Lažanský statek
Měšťák na vesnici
Ráno, po snídani přišlo zase loučení s mamkou a Lupínkem. Moc dlouho jsem se doma neohřál. Busem jsem dojel na nádro, odtud vlakem zpátky do Prahy a pak jsem přesedl na rychlík do Chebu. Šel jsem do jednoho z těch novějších vagónů, jak radila Míša. Prej tam nehrozí kousnutí blechou. Nebo že když dosednete, nezvedne se stoletej oblak prachu. Ovšem nikdo netušil, co hrozí tady.
Z vedlejšího kupéčka jsem slyšel hluk. Někdo tam zpíval, a jakmile dokončili svůj popěvek, začali se hlasitě smát. Znělo to, jako by jich tam bylo dvacet. Sem tam vyšlo nějaký podivný dítě v maskáčích a zase se tam vrátilo. Za nedlouho vyšlo o něco větší dítě a vousatý. Divně si mě ten chlápek prohlížel a mně to bylo nepříjemný. Najednou odšoupl dveře a s úsměvem pravil: „My tady máme rezervaci na 32 a na té zjevně sedíte vy. Jestli bysme si mohli přisednout.“ Byl jsem trochu v rozpacích. Ten chlápek na chvíli zmizel, ale hned se vrátil a vedl si s sebou bandu dětí. Než jsem se stačil zvednout, tak mi seděl na klíně a drtil moje kostnatý stehna. To ale neni vše, přátelé. Navíc k tomu přizval děti, aby si taky sedly a postupně se asi čtyři děcka vyskládala na jeho klín. „Nás je deset. Myslíte, že se všichni vejdem na jedno místo?“ Nemohl jsem přes tu bolest ani odpovědět. Jak jsem sledoval vyděšené obličeje spolucestujících v kupéčku, došlo mi, že i jim chybí slova. „Kam jedete?“ zeptal se podivín páchnoucí jako mokrej pes. „Do Chebu.“ odvětil jsem nasraně. On jen kejvnul hlavou a dál seděl se svejma děckama na mém klíně. Chvíli bylo ticho. „Kam jedete do Chebu?“ ovál mě opět zápach vodky z jeho úst. Nechápal jsem, co po mně chce, a tak jsem odpověděl ještě nasraněji: „Na nádraží?!“ Jenom se usmál, a ještě chvíli poseděl. Bylo to fajn, nemohl jsem se ani hnout. „No nic, zjistili jsme, že se nás deset na jedno místo nevejde. Tak na shledanou.“ pověděl a mně se strašně ulevilo. Slušně jsem se taky rozloučil: „No to snad radši ani ne. Děkuji za váš odchod.“ Zabouchl jsem za nimi dveře a vstřebával. Lidi v kupéčku totálně nechápali. Oproti tomu pak cesta probíhala v pohodě. Konečně jsem vystoupil z vlaku na to jejich komunistický nádraží, ostatně podobný, jako jinde. Pořád vypadalo líp než u nás. V hale jsem zahlídl Míšu. Koukala, kde co lítá, tak jsem se vydal směrem k ní. Jenom mě uviděla, hned se rozeběhla a vrhla se mi kolem krku. Dostal jsem od ní slaďoučkou pusu. Do dneška jsem od ní nedostal jinou než sladkou. Míši doprovod jsem nemohl v hale najít. Zmocnil se mě strach, že by snad řídila ona. V tom přišla věta: „Táta čeká na parkovišti.“ Docela se mi ulevilo. Na parkovišti postával vysokej chlap s prošedivělým hárkem a pneumatiku valil před sebou – myslím tím břicho, abychom si rozuměli. Cigárko držel v ruce a opíral se o nějaký nablejskaný esůvéčko. Samozřejmě naše cesta mířila k němu. Hodil cígo na zem, zašlápl a podal mi ruku. Následovalo takový to formální představení. Pak jsem si hodil věci do kufru vedle pytlů vápna a zalezli jsme s Míšou oba na zadní sedačky jejich auta. Překvapilo mě, že se to auto tak blýská. Představoval jsem si to jako v těch českých filmech, kdy vyjedou ze stodoly, shodí slepice z kapoty, naloží kozy a štrádujou si to do města. Takhle to nevypadalo. I vnitřek byl navoněnej – bez jedinýho drobečku. Celou cestu jsem si povídal jenom s Míšou. Musel jsem jí vyprávět svůj zážitek z vlaku. Pan Krátký se ozval jenom když mi Míša chtěla dát něco k jídlu. „Opovažte se tam nadrobit,“ výchovně „včera jsem tam vysával!