Absinth pil a pivo házel
Vypravování plzeňského zedníka Jindřicha Vejpce
Ke Švamberům jednou přijela na neohlášenou návštěvu tetička z Prahy. Arogantní postarší paní, která měla potřebu kecat ostatním do životů. Paní Švamberová ji moc nemusela. Předstíraně se na ni usmívala a dělala, že ji poslouchá. Nejvíce ji ale namíchlo, když tetička se vší radostí oznámila, že u nich přespí. Naštěstí nebo naneštěstí byl jejich jediný syn na vyjšce v Brně, a tak jí ustlala v jeho pokojíku. Oba manžele nadšeni z této návštěvy šli na kutě raději dříve než obvykle, protože se báli, aby jim neexplodovala hlava z tetiččina povídání.
Ráno Švamberům tetička oznámila, že se uráčí odjet až po obědě. Z tváře paní Švamberové byste mohli vyčíst značné nadšení (ironie). Moc dobře věděla, co ji čeká při přípravě oběda. Bramborový knedlík vlastně dělala celý život špatně, má být mazlavý a lepivý. To vepřové se má rozpadat a zelí má být více kyselé – počkat, to už je moc. Celou dobu takto kritizovala tetička kuchařský um paní Švamberové. Při prostírání stolu se to nezměnilo. Dáma z Prahy obcházela stůl a po paní Švamberové přerovnávala příbory, byť jen o dva milimetry. Není nutno podotýkat, že se manželům ulevilo, když tetička za sebou zavřela dveře a vypravila se na nedaleké nádraží. V předsíni však zůstal ležet její deštník. To už paní Švamberovou dopálilo a jindy klidná povaha se rozčílila: „Tak to je skvělý, přijede si bez ohlášení, přespí tu, řekne mi, co dělám špatně a ještě si tu nechá deštník. Vsadim se, že to udělala naschvál, aby se mohla vrátit a nechá si uject vlak, protože v tomhle počasí nikam bez deštníku nepůjde. Potom tu bude ještě do neděle.“ Nevím, jaké počasí měla paní Švamberová na mysli, když venku foukal silný vítr. Spíš by to tetičku odneslo i s deštníkem. Pan Švambera zachoval klidnou hlavu a v obavě, že by tam jeho příbuzná strávila další den, rozhodl se, že ji půjde s deštníkem naproti. Otevřel dveře a v nich stála tetička s dosti rozrušeným výrazem v obličeji. Pan Švambera jí podal deštník, upozornil, ji na brzký odjez vlaku a opět se s ní rozloučil. Tetička se beze slov otočila (nejspíše slyšela křik paní Švamberové) a hbitým krokem upalovala k nádraží. Manželé se modlili, aby ten vlak stihla. Neuběhlo ani deset minut a rozezněl se zvonek. V tu chvíli začal téct paní Švaberové studený pot z čela. Přesto šla otevřít. K jejímu příjemnému překvapení tam nestála tetička. Místo toho tam byl nějaký neznámý muž a pravil: „Pěkného dne přeji. Vy budete zajisté paní Švamberová. Je váš muž doma?“ Žena se zmohla jen na pozdrav a vzápětí přivolala svého manžela. Z vřelého uvítání obou chlapů usoudila, že se nějaký čas už znají. Přišel je jen pozdravit švamberův bývalý kolega Vrhlík, protože měl cestu kolem. Pan Švambera ho dlouho přemlouval, aby zašel alespoň na jedno štaprle domácí meruňkovice, když má zpáteční cestu naplánovanou vlakem. Pan Vrhlík odolal přemlouvání a přijal pozvání do domu Švamberů. Paní již byla trochu nevrlá, protože si s Vrhlíkem neměla co povědět. Pánové ale nezůstali jen u jednoho panáka. A takhle si Vrhlík nechal ujet několik vlaků domu. Pánové povídali a paní hostila. Venku se už začalo stmívat. Vrhlík se zvedl od stolu se slovy: „Děkuju za pohoštění, ale už musim vážně jít. Za patnáct minut mi jede poslední vlak.