BROG
Brno blog - příběhy dní na vysoké škole v Brně
Omlouvám se všem svým (asi třem) příznivcům, že jsem dlouhou dobu nic nezveřejnil. Moc rád bych se vymluvil na nedostatek času, ale o prázdninách je to trapné. Může to být pravda, ale je to trapné. Ani jsem nestihl zhodnotit své druhé zkouškové. Už si z něj moc nepamatuju, protože o té doby uteklo moc času a promile pod kůží, ale pokusím se rozpomenout.
Nejvíc mi v paměti utkvěl zážitek s docentkou Himmlerovou. Večer před zkouškou z matiky jsme trochu popíjeli (s kamarády, ne s paní docentkou). Jak se to tak stává, ráno mi nebylo nejlíp, a tak jsem se šel omluvit ze zkoušky, jelikož bych stejně po pěti minutách utíkal na záchod. "Dobrý den, bylo by možné si tento termín omluvit?" zeptal jsem se, když jsem jako poslední přicházel do třídy. Všichni už seděli vyklepaní v lavicích. "Ne!" odpověděla nepříjemně paní docentka a pokračovala v přednášení požadavků. Pak se zarazila a zeptala se proč. Vysvětlil jsem, že mám zažívací potíže, tak poodstoupila a křikla: "Tak běéžte pryč!" A tak jsem šel. Chemii jsem udělal napotřetí. Od prvního pokusu jsem odešel po deseti minutách a odevzdal prázdný papír. Zkouška z ekonomiky byla písemná typu ABC, a tak jsem poprvý u zkoušky použil rozpočítatlo ententýky a vyplatilo se - mám C. Mechaniku jsem dal taky na pohodu za B, přestože jsem absolvoval i ústní zkoužku, kde jsem tlachal úplný kraviny. Na stavebních látkách jsem měl mít dobře minimálně dva příklady ze tří a nějak jsem měl špatně dva ze tří. Tak jsem šel za docentem Schmidtem, který rozklikl můj test a zeptal se, jak jsem to počítal. Říkám: "No, nejdřív jsem si to spočítal pro těch šestnáct prutů... počkat, ono jich tam je jenom šest?" A na chybu se přišlo hned - neumim číst zadání. Tak napodrhý jsem to zmákl i levou prostřední. A teď mi už nějakej pátek utíkaj prázdniny. Od začátku července tvrdě makám ve skladu. Vedoucí skladu je naštvanej, protože snad jedinej on a majitel firmy nepatří do naší rodiny. Občas je to dřina, občas pohodka. Je fakt, že je to manuální práce, při který se moc nezašpinim ani nezapotim. Jsem daleko od Brna. Občas mi chybí. Dost uvažuji o tom, že změnim školu, ale v Šalingradu chci zůstat. Na tý stavárně je přece jen málo literatury. Co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů. Tak dost hraní si na Tomia. Snad najdu víc času, abych zase něco pěkňoulinkýho zveřejnil, ale tuhle rubriku oživim asi až v září. Užívejte všichni léta a nespalte se moc na tom sluníčku! (15.7.2018)
0 Comments
1.5. vyrazilo mnoho básníků z Čech a Moravy do ulic, aby tam zanechalo své nebo cizí básně. No, a já taky, abych se taky jednou cejtil jako básník. Den předem jsem z fleku napsal pár špatných básniček a pár jakože dost hlubokých myšlenek a všechno to připravil do nejúhlednější formy, jaký jsem dokázal. Stejně jsem z celý Guerilly měl nejhnusnější básničky.
