Lažanský statek
Měšťák na vesnici
Jen jedna malá rozkošná nožka, která mě omylem nakopla do rozkroku, stačila k probuzení v půl osmý ráno. Zaskučel jsem bolestí. Nevěděl jsem, jestli mě víc bolí hlava nebo rozkrok. Nechce se mi věřit tomu, že to byl omyl. Spíš odplata za včerejší opilost. „Spinkej ještě, miláčku. Jdu pomoct babičce,“ reagovala sladkým hlasem Míša a dala mi pusu na čelo. Její rozkaz jsem teda uposlechl. Chrápal jsem asi do desíti. Potom už se ta žízeň nedala vydržet. Vstal jsem a drze si nabídl mošt z ledničky. Akorát když jsem se chystal do koupelny na ranní hygienu, vycházela Míša schody. „Kolik jste toho včera vypili vy čuňata?“ Závěr večera mám jaksi v mlze, ale musel jsem rozumně odpovědět. Tak jsem se napřímil a spustil: „Já nevim, ale vždyť jsme toho tolik neměli. Zas tak na sráč jsem nebyl.“ „Né, vůbec. Jenom jsi mě furt budil a ptal ses mě, jestli nejsem víla Amálka a chtěl jsi jít na záchod do skříně. Musela jsem tě dovést až na hajzl,“ odpověděla hbitě Míša a prošla rychlou chůzí kolem mě. Nemyslim si, že bych něco takovýho dělal. Už jenom fakt, že si nic takovýho nepamatuju, dokazuje to, že se to nestalo. Navíc jsem byl ožralej, ne na drogách. No, mohl jsem provádět horší věci. Nakonec to vlastně dobře dopadlo, až na to, že se moje víla moc nevyspala.
Po snídani jsem na sebe hodil montérky, jelikož na statku je práce furt. S mírnou kocovinkou jsem sešel schody a nazul pracáky. Jak jsem vyšel, profackovalo mě parné ovzduší. Sluníčko svítilo, všem se potily zadky a já měl jít s kocovinou v tomhle něco dělat. „Mišulko?“ volala babička do dveří, kde se právě obouvala Míša, „Paní Mládková mi žíkala, že prej je tu dneska Domča. Jděte se na ní poděvať.“ To mě zachránilo. Montérky jsem vyměnil za kraťasy a vyšli jsme k domu téměř naproti. Moje láska už skoro zapomněla, že se na mě zlobila. Po cestě mi vysvětlila, že Domča je její nejlepší kamarádka, ale odstěhovala se pryč a teď žije s přítelem. V Lažanech bydlí její rodiče s mladšim bráchou. Její ozřejmování jsem ale považoval za zbytečný, jelikož mi o ní už několikrát vyprávěla. „Čusík pusík!“ zdravila malá snědá postava s dlouhýma černýma vlasama a velkýma kozama, když jsme vcházeli do branky. Ta holka, byla oblečená celá v černym a to, že ona sama měla tmavší barvu pleti, jí muselo v těchto vedrech působit asi potíže. Přilítla ke mně, s úsměvem mi podala ruku a představila se jako Domča. I já se jí představil. Málem si vykloubila krk, jak se snažila koukat mi do obličeje. Posadili jsme se na pohovku, kterou měli venku před domem. Jak jsem se později dozvěděl, ta sedačka patřila Argovi, jejich vlčákovi. Nahrazovala mu psí pelíšek. Domča mi připadala hrozně ztřeštěná. Dělala rychlý pohyby a furt se blbě uculovala. „Nechceš bonbón? Ovocíčkovej,“ prohlásila, když si šla Míša odskočit. „Ovocíčkový jsou nejlepší.