“ Pan Švambera se rozhodl, že Vrhlíka doprovodí na nádraží. Silný vítr ani ve večerních hodinách neustal. Spíš naopak, ještě přidal na síle. Pánové si měli stále co říct, a tak po cestě pokračovali v záživné konverzaci. V půli cesty si chtěli zapálit, ale vítr jim to nedovolil. Otočili se tedy po směru větru, aby si mohli připálit cigarety a pokračovali dál v cestě. Pomalu blafali ze svých cigaret, povídali si a vítr jim cuchal pár zbylých vlasů na hlavách. V konverzaci neustali ani na chvilku. Brzy došli k cíli. Jenže ne k cíli, který měli naplánovaný. Před nimi stál dům Švamberů. Pánové se v úleku na sebe podívali a začali se smát. V samém povídání se zapomněli po zapálení cigaret otočit zpátky, a tak došli na stejné místo, odkud vycházeli. Smích ustal, až když si oba uvědomili, že Vrhlík už nestihne vlak. Paní Švamberová musela zase ustlat hostovi v synově pokoji. Navenek vypadala, že jí to nevadí, ale uvnitř dozajista bublala. A tak se s nimi jejich host rozloučil až ráno a jel domu vysvětlit starostlivé manželce své mírné zpoždění. Paní Švamberové se ulevilo a nezbývalo jí nic jinýho, než se modlit, že už žádná podobná návštěva nepřijede.
0 Comments
V koutku těsně vedle baru sedíme dnes, stejně jako jiný všední den po práci. Hlavy se nám pohupují na krcích a někteří si tu svou pro jistotu drží v dlaních. Lokty mají opřené o stůl. Není potřeba říkat zbytečná slova. Sem tam se ozve: „Ještě jedno!“ Ale nikdo už víc neprozradí. Nad námi visí obraz Manhattanu ještě se stojícími dvojčaty. Snad jeho zářivé led diody mají dávat naději na lepší zítřky. Jeho zaprášený rám a naše nálada ale naznačují, že se odsud stejně nikdy nedostaneme. Jsme příliš staří a zapšklí. Mnoho jsme už zažili, ale málo poznali. Sedíme v hospodě bez oken, v přítmí u baru, kam si nedovolí sednout nikdo jiný. Ani sluneční svit, ani čerstvý vzduch si sem nesedá. Lampa vrhá příliš málo světla na náš stůl. Odlesky v zrcadle jsou stejně bezvýznamné, jako naše životy. Servírka leští své sklenice. Také mlčí. Vzadu za rohem se hlasitě baví skupinka mladých. Nezletilí hoši a dívky se radují z toho, že někde smí okusit pachuť alkoholu. A když se dostanou do správné nálady, rozdají si to na záchodě, který později zblijí odshora dolu.Mnozí mí drazí spolusedící si tohoto úkazu nevšímají. Trávíme takto spolu hodně času, ale víme o sobě tak málo. Však spojuje nás naše práce a naše zkažené životy. Už ani není na co si ztěžovat, protože bychom si museli stěžovat jen sami na sebe. Jsme trosky – každý z nás. Už nám šednou vlasy a třese se nám hlas, ale to číslo věku není tak vysoké. Alespoň si to myslím. Beru do ruky půllitr. Kolem dokola jsou pěnové kroužky. Nedaleko od dna je ještě zbytek zlaté tekutiny, která příjemně chladí mé hrdlo a mé zmlácené ego. Po jednom loku, po prasknutí v uších, po hořkém pocitu na jazyku, je sklenice prázdná. Odkládám ji na stůl. Odráží se v ní věže z New Yorku, které už tam dávno nejsou. Spadly stejně jako naše naděje. Život nám přikazuje existovat. Jsme jako vězni na cele, čekající na svou večeři. Hrdlo mi vysychá, sklénka se leskne. Markéta (servírka) ji nechává bez povšimnutí. Dál v ruce žmoulá utěrku, je zamyšlena. Asi přemýšlí nad svými špatnými životními kroky, nad tím, kolik mužů jí zlomilo srdce jen pro pár minut rozkoše na pozvracených záchodcích. „Markét,“ křičím tázavým tónem a dívka se vynořuje ze svých myšlenek, „dám si ještě jedno.