“ A pustil auto na neutrál přes přejezd a pak dolu z kopce zatáčkama, že se mi z toho dělalo trochu nedobře. Vtom jsem zahlídl tu ceduli: Dolní Lažany. Kousek za ní bylo rozcestí: jedna cesta vedla skrz vesnici, druhá kamenná někam do neznáma a mezi nimi vedla příjezdovka ke statku. To bude určitě ono. Taky že jo, projeli jsme kolem popelnic na tříděnej odpad přímo na dvůr toho statku. Představoval jsem si to větší, ale to mu určitě na velikosti neubíralo. Příjezdovka vedla přesně mezi barákem a stodolou. Tohle se nezdálo být stejné, jako klasická zemědělská usedlost, o kterých jsme se učili. Většinou mívaly půdorys ve tvaru písmene O, kde stál obytnej prostor, stáje a stodola, jenže tohle se nedá přirovnat k žádnýmu písmenu. Rovnoběžně s hlavní silnicí stál obytnej dům s místy opadanou a navlhlou omítkou, na něj hned napojenej chlév s ještě oprejskanější omítkou, v pravym úhlu k němu stála nějaká stodola, s kterou přímo sousedil neznámý domeček, který pokračoval do dáli, asi k sousedům. Na druhý straně dvora byla stodola, ale nesmyslně prsknutá, že k domu neměla žádný vztah a o pravym úhlu určitě neni potřeba ani mluvit. Na ní navazovala další stodola, která vedla až k nějakýmu rozbořenýmu mini domečku. Za nim jsem zahlídl další stodolu, ale ta (soudě podle plaňkovýho plotu podél její stěny) k jejich hrabství nepatřila. Jak jsem se rozhlížel kolem dokola, nemohl jsem najít žádný pole poblíž. A Míša mi o práci na poli vyprávěla. V otevřených vratech stodoly stál postarší červený univerzální kolový traktor. Vystoupil jsem z auta a hned samozřejmě vyšlápl slepičinec. Kolem mě se seběhli dva raťafáci. Jeden z nich vypadal na vlčáka a ten druhej… to nelze identifikovat. Paní Krátká se je snažila odvolat, ale marně. Museli si mě prostě očuchat. Přišla teda Míši mamka za mnou a přivítala mě. Co jsem si vyndával věci z kufru, odběhla někam do chlívku a křičela: „Davide!“ Nejspíš volá Míši bráchu, pomyslel jsem si. „Áááá ventilek už je tady!“ ozval se řev ze chléva a ve vratech se objevil svalnatej týpek ve značkových montérkách, na kterých nebylo ani smítko. Přikráčel, podal ruku a představil se. Na rameni měl tribalovou kerku. Prej si nechal potetovat i záda, ale ty měl schovaný pod trikem. Potom mě paní Krátká dovedla ke vchodu. Odložil jsem si věci a přezul se do pantoflů. Míša hned přicupitala za mnou. V přízemí bydlela babička s dědou. Míša mě postrčila ke dveřím a šla hned za mnou. Otevřel jsem, vedle dveří stála v kuchyni válenda, na ní seděla babička a četla si noviny. Babičku nebudu zdlouhavě popisovat, prostě stará šedivá paní, na krátko ostříhaná a v zástěře. Následovalo další seznámení, další umělé úsměvy. Za oknem se míhaly postavy Davida a pana Krátkýho, nosili vápno z kufru. Ještě mi zbejval děda a pro dnešek už snad konec s tim