“ Při tom strkala ruku do kapsy svých roztrhaných černých kalhot. Obával jsem se, jak ten bonbón bude vypadat po tom, co nejspíš prošel varem, a tak jsem odmítnul. Dál jsem se do konverzace moc nezapojoval. Neměl jsem totiž ani šanci. Holky probraly snad všechno, co se dalo. Sem tam padla nějaká otázka na mě, ale to asi jenom ze slušnosti a stávalo se to fakt zřídka. Prostě jsem tam seděl jak blbec a čuměl. Aspoň že mají Mládkovi Arga. Hrál jsem si s nim, abych se nenudil. „Budu tu do pátíka, mám volno. Bysme na konečku tejdne mohly zajít do knajpy ne?“ říkala Domča při loučení. „Jo, to je dobrej nápad. Půjdem i s Matějem, aspoň pozná starou partu,“ odpověděla Míša. „Smaozřejmnostně!“ doplnila dívka v černém. „Tak to už mám strach. Aby mě tam neukousli,“ konstatoval jsem a falešně jsem se zasmál. „Ále hovčó!“ uklidňovala mě Domča. Na ksichtě zas měla ten debilní úsměv, kterej připomínal spíš obličej, kterej uděláte, když sníte najednou tři citróny. Po tomhle velice přínosnym rozhovoru jsme se konečně rozloučili a v poklidu se odebrali do svých domovů. Při přecházení silnice jsme zdravili dva lidi s kočárkem. On byl starej, měl šedivý vlasy a v obličeji už hodně vrásek. Ona – celkem kost. Hnědý dlouhý vlasy jí vlály ve větru a dosahovaly až na velice vyvinutá ňadra. „Kdo to byl?“ neodpustil jsem si otázku. „S tim kočárkem? Valíčkovi,“ odpověděla Míša. „Takže to byl její – táta?“ pokračovala má zvědavost. „Né! To jsou manželé,“ řekla s klidem moje přítelkyně. Nechtěl jsem jí to věřit. Po tom, co mi pověděla celej příběh, kterej zahrnoval to, že on jí ohnul už ve čtrnácti, protože ji učil na základce, jsem uvěřil. I když se mi to stále příčilo. Je o 23 let starší než ona. Jakmile jsme došli na zápraží, ucítili jsme vůni karbanátků. Babička už finišovala s přípravou oběda. Míša měla černý svědomí, že jí nepomohla. Hned utíkala do kuchyně. Já zůstal venku, jelikož se psi ode mě nehli na krok a neustále mě očuchávali. Ze stodoly vyšel děda a přes rameno měl vidle. Opřel je o zeď stáje a stavil se za mnou na kus řeči. „Vy se tady asi moc nenudíte co? Je tu furt co dělat,“ začal jsem konverzaci. „Helejť, ono je to dobře. Lidi blázní z toho, že se nudí. Kdyby měli furt všichni co dělat, tak nepotřebujou psychiatry.“ odpověděl téměř filozoficky děda. Potom protáhl svoje zavalitý tělo skrz vchodový dveře. Já ho následoval. „Byl tady pan Dolejší. Donesl ti tie obojky pro psy. – Měl na sobě nějaký průhledný trenýrky,“ směřovala babička svou řeč k dědovi. V tu chvíli nastalo hrobový ticho a všichni se na babičku vážně podívali. Míša to nevydržela jako první a začla se smát tak, že vyprskla polívku zpátky do talíře. Stříkalo jí to i nosem. To už jsem se taky neudržel, ale úcta ke stáří mi nedovolila si připustit, že bych se smál babičce. Spíš tomu incidentu s polívkou. Děda neustále sledoval babičku a s úsměvem na rtech řekl: „Co to povidáš? Jaký průhledný trenýrky?“ Nakonec z babičky vypadlo, že měl na sobě plavky. Jenom prej nevěděla, jak to popsat. Děda obnažen do půlky těla se zvedl od stolu jako první. Svůj opálenej kulatej pupík dovalil až k futrům mezi kuchyní a obejvákem. Postavil se k nim a o roh si poškrábal záda. Potom se svalil na pohovku. „Estli chceš ležet, tak pojď sem do kuchyně, nebo já ten přehoz nebudu furt práť od těch tvejch zadělanejch montérek!