Ráno jsem si říkal, že si přivstanu. A tak se můj brzkej budíček protáhl jenom o hodinu. Něco jsem pojedl a směle vyrazil do ulic lepit své skvělé básně. No jo, jenže všude chodili lidi. Nechtěl jsem, aby mě viděli při tom, jak někam lepim básničky. A tak jsem tak trajdal městem a po třech hodinách mi došlo, že jsem ještě nic nevylepil. Mrknul jsem na fejsbůk, kam zveřejňovali lidi fotky svých děl. Hledal jsem ideální místo. Ááá, Petrov, tam by to šlo. Vyšel jsem na Petrov a našel báseň od autorky Guerilla Poetringu. Přišlo mi, že ta moje dýp myšlenka na báseň navazuje, a tak jsem si sedl na lavičku poblíž a přemejšlel, jak nenápadně vylepit své dílo. Pak mě to napadlo. Nalepim to nenápadně na lavičku pod svojí nohu! Jenže ta zasraná lepící páska dělala při odlepování z roličky takovej kravál, že se stejně všichni na mě koukali jak na kokota, co si tam hraje s izolepou. Dělal jsem jakože nic. Plácnul jsem myšlenku na lavičku a odešel - nenápadně. Vidělo mě asi jenom 120 lidí, takže úspěch. Řekl jsem si, že na to seru a když nebude někdo přímo u mě, tak to prostě vylepim. Takže jsem jednu dal ještě na Petrov. Pak jsem jel někam šalinou. Nevim vůbec kam, nevim proč a už vůbec nevim jak mě to napadlo. Měl jsem ale štěstí - nikdo v tý části Brna, do který jsem dojel, nebyl. Mohl jsem v klidu a nerušeně lepit. Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že si to asi nikdo nikdy nepřečet. Pak jsem se přesunul pod Špilas. Tam byly tak krásný místa, že jsem je nemohl nechat bez básně. Nenápadně jsem čekal až odtamtud odejdou lidi - no, stál jsem hodinu na rohu ulice a čuměl do zhasnutýho mobilu. Musel jsem vždycky vychytat tu správnou příležitost. Moje nejoblíbenější báseň s názvem Seru skončila na dveřích mobilních toalet na Moravském náměstí - tomu se říká vychytat příležitost i místo. Nakonec jsem jel spokojen na kolej, kde jsem ve výtahu zanechal poslední báseň. Šafy se v tu chvíli ozval, jestli nezajdem na jedno. Jasně - na jedno - proč ne? Takže jsem unesl Fílu z pokoje a šli jsme ke Štěpánovi. V jedenáct jsme se rozhodli, že se mrknem ještě do Husy na provázku a zahrajem si nějakou tu divadelní hru. Teda my se Šafym jsme se tak rozhodli, Fíla se rozhodl, že se po cestě pokusí ukrást všechny dopravní značky. Bohužel většina z nich byla přidělaná napevno. V Huse jsme si dali pivko, část divadelní hry a pokračovali jsme k Dřevěnýmu vlkovi na vlčí koule. To je tak super, když mají hospody i ve dvě v noci otevřenou kuchyni. Vlčí koule jsou vždycky vrcholem naší chlastací túry. "V kolik jede rozjezd, vole?" "Za dlouho!" odpověděl jsem jednomu z mých kamarádů, přestože jsem se na časy v jízdním řádu ani nepodíval. Šli jsme pěšky. Po cestě jsme to zkusili zakempit v A2, ale tam už zavírali, tak jsme si vylezli na prolejzačky a zaspali rozjezd. Hlavní je, že byla pohoda. Došlo nám, že další rozjezd jede za hodinu, tak jsme si to pěšky štrádovali až na kolej. Nejlepší je procházka na vystřízlivění. Nebo snad ne? (14.5.2018) Je to tu zas! Ani jsem nestačil napsat 3 kapitoly do Brogu a už je konec semestru. Dvanáctej tejden je vždycky nabouchanej jak Schwarzenegger. Moje lenost a prokrastinace se konečně zúročují. Na střední a základce jsem se neučil vůbec a měl jsem v cajku známky, jenže na vejšce to tak úplně nevychází. Pokud nemluvíme o matice.