představováním. Děda seděl na rozkládací pohovce, jako si pamatuju od svojí babičky. Přes ni měli přehozenej hnědej přehoz. Dědova zavalitá postavička se zvedla, aby mi podala ruku. Stál naproti mně a byl snad o hlavu menší, za to do šířky o dost větší. Jeho pupek, ale nebyl sádelnatej. Držel pevně na svém místě, jako by děda spolkl nějakej pevnej gymnastickej míč. Že se za svoje tělo nestyděl, dokazovalo i to, že při vítání měl na sobě pouze trenýrky. Konečně chvilka klidu. Míša mě dovedla do horního patra, kde žila s rodičema. V jejím pokoji jsem si odložil věci. Pokojík neměla špatně zařízenej, pro jednu celkem velká postel (lůžko a půl). Naproti stál pod oknem psací stůl, na něm fotky z dětství a rodiny. Někde mezi těma fotkama jsem zahlídl i sebe. Všechen ten nábytek vypadal, že pochází z tý samý nejmenovaný švédský firmy. Potom jsme šli do kuchyňo-obýváku, jak to rád nazývám. Plovoucí podlaha a všechno uvnitř vypadalo na pokus zrekonstruovat celý patro. Vlastně se ten pokus celkem vydařil. Znaven z cesty jsem se svalil na jejich velkej gauč a Míša mi zatim připravila něco k jídlu. Nebo spíš jen ohřála to, co měli k obědu. Nechci vám dělat chutě, a tak vám nepovím, co to bylo. Pořádně jsem se přejedl, skoro až k prasknutí. Občas mi lidi nevěří, že tak jim, protože jsem kost a kůže. Po obídku je samozřejmě nutné odpočívat. Natáhli jsme se k Míše do pokoje na postel a spali jako miminka. Probudil jsem se skoro až k večeru. Míša vedle mě neležela, a tak jsem se šel po ní podívat. V baráku nikdo nebyl, nazul jsem teda svoje nový pracáky a šel se kouknout ven. Na dvoře už babička zaháněla slepice do kurníku. Pan Krátký parkoval auto do jeho stodolní garáže. Zeptal jsem se babičky, jestli neví, kde je Míša. Poslala mě do chlíva. Paní Krátká se tam přehrabovala ve slámě. Možná to bylo seno, já mezi tim nevidim rozdíl. Míša stála až úplně vzadu v kurníku. Prošel jsem kolem těch dvou kravek (myslim tim zvířata, ne paní Krátkou s Míšou). Má přítelkyně v další místnosti přešlapovala ve slepičincích a nejspíš sbírala vajíčka. Nechtěl jsem ji při práci rušit, tak jsem na ni počkal venku. Potom vyšla s proutěným košíkem a zavedla mě do místnosti vedle koupelny v přízemí, kde stál kotel, ale zároveň tam byli regály se zavařeninama, vajíčkama atd. Pod oknem jsem ještě zahlídl starej velkej pultovej mrazák. Jakmile všichni dodělali svoji práci, sešli jsme se (já, Míša, mamka a taťka) nahoře u stolu při večeři. Vyptávali se mě na domov, ale v podstatě jsem neměl co vyprávět. Žiju docela nudnej život. Poznal jsem, že jsou to docela milý lidi a že se jich nemusim bát. Po večeři pustili telku a všichni jsme si dřepli na sedačku. Netuším vůbec, co dávali. Jen jsem se přitulil k Míše a cejtil ten super hřejivej pocit. Bylo mi krásně. Nic mi v tu chvíli nechybělo. Překazila to jenom mamka s telefonátem. Ptala se, jestli jsem v pořádku dojel. Navíc jsem zjistil, že já mám u nich signál úplně všude. Jak skončil večerní pořad, šli jsme s Míšou k ní do pokoje a pustili si ještě nějakej film na kompu. Docela mě překvapilo, jak jim tam ten net lítá. Při filmu jsme samozřejmě oba usli a z noční romantiky nebylo nic.
