BROG
Brno blog - příběhy dní na vysoké škole v Brně
Achjo. Není čas to tu trochu oprášit? Brno je stále aktuální. Koukám, že poslední článek v rubrice je z ledna. To bylo všechno ještě jinak.
A jak je to teď? Úplně jinak. Kolej už je minulostí. Teď bydlím na bytě se Šafym, jeho Leonou, její kamarádkou a Táňou (spolužačkou z prvního semestru). Vzhledem k tomu, že Šafy už patří mezi pracující lid a většinu týdne tráví někde v prdeli mimo Brno, nechává mě napospas třem holkám. Už zase slyším ty hlášky: "To máš dobrý, to ti určitě vaří a uklízí." Ne. Kámo, fakt ne. Pokud jako úklid berete zametení chodby, pak si s tím určitě vystačíte. Zbytek totiž obstarávám já. A jedinej, kdo mi kdy něco uvařil, byl Šafy, když se vrátil na víkend. Ostatně já jsem nalepil do kuchyně ceduli s nápisem: "NÁDOBÍ V ODKAPÁVAČI V PRŮBĚHU ROKU - STÁLÁ EXPOZICE" a na dveře od záchoda: "SKLAD RULIČEK OD TOALEŤÁKU." Nevím, jestli má smysl se vyjadřovat k otázce školy. Ani po třech letech bojkotu mi tam nepřidali češtinu, tak jsem tam na protest přestal chodit. Bohužel jediného, čeho jsem svou stávkou dosáhl je, že mě vyhodili. Takže teď místo toho mrznu na vánočních trzích a jsem spokojenej. Jelikož kromě češtiny mám dostatek i angličtiny, němčiny a ruštiny. Celkově jsem v pohodě, protože mám svůj stánek, svůj klid a nikdo po mně nechce žádný projekty a seminárky. Ale jestli byste šli náhodou kolem a chtěli mi koupit svařák, tak budete zlatíčka. Protože někdy fakt klepu kosu. Ještě když máme vypadat, jako za první republiky. Vzal jsem si na to Šafyho bundu. Sice nevypadá jako z první republiky, ale vypadá staře. To mi stačí. Navíc on ji ani nevyužije, protože dokud není -20°C, tak chodí v tričku. Dobře, možná jsem to všechno trochu zjednodušil. Za tu dobu se udála velká spousta věcí, které mne zasáhly a ovlivnily další vývoj mého života. Jenže kdybych to měl všechno rozebírat, tak je to na dlouho a hlavně byste se u toho málo usmívali. A úsměv přeci sluší všem. (5.12.2019)
0 Comments
Tak tu máme mé třetí zkouškový období. Jak smutné. Konečně nemusim tolik lézt do školy a můžu se zabývat mnohem zábavnějšíma aktivitama, jako je například zesměšňování magistra Volného na Facebooku, opravování pravopisu u všemožných příspěvků a ležení v posteli. Je fakt, že si občas najdu ještě čas na to, abych zašel na nějakou procházku bez cíle. To mám totiž nejradši - procházet se po Brně a nevědět, kde jsem. Je to čím dál tím složitější.
Odpor k učení už mám takovej, že se na učivo nedokážu podívat ani den před zkouškou. Pak to marně doháním deset minut před začátkem zkoušky. Ono to tedy zas tak marné není. Vodu jsem stihl před Vánoci s výsledkem B (1-), pak pružina taky za B, zkušbnictví taky B, geodézie dopadla hůř - tam mám D (2-). Jenom podělanou matiku jsem neudělal. Ať své štěstí testuji, jak chci, tak je stále při mně. Protože štěstí přeje nepřipraveným. V úterý mě čekala zkouška z konstrukcí. Pondělní přpravu jsem nepodcenil. Stáhl jsem si materály, který mi poslal Fíla a pak celej večer koukal na živáky kapely ČAD. Šafy se připravoval na opakování matiky. Máme dobrou taktiku - když se učíme, tak zajdeme večer na jedno pivko, abysme se z toho nezbláznili. Pak pokračujeme v učení s bystřejší myslí. Zádrhel je v tom, že to většinou nevyjde podle našich plánů. Už když mi Šafy oznámil, že přizval i Joža, došlo mi, že to skončí průserem. Jožo je klasický východniar, takže pít s ním je nebezpečný. Začali jsme Na Purkyňce, potom jsme se přesunuli k Dřevěnýmu vlkovi, kde jsme si výjimečně dali sýrové nugetky. I Šfymu už došlo, že to bude na dýl, a tak k nám pozval svou přítelkyni. Po nějaký době nás to přestalo u Vlka bavit a