Všichni se drtili na druhej zápočtovej test z matiky a já místo toho jezdil šalinou jen tak po Brně tam a zpátky. Nějakou činnost přece vyvíjet musíš, abys měl výmluvu. Nakonec jsem byl jedinej, kdo dostal rovnou zápočet, a to jsem neměl po prvnim zápočťáku ani polovinu potřebných bodů. Takže matika narozdíl od deskripce vyšla. Na deskritptivě jsem si šel k tomu testu jentak sednout. Dostal jsem papír a koukal - axonometrie, woohoo - umím otočit bod 0. Tak jsem to pro jistotu udělal úplně všude. Do konce testu zbýval ještě nějakej čas, tak jsem si spojoval body. Bohužel mi z toho žádný zvířátko nevyšlo. Achjoo. Ale dostal jsem za to aspoň 0,5 bodu, takže jsem něco spojil určitě dobře. Zápočet z mechaniky - taky fajn. Na odvrácené křídlo tabule kreslil doktorand zadání. Padla devátá hodina a odvrácené křídlo tabule se přivrátilo. Celá třída se začala smát. Nebyl to smích štěstí - byl to smích zoufalství. Oukej, vrhnul jsem se na počítání. Doktorand si stoupl za mě a pozoroval. To fakt miluju. Přestal jsem počítat a čekal, až vypadne. "Tady mi nesedí ta reakce," zabodl prst do papíru a potom se obrátil ke spolužákovi. Aha, díky kámo! Přepočítal jsem to a doufal, že už je to správně. "Ví někdo, že mu víc času pomůže?" zeptal se. Několik lidí se přihlásilo. Odevzdal jsem mu to se slovy: "Mně už nic nepomůže." "To ani nemusí, když to máte dobře." Fákt? Eeeej! Vyskočil jsem z lavice a chtěl s nim tančit čardáš, ale moc se netvářil, tak jsem si zase sedl. Ekonomika - totálně na pohodku. Na cvičení týden předtim nám nadiktovala příklady, co tam budou. Stejně při testu chodila mezi náma a radila. Víc takovejch učitelů. A na chemii jsem zase využil lahví s chemikáliema na polici přede mnou. Jejich vzorce tam totiž byly napsaný. Takže jsem asi tři položky z názvosloví měl hned. Děsí mě, že ta škola je čim dál tim těžší. Doufal jsem, že 1. semestr patřil mezi nejhorší, páč to byla brnkačka. Vysvětlí jim už někdo, že tu školu dělám ze srandy? Asi to nepochopili, ale já se nedám. No oukuej, s timhle přístupem mě asi vyhodí. No a? Ale nedám se! A to je důležitý. (30.4.2018) Pár stovek... tisíc lidí se vydalo na demonstrace ve spoustě měst po celý Čechii proti komunistický mlátičce (ne ten stroj). To víte. Že ten člověk vypadne, taky už víte. Ale ještě jste neslyšeli, že jsem tam byl taky. Fákt, stál jsem na Svoboďáku. Takže novinka pro ty, co mě nezahlídli na tom videu. Žádný demonstrace jsem se nikdy neúčastnil, tak jsem to chtěl zkusit. Navíc demonstrovat na místě, kde stál v osmdesátym devátym můj táta, je fájn.
"Sraz u velkýho černýho, jo?" říkal jsem do telefonu Marii a Martin opírající se o černý penis se zasmál. Čekali jsme tam, ale nikde nikdo. Marie neni schopná nikdy přijít na čas. Týpek na pódiu už začal něco žvatlat do mikrofonu, ale slyšeli jsme jenom: "Dodovedovečečever..." a tak jsme tleskali, když tleskal dav. Vykašlali jsme se na Marii a šli do davu. "Jsem tady, kde vy?" ozvala se Marie z telefonu. "Pod lampou." odpověděl jsem. "Ty vole, těch tady je." "Hledej týpka se zelenou bambulí!" "Super!" típla to. Chlápek vedle mě mě vraždil pohledem, ale nenapdl mě lepší záchytnej bod, než jeho kulich. Stejně nás Marie nenašla. Radši to vzdala a šla na cvičení. My s Martinem stáli v davu a poslouchali řečníky. Líbilo se mi, že to nebylo jen proti jednomu člověku, ale proti všemu svinstvu. Proti estébákům a neonáckům v parlamentu a komunistům na hradě. Odbila sedmá hodina, všichni jsme pozvedli srolovaný papír nad hlavy - já srolovanej jízdní řád Regiojetu. Zazpívali jsme si hymnu. Byl to krásný moment. Všichni jsme tak drželi při sobě. Až jsem z toho dostal chuť na pivo. Dorazil Fíla se Šafym a zašli jsme do Veselý husy. "Ničeho se nebojte, dámy, mám tu svou flintu!" "Všichni budeme se slečnou Rosaurou." "Kokot! Čte kokot!" "Ajo. A s flintou!" "Nechtějte mě přivést do rozpaků," dočetl jsem svou repliku ženským hlasem. Marie, která právě docvičila a přišla za náma do Husy na provázku, tak na nás čuměla jak na debily. Nedokázala pochopit, jak jsme se skvěle vžili do svých rolí a na celou hospodu řvali své repliky. Půjčili jsme si tam totiž nějaký drama a vymysleli si tak zábavu na celej večer. Marie si k nám rozpačitě přisedla. Netrvalo ani deset minut a už měla trojroli. Hrála Kunhutu, Hráběte a Zuzku. To se to hrálo jinak, když přibyl ženský hlas. Kterej teda většinu času mluvil za muže, ale to je jedno. S divadelní hrou jsme si vystačili až do jedný v noci. Pak nás vykopli. Stále čekám, že mi přijde nabídka na hlavní roli v divadle Husa na provázku. Pořád nic. Achjo. Měl jsem jim tam asi nechat ímejl. (7.3.2018) A je to tu zas. Na další semestr jsem se těšil jenom z toho důvodu, že budu v Brně trávit víc času a budu se moct toulat po zajímavých místech Brna, jenže mi nějak nedošlo, že se ze školy za světla nedostanu. Stačilo prvních pár dní a už mám zase sto chutí to vzdát. Stačí se podívat na ten pošahanej rozvrh. Stěží tam najdete nějakej oddechovej předmět (max. základy podnikové ekonomiky). A cvika z mechaniky v pátek? Jako fakt? Kdo na to přišel? To už nemusim jezdit domů vůbec.