0 Comments
Toho jednoho parnýho letního dne, kdy všichni s radostí vypadli z koleje, padal jsem i já. Konečně začaly prázdniny. Sbalil jsem poslední věci, co mi zbyly na koleji, předal pokoj a hurá za maminkou. Jenže tyhle prázdniny nebylo v plánu zůstat doma a válet si kulky na kanapi. Nějakej čas jsem měl strávit u mojí přítelkyně Míši na vesnici v nějakých Ležanech. Nebo jak se ta zadnice světa jmenuje? No, když si představíte mě – hubenýho měšťáčka s alergií snad na všechno, co kdy kvetlo a hejbalo se – jak jedu na vesnici, do statku, asi se pobavíte hned na začátku. V tý době jsem nevěděl, jak je to jejich panství velký, ale podle toho, co Míša vyprávěla, tak jsem si představoval půlku JZD a krávu k tomu. Celou cestu z Prahy do Mělníka jsem nad tím přemejšlel. Vlastně jsem se těšil, ale na druhou stranu nade mnou zavládl docela strach. Jak mě tam přijmou?
Moje přemejšlení zastavila cedule Mělník. Rychle jsem vyběhl z vlaku. Jenom jsem vystoupil, průvodčí pískl a vlak se rozjel. Ale připadal jsem si tak nějak neúplnej. Něco mi chybělo. No jasně, nechal jsem ve vlaku tubus se svými výresy. Naštěstí máme dnes ty moderní technologie a všechno mám uložený v kompu. Jen letos na Vánoce holt budu muset kupovat balící papír. Otřel jsem si své upocené brejličky a vydal se na cestu domu. Tam už na mě čekala moje milovaná maminka s Lupínkem. To byl náš jorkšír, se kterým maminka trávila osamocené večery, kdy jsem se „šrotil“ na koleji. Oba dva mě přivítali, jak se patří. Mamka mi olízala obličej, když jsem ji vzal do náručí a Lupínek mi dal pusu na čelo a vzal mi tašky do pokoje. No, ono to asi nejspíš bylo obráceně. Prostě už nejsem nejmladší a paměť mi tolik neslouží. V kuchyni voněl štrůdl. Bez zeptání jsem si nabídl a s chutí se dal do jídla. „Ať ti něco zbyde. Vezmeš ho s sebou k Míše!“ ozvalo se z obejváku. Nemělo cenu odpovídat, a tak jsem si k tomu jenom sedl, abych neměl vředy. Potom jsem šel za mamkou do obejváku, zase se vyptávala na to, jak bylo a tak. Určitě to znáte sami. Takový ty zbytečný otázky, který stejně budete pokládat svým dětem, jestli teda už nepokládáte, nebo v minulosti jste pokládali. Následovala večeře. No jo, furt to jídlo, ale přiznejme si, bez něj bysme tu nebyli. Po véči jsem šel zavolat Míše. Jakmile oběhla všechny pahorky u nich ve vesnici, aby našla signál, domluvili jsme se, že přijedu do Chebu na nádraží a tam na mě bude čekat její táta. Samozřejmě i s ní. Míši otce jsem předtím v životě neviděl. Její mamku ano. Když byla u nás na koleji, aby Míše odvezla nějaký věci. Začal jsem tedy balit. Mamka furt chodila kolem a říkala: „A nezapomeň na to… Sbalil sis… A nebudeš jim tam překážet? Kdybys tam už nechtěl bejt, tak klidně přijeď…“ Takový ty klasický maminkovský hlášky. Myslel jsem, že mám všechno. Cesta z Mělníka do Chebu, to neni jen tak. Musel jsem si ještě přibalit něco na čtení. Franta Gellner bude určitě dobrým společníkem ve vlaku. Tolik věcí zas nepotřebuju. Kdyby mi paní Krátká nechtěla vyprat, tak vezmu valchu a přemáchnu to někde v tom jejich potůčku. Ale o tom silně pochybuju. Uvažování mě vždycky tak vyčerpá. No a tak jsem si vyčistil zuby, vyčůral a šel spát. |
Dolní lažanyDolní Lažany je skutečná vesnice v Karlovarském kraji. Spadá pod obec Lipová. V roce 2011 zde trvale žilo 31 obyvatel. V obci se nachází několik památkově chráněných budov a nedaleko také obec Doubrava se skanzenem. Příběhy jsou inspirovány pouze místy, nikoliv osobami. Archiv |