Manželé se modlili, aby ten vlak stihla. Neuběhlo ani deset minut a rozezněl se zvonek. V tu chvíli začal téct paní Švaberové studený pot z čela. Přesto šla otevřít. K jejímu příjemnému překvapení tam nestála tetička. Místo toho tam byl nějaký neznámý muž a pravil: „Pěkného dne přeji. Vy budete zajisté paní Švamberová. Je váš muž doma?“ Žena se zmohla jen na pozdrav a vzápětí přivolala svého manžela. Z vřelého uvítání obou chlapů usoudila, že se nějaký čas už znají. Přišel je jen pozdravit švamberův bývalý kolega Vrhlík, protože měl cestu kolem. Pan Švambera ho dlouho přemlouval, aby zašel alespoň na jedno štaprle domácí meruňkovice, když má zpáteční cestu naplánovanou vlakem. Pan Vrhlík odolal přemlouvání a přijal pozvání do domu Švamberů. Paní již byla trochu nevrlá, protože si s Vrhlíkem neměla co povědět. Pánové ale nezůstali jen u jednoho panáka. A takhle si Vrhlík nechal ujet několik vlaků domu. Pánové povídali a paní hostila. Venku se už začalo stmívat. Vrhlík se zvedl od stolu se slovy: „Děkuju za pohoštění, ale už musim vážně jít. Za patnáct minut mi jede poslední vlak.“ Pan Švambera se rozhodl, že Vrhlíka doprovodí na nádraží. Silný vítr ani ve večerních hodinách neustal. Spíš naopak, ještě přidal na síle. Pánové si měli stále co říct, a tak po cestě pokračovali v záživné konverzaci. V půli cesty si chtěli zapálit, ale vítr jim to nedovolil. Otočili se tedy po směru větru, aby si mohli připálit cigarety a pokračovali dál v cestě. Pomalu blafali ze svých cigaret, povídali si a vítr jim cuchal pár zbylých vlasů na hlavách. V konverzaci neustali ani na chvilku. Brzy došli k cíli. Jenže ne k cíli, který měli naplánovaný. Před nimi stál dům Švamberů. Pánové se v úleku na sebe podívali a začali se smát. V samém povídání se zapomněli po zapálení cigaret otočit zpátky, a tak došli na stejné místo, odkud vycházeli. Smích ustal, až když si oba uvědomili, že Vrhlík už nestihne vlak. Paní Švamberová musela zase ustlat hostovi v synově pokoji. Navenek vypadala, že jí to nevadí, ale uvnitř dozajista bublala. A tak se s nimi jejich host rozloučil až ráno a jel domu vysvětlit starostlivé manželce své mírné zpoždění. Paní Švamberové se ulevilo a nezbývalo jí nic jinýho, než se modlit, že už žádná podobná návštěva nepřijede. |
Jindřich VejpecPlzeňský postarší zedník, který rád svůj čas tráví v hospodě, kde vypráví historky, které můžou, ale nemusí být pravdivé. Má sedm dětí se třemi ženami. Tvrdí to on, takže to také nemusí být pravda. ARCHIV |