Ta mechanika bude děs. První přednášku přišel suplovat takovej přiteplenej týpek v modroučkym sfetříku a oznámil nám, že mechanika je ten nejdůležidější předmět. To jsme už slyšeli na matice, deskriptivní geometrii a chemii. Na tabuli psal tak, že koukal na nás a za zády křídou plodil změť neidentifikovatlených znaků. Říkám si: "Hmmm asi kouzelník, že dovede psát bez koukání." "Až budeš profesor, taky to zvládneš," vyvedl mě z omylu Martin. Pak nám ten týpek s úsměvem vyprávěl, že stejně vždycky polovinu studentů vyhází. Na zadní lavici ležel toaleták (netušim kde se tam vzal) a viděl jsem, jak mnohým cukají ruce. Jenom jsem čekal, až toaleťák proletí přes celou učebnu a trefí pana profesora do hlavy. "Hale, kdyby se mu náhodou něco stalo, tak mám plnou třídu svědků, že si ten monitor omlátil o hlavu sám, viď?" ujišťoval se Šafy. Nakonec se ale každý z nás dokázal ovládat. Ti, co měli už nesnesitelné nutkání po něm něco hodit, raději opustili posluchárnu, takže nás tam nakonec zůstala asi půlka. Jo, a pamatujete na paní docentku Himmlerovou? Tak jí máme zase. Whoohoo! Možnost zapsat se k někomu jinýmu - nulová. Naštěstí první přednášku měla dobrou náladu a zahájila ji vtipem: "Vyslédky studéntu véuté sů jáko pôlske jógurty. Obsáhujů samá Éčka." Řiťalpinisti se smáli, ale já se krátce zasmál radši taky, i když mi to přišlo spíš smutný. Bál jsem se, aby mě neposlala do kóncentaku. Třeba toho v Letech. Ehm... ten přeci neexistuje, ne? No nic, po pár jakože fakt ftipných ftipech následovaly dvě zdlouhavé hodiny matematického dadaismu. Ještě, že na cvika máme takovou sympatickou babču, která radí, že máme každý ráno, jak vylezem z betle, spočítat pár příkladů. Prej garantuje, že prvních 10 dní nespočítáme vůbec nic a pak - emmm - taky nic, páč kdo by to po deseti dnech nevzdal, žejo? Hlavně, že si ta paní umí udělat kafe vařený za studena. Do petky s kafem naleje studenou vodu, pořádně to protřepe a pak to pije. No, druhej semestr bude fakt švanda. Už se nemůžu dočkat. Snad to přežiju ve zdraví. A pak už to bude jenom lepší - doufám. Někdo asi nechápe, že jsem na tý škole jenom ze srandy, že to fakt nechci dělat. (8.2.2018) |
BROGRubrika Brog (zkratka Brno blog) vznikla již na předchozí stránce Jackdawnesie na platformě blog.cz. Je to jediná rubrika z původního webu, kterou autor přenesl sem. Volně na tuto rubriku navazuje Slonění. Trocha reality, trocha fikce. Archiv |