Absinth pil a pivo házel
Vypravování plzeňského zedníka Jindřicha Vejpce
To mě jednou Albert, Tomáš a David zatáhli do nějaký fajnový nový kavárny. No ona to byla spíš hospoda, páč tam měli takovej výběr chlastu, že jste to neviděli. Ale na ceduli stálo Café. S klukama jsme se usadili do šedých gaučů a poručili si pivka. Chvíli jsme seděli a jentak tlachali. Bylo to tam moc pěkný. Na podlaze měli jenom vylitou nivelačku, bar z betonu a dřeva a za náma režný zdivo. Jinak všechno laděný do černa. Kdysi to fungovalo asi jako nějaká továrna. Všechno tam působilo tak chladně, ale přitom tam bylo teplo.
Jak už jsem říkal, tak jsme seděli zapadlí v těch gaučích a popíjeli pivko. V tom jsem za zády u vchodu zaslechl nějakej šramot. Dveře do kavárny se rozlítly. V tu chvíli jsem se otočil a viděl chlápka s punčochou na hlavě, jak si to svižnym krokem namířil rovnou k baru. Doběhl až ke krásný červenovlasý servírce a vytáhl bouchačku. „Naval všechny prachy, co tu máš!“ křičel, mířil slečně přímo na hlavu a podával jí přes bar sportovní tašku. Dívka byla v šoku, ani se nepohla. Nemohla ani promluvit. V kavárně nebyl nikdo kromě nás. „No tak dělej, ty kurvo!“ zařval lupič ještě s větším důrazem. „Nemám na tebe celej den!“ Servírka stála strnule za barem, my jsme seděli strnule v gaučích. Nikdo nevěděl, co bude dál. Měl jsem potřebu něco udělat, nějak zasáhnout. Navíc ta holka za barem byla fakt krásná, takže se hodilo zamachrovat. Vstal jsem z gauče a zamířil si to k tomu parchantovi. Ve chvíli, kdy si červenovláska brala tu tašku, chytl jsem toho týpka kolem ramen. V rychlosti se na mě otočil a já čuměl přímo do hlavně. Ani jsem nezaregistroval vyděšený obličeje kluků u stolu. „Hale, kámo, nechceš si to rozmyslet?“ pravil jsem třesoucím se hlasem. Servírka vypadala ještě vyděšeněji. „Proč kradeš peníze zrovna v kavárně? Proč neuděláš třeba poštu?“ ptal jsem se, ale žádný odpovědi se mi nedostalo. Asi dvě minuty jsme si koukali z očí do hlavně. Mně to ale připadalo jako celá věčnost. Po týhle chvilce ticha, kdy nikdo ani nemrknul, se lupič zhroutil. Hlavu si položil na bar a ruku se zbraní pověsil přes. Vyděšená servírka nevěděla, co má dělat. Chlápek se rozbrečel. Prostě tam bulel na baru jako malá holka. „Nemám nic, všechny prachy jsem profetoval, a když nebudu mít prachy, seberou nám i děti.“ Vyzpovídával se a já už věděl, jak na něj. „Ale vždyť to kdybys tady vybral, tak ti je stejně seberou. Víš co? Pojď si támhle s náma sednout, dáme pivko a proberem to,“ uklidňoval jsem ho a naznačil jsem servírce, aby natočila jedno pivo. Ona odpověděla gestem, že zavolá policajty. Já jenom kejvnul a usadil chlápka do šedýho gauče vedle Davida. Kluci neřekli ani slovo. Lupič si tam vylejval srdíčko a já ho uklidňoval. Povídal nám, jak přišel k drogám, o tom jak miluje svoje děti a jak jeho fotr dřepí v base. Skoro by mě to dojalo. Dělal jsem, že mě to strašně zajímá a cucal jsem při tom pivko. „Nezavoláte na mě policajty, když se to takhle vyřešilo, že ne? Ta zbraň neni stejně pravá. Koukni, je plastová.“ Se slzama v očích mi podával zbraň. „Ne, neboj se,“ zalhal jsem a potěžkal si plastovou pistol. Za necelou půlhodinku přijeli benga. Vlítli tam a nasadili chlápkovi želízka. Potom si k nám sedli a zavolali si i servírku, který se muselo hrozně ulevit. Sepsali s náma protokol. Čekal jsem, že mi ta holka aspoň poděkuje, když nebude sex. Benga vypadli, ona vypadla za bar a my jsme se taky poroučeli. „Hej! A kdo bude platit ty piva?“ řvala kráska. Nikdo z nás se ani neotočil. Je zajímavý, jak se ta mrška z toho tak rychle vzpamatovala a to jí ležela na baru ještě ta sportovní taška. Chlápka ten večer pustili a já se nějakej čas bál chodit po městě, aby se nechtěl pomstít.
0 Comments
|
Jindřich VejpecPlzeňský postarší zedník, který rád svůj čas tráví v hospodě, kde vypráví historky, které můžou, ale nemusí být pravdivé. Má sedm dětí se třemi ženami. Tvrdí to on, takže to také nemusí být pravda. ARCHIV |