“ Ona se jen usmívá, nic neříká a začíná točit chladné pivo do naleštěného půllitru. Netrvá dlouho a prázdnou skleničku střídá plná. V tom vrznou nahoře dveře. Někdo vchází. Na schodech se objevují boty a pomalou chůzí schází dolu osoba. S každým schodem se odkrývá další část zavalité postavy. Kdysi bílé boty se zdají býti spíše šedé a některé jejich části se loupají a odpadávají. Najednou se obraz odkryje až po kolena. Na nohou má dotyčný úzké ošoupané světle modré džíny. Jejich kapsy jsou nacpané k prasknutí. S dalšími kroky začínám pomalu poznávat, o koho jde. Ruce poseté černými chlupy, že sotva zahlédnete kousek kůže. Mezi nimi pivní pupek převislý přes pásek kalhot. Bílé tričko s límečkem a tenkými černými proužky dodává osobě na důvěryhodnosti, přesto že charakter není úplně čistý. Nakonec se objevuje hlava, s černými vlnitými vlasy, kde sem tam černou naruší stříbrná. Na tváři mu raší mírné prošedivělé strniště. „Nazdar chlapi!“ troubí svým mečivým pronikavým hlasem postava. „Čau Jindro,“ odpovídá líně každý z nás. Přišel Jindra Vejpec, každodenní opozdilec. Posadil se k jedinému volnému místu u stolu a přišoupl si židli tak, aby se břichem opíral o stůl. Markét už cupitá s čerstvě natočeným pivem. Koukám do stolu. Nechci s ním navázat oční kontakt. Mohl by po mě zase něco chtít. Nebo si mě vybrat, jako oběť svých trapných vtipů. Přítomnost tohoto člověka mi je zcela nepříjemná, přestože často nosí světlo k našemu pochmurnému koutku. Tenhle člověk rád vtipkuje, ale v nesprávný čas a na nesprávném místě. Rád dělá chytrého, ale není moc věcí, které ví. Rád si vymýšlí, ale je málo lidí, kdo mu to věří. Myslím, že mezi ty, kdo mu jeho historky žere, patří i on sám. O inteligenci – zbytečné mluvit. Moc jí nepobral. Ale nikdo z nás na tom není o mnoho lépe. Přátel si moc nedělá, přestože si myslí, že je má všude. I já jsem považován za jeho kamaráda, však já jeho za přítele nepovažuji. Dlouze pije chlazenou jedenáctku z půllitru. Někteří sledují, jak mu zlatá tekutina proudí do krku a někteří si raději prohlížejí ubrus posypaný popelem z cigaret. Pomalým pohybem ruky odloží sklenici na stůl a hluboce vzdychne. Možná ho trápí naše kyselé ksichty. Otočí se tedy na jednoho z nás s tázavým výrazem, ale každý dělá, jako že se nic neděje. „Nějaký zamlklí ne?“ Nikdo mu neodpovídá. Jako by nás neznal. „Tak já vám něco povim, ať jste veselejší,“ opět prohodí s očekáváním reakce, ale nikdo nic. Znova se zhluboka nadechne, shrbí čelo a dá se do vypravování:t. |
Jindřich VejpecPlzeňský postarší zedník, který rád svůj čas tráví v hospodě, kde vypráví historky, které můžou, ale nemusí být pravdivé. Má sedm dětí se třemi ženami. Tvrdí to on, takže to také nemusí být pravda. ARCHIV |