chtěli jsme zkusit Veselou husu. Nevim, co nás to v jednu v noci napadlo. Na Zelňáku jsme u kašny potkali partu lidí. Hráli si s vyhozeným vánočním stromečkem. To jsme se s Jožem hned připojili. Našli jsme prázdnou lahev od šampaňského a když jsme zjistili, že se kmen stromku do hrdla lahve nevejde, urazili jsme hrdlo a zbytek lahve vyplnili čerstvě napadaným sněhem. Trochu jsem se při tom pořezal, ale stálo to za to. No, spíš nestálo. Stromeček v našem improvizovaném stojánku jsme postavili na okraj kašny, kde vydržel asi 5 vteřin a pak se zřítil. Pokračovali jsme dál, v Huse měli zavřeno, z Louky nás vyhnali, do bordelu, kam jsme se hecovali, že půjdeme, jsme se neodvážili (kvůli ošklivým ženským na obrázcích venku). Nejvíc do toho bordelu chtěla jít Šafyho přítelkyně, Leona. Nakonec jsme si sedli Pod lékárnu a objednali si pivka, borovičky a sýrový kostičky. S Leonou jsem procvičoval Španělštinu, kterou jsem se začal před týdnem učit, abych se nemusel učit na zkoušky. Když nás vyhodili, nasedli jsme na rozjezd a pozorně sledovali, jestli ještě nemají otevřeno v A2. Neměli. Tak jsme vyrazili směrem koleje. Jenže mně se ještě domu nechtělo. Zůstal jsem v rozjezdu, i když už jsme přejeli naši zastávku. Kamarádi se mě snažili marně zvednout. Naštěstí mě v tom nenechali samotnýho. Pokračovali jsme do neznáma. Někde jsme vystoupili a ukázalo se to jako dobrá volba. Objevili jsme tam totiž něco úžasnýho. Prolejzačky! Vrátili jsme se do dětství a na hrazdách si předváděli akrobatický kousky. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pak jsme se po zadku klouzali z kopce. Byla nám trochu kosa, ale to nevadilo. Jen Šafy zkazil otázkou: "A kde to vůbec jsme?" Nikdo netušil. Jedinej já jsem měl data v mobilu a odmítal jsem je použít. Tu cestu určitě najdeme sami. Po hodině bloudění mě nakonec kamarádi přemluvili a zjistili jsme, že jsme se vydali úplně špatnym směrem. Prošli jsme kolem prolejzaček, koupili si bagetu na benzínce a směřovali naše cesty ke kolejím. Objevili jsme se úplně z jiný strany, než jsem čekal. Na pokoj jsme dorazili kolem šestý ráno, Leona přespala u nás na pokoji. Šafy říkal, že pustí film jako kulisu, já šel zatim do sprchy. Když jsem se vrátil na pokoj, tak film už běžel a žaluzie byly zatažený, což vytvořilo příjemnou tmu. Natáhl jsem se na postel a sledoval film. "Co tady děláš? Kdo kurva jsi?" ozval se hlas za mnou. Podíval jsem se na Šafyho postel a v ní neležel Šafy, ale někdo úplně jiný. Došlo mi to. Rychle jsem z pokoje vpadl, abych nedostal přes hubu. Bloudil jsem chodbou a za Boha jsem si nemohl vzpomenout na číslo našeho pokoje, natož na jeho umístění. Byl jsem zmatenej jak slepá lesba na rybym trhu. Nakonec se mi nějak podařilo trefit domu. To už Šafy s Leonou spali. Ve dvanáct mi začínala zkouška z konstrukcí, tak jsem se aspoň trochu vyspal. Ráno jsem si koupil enerdžák a v šalině si prošetl část podkladů od Fíly. Nakonec jsem zkoušku dal za B, ale nevim ani jak. Dlouhý otázky jsem ani nečetl a rovonou kroužkoval odpověď, protože mě z toho bolela hlava. Nebylo mi úplně nejlíp. I zkoušku s kapelou jsem celou proseděl a to se mi moc často nestává. (17.1.2019) Prej už zase chodim do školy. Ví o tom někdo něco? Pracovní prázdniny skončili a já se ještě tak nějak rozkoukávám. Nikdo mi neřekl, že mě čeká už pátej tejden zimního semestru. Zejtřejší zápočtová písemka z pevnosti a pružnosti jde taky zatim nějak mimo mě. Ani Servít mě nestraší ve snech (nejznámější profesor, kterej učil pevnost a pružnost na ČVUT a všechny vyházel - více zde). Čekají mě další a další písemky a já už ani nevim, jak se integruje. No co? Srát na to! Hlavně, že si to užíváme.