“ křičela babička a vyštvala dědu z obejváku do kuchyně na válendu. Děda za chvíli vytuhnul, a tak jsme se odebrali nahoru, abychom si taky trochu odpočinuli pupíky. Moje raní kocovinka se už vytratila, a tak jsem mohl jít s plnou sílou zase do práce. Jakmile jsem vyšel ven, zjistil jsem, že novej nátěr stodoly si radši děda dodělal sám, než aby čekal na mě. Jeho postava se náhle objevila ve dveřích. „Ty už jsi venku jo? Ty jsi teda pilnej pracovník,“ mluvil ke mně děda. Musím říct, že od člověka, kterej v pětasedmdesáti vstává v půl šestý ráno, aby stihl na statku všechno udělat, mi tahle věta docela polichotila. Pokud to nebyla ironie. Holky se v chodbě chystaly dělat výrobky z mlíka. Přiznám se, že bych rád přihlížel, ale děda mi přidělil práci. Musel jsem v kolečku navozit dříví do kotelny. Přesně přes tu chodbu, kde si holky furt hrály s nějakejma nádobkama a přelejvaly mlíko z jedný do druhý. Moje průjezdy s kolečkem kolem nich je moc nepotěšily. Naštěstí jejich práce za chvíli ustaly, a tak jsem mohl nerušeně pokračovat v činnosti. Teda bylo by nerušeně, pokud by babička nenadávala, že jí akorát děda přidělává práci tím, že mi řekl, ať tohle udělám. Že prej bude ta chodba úplně zadělaná a ona jí bude muset uklízet. Pro mou úlevu se Míša nabídla, že to potom vytře, a tak jsem se necítil tak provinile vůči babičce. V klidu jsem vozil kolečka se dřívím a rovnal ho do vymezenýho místa naproti kotli. Děda si dělal svoji práci a ženský něco plácali v kuchyni. Jedinej, kdo na mě pospíchal, jsem byl já. Nějak jsem měl touhu potěšit dědu. Za několik chvil se přihrádka naplnila. Potom jsem dostal za úkol navozit ještě vedle kamen trochu uhlí. I přes mé stavařské vzdělání jsem nechápal proč oboje. Proč dřevo i uhlí? Ale když jsem se pozorněji podíval na ten starej zašlej kotel, došlo mi, že v tom můžou topit i starýma ponožkama. Navíc tam (v Lažanech) jim asi nikdo nedával a nenechával přeměřit emise a bůhví jaký další blbosti. „Tobě to ale jde, miláčku. Jsi šikula,“ chválila mě Míša, když mě potkala v chodbě a dala mi pusu na zaprášenou tvář. V tý době už mi nezbejvalo moc práce. Vedle kotle se vyrýsovala pěkná hromádka uhlí. Naplnil jsem i uhláky. Potom jsem očistil kolečko, uklidil ho do kůlny (toho malýho cihlovýho domečku) a šel se opláchnout. Takovej štramák přece nemůže po vsi chodit umouněnej od uhlí. Koupelnu měli hned vedle kotelny. Černá voda, co ze mě tekla, zašpinila celý umyvadlo tak, že jsem ho musel leštit, aby nikdo nic nepoznal. Auto manželů Krátkých v tu dobu zastavilo před domem. Taťka vyhodil mamku doma a zase někam odjel. „Miláčku,“ křičela na mě Míša, když jsem stoupal po schodech do patra, „nechceš se jít projít tady po vesnici.