Absinth pil a pivo házel
Vypravování plzeňského zedníka Jindřicha Vejpce
V koutku těsně vedle baru sedíme dnes, stejně jako jiný všední den po práci. Hlavy se nám pohupují na krcích a někteří si tu svou pro jistotu drží v dlaních. Lokty mají opřené o stůl. Není potřeba říkat zbytečná slova. Sem tam se ozve: „Ještě jedno!“ Ale nikdo už víc neprozradí. Nad námi visí obraz Manhattanu ještě se stojícími dvojčaty. Snad jeho zářivé led diody mají dávat naději na lepší zítřky. Jeho zaprášený rám a naše nálada ale naznačují, že se odsud stejně nikdy nedostaneme. Jsme příliš staří a zapšklí. Mnoho jsme už zažili, ale málo poznali. Sedíme v hospodě bez oken, v přítmí u baru, kam si nedovolí sednout nikdo jiný. Ani sluneční svit, ani čerstvý vzduch si sem nesedá. Lampa vrhá příliš málo světla na náš stůl. Odlesky v zrcadle jsou stejně bezvýznamné, jako naše životy. Servírka leští své sklenice. Také mlčí. Vzadu za rohem se hlasitě baví skupinka mladých. Nezletilí hoši a dívky se radují z toho, že někde smí okusit pachuť alkoholu. A když se dostanou do správné nálady, rozdají si to na záchodě, který později zblijí odshora dolu.Mnozí mí drazí spolusedící si tohoto úkazu nevšímají. Trávíme takto spolu hodně času, ale víme o sobě tak málo. Však spojuje nás naše práce a naše zkažené životy. Už ani není na co si ztěžovat, protože bychom si museli stěžovat jen sami na sebe. Jsme trosky – každý z nás. Už nám šednou vlasy a třese se nám hlas, ale to číslo věku není tak vysoké. Alespoň si to myslím. Beru do ruky půllitr. Kolem dokola jsou pěnové kroužky. Nedaleko od dna je ještě zbytek zlaté tekutiny, která příjemně chladí mé hrdlo a mé zmlácené ego. Po jednom loku, po prasknutí v uších, po hořkém pocitu na jazyku, je sklenice prázdná. Odkládám ji na stůl. Odráží se v ní věže z New Yorku, které už tam dávno nejsou. Spadly stejně jako naše naděje. Život nám přikazuje existovat. Jsme jako vězni na cele, čekající na svou večeři. Hrdlo mi vysychá, sklénka se leskne. Markéta (servírka) ji nechává bez povšimnutí. Dál v ruce žmoulá utěrku, je zamyšlena. Asi přemýšlí nad svými špatnými životními kroky, nad tím, kolik mužů jí zlomilo srdce jen pro pár minut rozkoše na pozvracených záchodcích. „Markét,“ křičím tázavým tónem a dívka se vynořuje ze svých myšlenek, „dám si ještě jedno.“ Ona se jen usmívá, nic neříká a začíná točit chladné pivo do naleštěného půllitru. Netrvá dlouho a prázdnou skleničku střídá plná. V tom vrznou nahoře dveře. Někdo vchází. Na schodech se objevují boty a pomalou chůzí schází dolu osoba. S každým schodem se odkrývá další část zavalité postavy. Kdysi bílé boty se zdají býti spíše šedé a některé jejich části se loupají a odpadávají. Najednou se obraz odkryje až po kolena. Na nohou má dotyčný úzké ošoupané světle modré džíny. Jejich kapsy jsou nacpané k prasknutí. S dalšími kroky začínám pomalu poznávat, o koho jde. Ruce poseté černými chlupy, že sotva zahlédnete kousek kůže. Mezi nimi pivní pupek převislý přes pásek kalhot. Bílé tričko s límečkem a tenkými černými proužky dodává osobě na důvěryhodnosti, přesto že charakter není úplně čistý. Nakonec se objevuje hlava, s černými vlnitými vlasy, kde sem tam černou naruší stříbrná. Na tváři mu raší mírné prošedivělé strniště. „Nazdar chlapi!“ troubí svým mečivým pronikavým hlasem postava. „Čau Jindro,“ odpovídá líně každý z nás. Přišel Jindra Vejpec, každodenní opozdilec. Posadil se k jedinému volnému místu u stolu a přišoupl si židli tak, aby se břichem opíral o stůl. Markét už cupitá s čerstvě natočeným pivem. Koukám do stolu. Nechci s ním navázat oční kontakt. Mohl by po mě zase něco chtít. Nebo si mě vybrat, jako oběť svých trapných vtipů. Přítomnost tohoto člověka mi je zcela nepříjemná, přestože často nosí světlo k našemu pochmurnému koutku. Tenhle člověk rád vtipkuje, ale v nesprávný čas a na nesprávném místě. Rád dělá chytrého, ale není moc věcí, které ví. Rád si vymýšlí, ale je málo lidí, kdo mu to věří. Myslím, že mezi ty, kdo mu jeho historky žere, patří i on sám. O inteligenci – zbytečné mluvit. Moc jí nepobral. Ale nikdo z nás na tom není o mnoho lépe. Přátel si moc nedělá, přestože si myslí, že je má všude. I já jsem považován za jeho kamaráda, však já jeho za přítele nepovažuji. Dlouze pije chlazenou jedenáctku z půllitru. Někteří sledují, jak mu zlatá tekutina proudí do krku a někteří si raději prohlížejí ubrus posypaný popelem z cigaret. Pomalým pohybem ruky odloží sklenici na stůl a hluboce vzdychne. Možná ho trápí naše kyselé ksichty. Otočí se tedy na jednoho z nás s tázavým výrazem, ale každý dělá, jako že se nic neděje. „Nějaký zamlklí ne?“ Nikdo mu neodpovídá. Jako by nás neznal. „Tak já vám něco povim, ať jste veselejší,“ opět prohodí s očekáváním reakce, ale nikdo nic. Znova se zhluboka nadechne, shrbí čelo a dá se do vypravování:t.
0 Comments
|
Jindřich VejpecPlzeňský postarší zedník, který rád svůj čas tráví v hospodě, kde vypráví historky, které můžou, ale nemusí být pravdivé. Má sedm dětí se třemi ženami. Tvrdí to on, takže to také nemusí být pravda. ARCHIV |