Samozřejmě jsme první dny v Brně nesměli opomenout naše oblíbená místa, a tak jsme zašli na Skleněnou louku, do Veselý husy a k Dřevěnýmu vlkovi. Taky jsme objevili pár novejch podniků. Na pokoji jsem se Šafym. Rozhodl se jít se mnou na pokoj, abych ho donutil k pilnému studiu, ale místo toho jen prohlubujeme sklony k alkoholismu. Ale co víc by si mohl přát člověk, kterej jde se mnou na pokoj? I když toho úchylnýho veterináře z minulýho roku, kterej se furt díval na pitvy koňů, jsem nedonutil ani k jednomu pivu. K mému lajdačení přispívá i to, že letos dojde k lámání chleba. Budeme se rozhodovat, jakým směrem se chceme vydat do budoucna. Musíme si zvolit obor. Proto máme v rozvrhu od každýho oboru jeden předmět a všichni tam dělaj, jak je to fajn, aby nás nalákali právě na ten jejich obor. V tomhle ohledu mě zaujala voda. První dva tejdny jsme měli na cvika holku, která nám promítala fotky svých opilých spolužáků a říkala nám, jak se na vodě jenom chlastá. Vim, že to zní paradoxně, ale ano - vodaří pijí alkohol. Třetí tejden přišla holka, že má pro nás prezentaci, kterou ještě neviděla. Oznámila nám, že se nemáme na nic ptát, protože stejně o tom nic víc neví. "Vodní eroze - o tom jsem třeba v životě neslyšela, dokud jsem na to nezačala dělat bakalářku," komentovala nadpis v prezentaci. "Pedologie mě nikdy nebavila, ani vlastně nevim o čem to je." Další nadpis. Pak nás vzala do laboratoří s tim, že nám žádnej pokus neukáže, protože žádnej neumí. Tak jestli to dal člověk s takovym přístupem, tak to přece musim dát i já. Že by se změna školy nekonala? Ale ta čeština mi fakt chybí a matika mě fakt sere. To, že moje lenost je čím dál tím horší poznáte asi v kadenci přidávání příspěvků a gramatice, pravopisu a stylistice v článku (jsem línej to po sobě číst). Kdybyste našli chybu, tak mi to prosím napište do komentářů. Nejspíš to neopravim, páč jsem línej, ale budu o tom vědět. Mějte se krásně a milujte Brno, páč: Brno je malé, malé je hezké, hezké je milé, milé je Brno! (14.10.2018) Omlouvám se všem svým (asi třem) příznivcům, že jsem dlouhou dobu nic nezveřejnil. Moc rád bych se vymluvil na nedostatek času, ale o prázdninách je to trapné. Může to být pravda, ale je to trapné. Ani jsem nestihl zhodnotit své druhé zkouškové. Už si z něj moc nepamatuju, protože o té doby uteklo moc času a promile pod kůží, ale pokusím se rozpomenout.
Nejvíc mi v paměti utkvěl zážitek s docentkou Himmlerovou. Večer před zkouškou z matiky jsme trochu popíjeli (s kamarády, ne s paní docentkou). Jak se to tak stává, ráno mi nebylo nejlíp, a tak jsem se šel omluvit ze zkoušky, jelikož bych stejně po pěti minutách utíkal na záchod. "Dobrý den, bylo by možné si tento termín omluvit?" zeptal jsem se, když jsem jako poslední přicházel do třídy. Všichni už seděli vyklepaní v lavicích. "Ne!" odpověděla nepříjemně paní docentka a pokračovala v přednášení požadavků. Pak se zarazila a zeptala se proč. Vysvětlil jsem, že mám zažívací potíže, tak poodstoupila a křikla: "Tak běéžte pryč!" A tak jsem šel. Chemii jsem udělal napotřetí. Od prvního pokusu jsem odešel po deseti minutách a odevzdal prázdný papír. Zkouška z ekonomiky byla písemná typu ABC, a tak jsem poprvý u zkoušky použil rozpočítatlo ententýky a vyplatilo se - mám C. Mechaniku jsem dal taky na pohodu za B, přestože jsem absolvoval i ústní zkoužku, kde jsem tlachal úplný kraviny. Na stavebních látkách jsem měl mít dobře minimálně dva příklady ze tří a nějak jsem měl špatně dva ze tří. Tak jsem šel za docentem Schmidtem, který rozklikl můj test a zeptal se, jak jsem to počítal. Říkám: "No, nejdřív jsem si to spočítal pro těch šestnáct prutů... počkat, ono jich tam je jenom šest?" A na chybu se přišlo hned - neumim číst zadání. Tak napodrhý jsem to zmákl i levou prostřední. A teď mi už nějakej pátek utíkaj prázdniny. Od začátku července tvrdě makám ve skladu. Vedoucí skladu je naštvanej, protože snad jedinej on a majitel firmy nepatří do naší rodiny. Občas je to dřina, občas pohodka. Je fakt, že je to manuální práce, při který se moc nezašpinim ani nezapotim. Jsem daleko od Brna. Občas mi chybí. Dost uvažuji o tom, že změnim školu, ale v Šalingradu chci zůstat. Na tý stavárně je přece jen málo literatury. Co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů. Tak dost hraní si na Tomia. Snad najdu víc času, abych zase něco pěkňoulinkýho zveřejnil, ale tuhle rubriku oživim asi až v září. Užívejte všichni léta a nespalte se moc na tom sluníčku! (15.7.2018) 1.5. vyrazilo mnoho básníků z Čech a Moravy do ulic, aby tam zanechalo své nebo cizí básně. No, a já taky, abych se taky jednou cejtil jako básník. Den předem jsem z fleku napsal pár špatných básniček a pár jakože dost hlubokých myšlenek a všechno to připravil do nejúhlednější formy, jaký jsem dokázal. Stejně jsem z celý Guerilly měl nejhnusnější básničky.