“ Po pravdě mi to bylo ukradený. Venku se už aspoň trochu ochladilo, takže jsme se mohli v klidu procházet kdekoliv. Navíc mě ty jejich památkově chráněné vesnické stavby zajímaly. Pozdravil jsem paní Krátkou, vzal si nějaký kraťasy a vyrazili jsme. Mezitím, co se Míša obouvala, já už vyběhl ven. V tu chvíli vjížděl pan Krátkej do dvora. „Matěji, ukážeš mi prosím? Abych správně zacouval tam do stodoly,“ prosil mě. Měl vystrčenou hlavu ze staženýho okýnka. Najel si před část stodoly, kterou měl upravenou pro parkování auta. Já si stoupl dovnitř na jednu stranu a připravil se na ukazování. Pan Krátký pomalu couval. Mával jsem rukou jak retard. V tom jsem zaslechl nějaký lupnutí, křupnutí a auto zastavilo. Nevěděl jsem, co se děje. Na mojí straně bylo vše v naprostym pořádku. Šel jsem teda omrknout druhou stranu. Pan Krátký chtěl otevřít dveře, ale ty narazili do pilíře stodoly. Nasraně dveře zabouchl a popojel kousek do dvora. Až teď jsem to viděl. Zrcátko viselo jenom na drátech, a ještě se provokativně houpalo. Pan Krátký vyletěl z auta. „Do prdele! Já se na to tady můžu vysrat, kurva! Zpíčený vrata. Bych to tu zboural!“ A daleko rozsáhlejší výběr neslušných slovíček lítal z úst Josefa Krátkého. Bál jsem se přiblížit, aby po mě nehodil tou stodolou. Stávala se z něj veliká zelená nasraná zrůda. Míša stála ve dveřích a zmrazovala úsměv. Táta lítal po dvoře a řval sprostý slova na celou vesnici. Trvalo nějakej čas, než se trochu uklidnil. Opřel se o stěnu stodoly a zapálil si cigaretu. „Tati, nekuř. Říkal jsi, že přestaneš,“ ozvala se Míša. „Miško, jdi do prdele,“ procedil mezi zuby její otec. „No nic, seru na to. Trošku to tam přichytim, dám tam vteřiňák a snad to bude držet,“ přemejšlel nahlas. S Míšou jsme se radši vzdálili, jelikož další cholerickej výjev při opravování zrcátka bychom už nemuseli přežít. Vydali jsme se po hlavní silnici na prohlídku vesnice. Míša se k tomu postavila jako zkušená průvodkyně. „Tady naproti bydlí Mládkovi, to už víš, tam jsme dneska byli. Támhle vejš jsou Dolejší, ti se dost kamarádí s našima.“ „To je ten pán s těma průhlednejma trenýrkama?“ chtěl jsem se ujistit. „Jo, to je přesně on.“ Začala se smát. „Nad nima maj barák Cikánkovi. Ty krávy tam jsou jejich, ale on se o ně vůbec nestará. Celou dobu tady řvou hlady.“ „Takže to jsou ty divný zvuky, co občas slyšim?“ „Je to možný, my už to nějak nevnímáme. No, tady jsou ty Valíčkovi. Ten dědeček s miminkem.“ „Počkej, jako kde? V tý stodole tady?“ zasmál jsem se. „Přesně, v tý stodole. Je to prostě debil. Maj tam jedno okno a všude jim tam lezou krysy. Hlavně že jsou děsně zamilovaný. No nic, to nemá cenu řešit. Támhle bydlí Omáčkovi a vedle nich má chatu pan Sobr.“ „A to vzadu?“ „To je právě Cikánkovo kravín. No, tady má palác náš David, to už taky víš,“ popisovala Míša. Došli jsme k ypsilonový křižovatce, kterou rozděloval zelenej trojúhelník a uprostřed něj malá stodůlka právě v rekonstrukci. „Tohle teď opravuje pan Starej. Ten bydlí nahoře v tý starý škole, tam už nepolezem.“ Můj zrak ale uchvátila úplně jiná stavba. Přede mnou se rozprostíral starej hrázděnej statek s červenou fasádou – památka lidové architektury. Byl krásně zdobenej. „A tohle patří komu?