Ráno jsem si říkal, že si přivstanu. A tak se můj brzkej budíček protáhl jenom o hodinu. Něco jsem pojedl a směle vyrazil do ulic lepit své skvělé básně. No jo, jenže všude chodili lidi. Nechtěl jsem, aby mě viděli při tom, jak někam lepim básničky. A tak jsem tak trajdal městem a po třech hodinách mi došlo, že jsem ještě nic nevylepil. Mrknul jsem na fejsbůk, kam zveřejňovali lidi fotky svých děl. Hledal jsem ideální místo. Ááá, Petrov, tam by to šlo. Vyšel jsem na Petrov a našel báseň od autorky Guerilla Poetringu. Přišlo mi, že ta moje dýp myšlenka na báseň navazuje, a tak jsem si sedl na lavičku poblíž a přemejšlel, jak nenápadně vylepit své dílo. Pak mě to napadlo. Nalepim to nenápadně na lavičku pod svojí nohu! Jenže ta zasraná lepící páska dělala při odlepování z roličky takovej kravál, že se stejně všichni na mě koukali jak na kokota, co si tam hraje s izolepou. Dělal jsem jakože nic. Plácnul jsem myšlenku na lavičku a odešel - nenápadně. Vidělo mě asi jenom 120 lidí, takže úspěch. Řekl jsem si, že na to seru a když nebude někdo přímo u mě, tak to prostě vylepim. Takže jsem jednu dal ještě na Petrov. Pak jsem jel někam šalinou. Nevim vůbec kam, nevim proč a už vůbec nevim jak mě to napadlo. Měl jsem ale štěstí - nikdo v tý části Brna, do který jsem dojel, nebyl. Mohl jsem v klidu a nerušeně lepit. Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že si to asi nikdo nikdy nepřečet. Pak jsem se přesunul pod Špilas. Tam byly tak krásný místa, že jsem je nemohl nechat bez básně. Nenápadně jsem čekal až odtamtud odejdou lidi - no, stál jsem hodinu na rohu ulice a čuměl do zhasnutýho mobilu. Musel jsem vždycky vychytat tu správnou příležitost. Moje nejoblíbenější báseň s názvem Seru skončila na dveřích mobilních toalet na Moravském náměstí - tomu se říká vychytat příležitost i místo. Nakonec jsem jel spokojen na kolej, kde jsem ve výtahu zanechal poslední báseň. Šafy se v tu chvíli ozval, jestli nezajdem na jedno. Jasně - na jedno - proč ne? Takže jsem unesl Fílu z pokoje a šli jsme ke Štěpánovi. V jedenáct jsme se rozhodli, že se mrknem ještě do Husy na provázku a zahrajem si nějakou tu divadelní hru. Teda my se Šafym jsme se tak rozhodli, Fíla se rozhodl, že se po cestě pokusí ukrást všechny dopravní značky. Bohužel většina z nich byla přidělaná napevno. V Huse jsme si dali pivko, část divadelní hry a pokračovali jsme k Dřevěnýmu vlkovi na vlčí koule. To je tak super, když mají hospody i ve dvě v noci otevřenou kuchyni. Vlčí koule jsou vždycky vrcholem naší chlastací túry. "V kolik jede rozjezd, vole?" "Za dlouho!" odpověděl jsem jednomu z mých kamarádů, přestože jsem se na časy v jízdním řádu ani nepodíval. Šli jsme pěšky. Po cestě jsme to zkusili zakempit v A2, ale tam už zavírali, tak jsme si vylezli na prolejzačky a zaspali rozjezd. Hlavní je, že byla pohoda. Došlo nám, že další rozjezd jede za hodinu, tak jsme si to pěšky štrádovali až na kolej. Nejlepší je procházka na vystřízlivění. Nebo snad ne? (14.5.2018) |
BROGRubrika Brog (zkratka Brno blog) vznikla již na předchozí stránce Jackdawnesie na platformě blog.cz. Je to jediná rubrika z původního webu, kterou autor přenesl sem. Volně na tuto rubriku navazuje Slonění. Trocha reality, trocha fikce. Archiv |