“ zeptal jsem se. „Tejčkovi. Tomu, jak jsme se o něm bavili, že kšeftuje se dřevem. To opravovali se Starochem. Fakt se jim to povedlo,“ zněla odpověď od mé nejmilejší. Musel jsem s ní jen souhlasit. Statek mě uchvátil. „No a tady vedle bydlí Kopeckej. To je debil. Prostě debil. Tady už asi neni nic zajímavýho a do večeře čas. Chceš jít ještě na nádraží?“ tázala se Míša. Pokrčil jsem rameny. Otočili jsme se a šli zpátky. Vydali jsme se po tý cestě, po který vodí krávy. Ušli jsme pár stovek metrů a po dlouhý době se před náma objevila stavba. Nějakej novej domek, ještě bez fasády, okolí taky nasvědčovalo tomu, že to je staveniště. „Tady staví syn Valíčka, ale ten je v pohodě. Naštěstí se moc nepotatil,“ navázala Míša na přerušenej výklad. Dál po cestě stál starší dům a za nim další novostavba. Naproti ní byl barák, co měl cimbuří. Vypadal jako takovej malinkej hrad, takový hraďátko, miminko od hradu. „No, ten hrádek patří Slezákům a tady naproti bydlí nějaký nový, z Chebu. Mamka zná tu paní z úřadu, ale jinak se vůbec neznáme. Někdo říká, že jsou v pohodě, někdo zase něco jinýho.“ Na zahradě u tý novostavby makal nějakej mladej kluk s dlouhejma vlasama v culíku a dělal, že nás nevidí. Samozřejmě jsem polovinu jmen, co mi Miška vyjmenovala, zapomněl. Bylo mi ukradený, kdo tam bydlí. Šlo mi o ty stavby. Většina z nich mě dost zaujala a v budoucnosti ovlivnila. Nejvíc mě zaskočilo, že se tam vůbec nic nedělo. Když jsem přijel, slyšel jsem cirkulárky, pily, sekačky a tak, ale teď jsme jenom zřídka zahlídli někoho na zahradě. Možná to bylo jenom tim, že šli všichni večeřet. Ta vesnice mě uklidňovala čim dál tim víc. Jak jsem takhle uvažoval, tak jsme stihli projít lesíkem a vynořit se u nádraží. Na nádražní ceduli stálo: Lipová u Chebu. Tam jsme se chvilku zastavili, abysme spolu strávili nějakou tu romantickou chvilku. Pak jsme se otočili a vydali se zpátky domů. Docela mi z toho přívalu informací vyhládlo. Už po cestě jsem viděl, že od statku stoupají malý obláčky dýmu. „Michalo, kde se couráte? Taky bys tu mohla pomoct! Už jsme o tom mluvili,“ křičel pan Krátký, když jsme vcházeli do dvora. „Prosim tě, nech je bejt. Miško, budeme opejkat. Koupila jsem nějaký buřty a masko. Připravíte s Matějem stůl a židle?“ pravila vlídným hlasem paní Krátká. Mojí přítelkyni to vykouzlilo úsměv na tváři a rozzářilo očička. Měla z toho radost. Jídlo z ohně jí nejvíc chutnalo. Stůl i židle jsme nachystali. Malej Davídek běhal kolem ohně a furt do něj něco přihazoval. O oheň se starat asi uměl, protože to nezhaslo, jenom ty plameny šlehaly asi metr a půl do vejšky. „Je ti už – hlad?“ naklonila se ke mně babička, když dosedala na židli vedle mě. „Je mi, babičko, je mi,“ odpověděl jsem. Nejspíš nějaký jejich nářečí, nebo tak. Je fakt, že babča se vyjadřovala vždycky zvláštně. Byl mi hlad a měl jsem teplo. V tom stihli postupně přijít i další členové rodiny. Mamka postavila nad už usměrněný oheň rošt na nožičkách a otočila se na mě: „Matěji,“ – no nené, ona se trefila – „dáš si radši maso, nebo buřta?“ „A nemohl bych od každýho kousek?“ „To víš, že bys mohl.“ To se mi ulevilo. Už jsem se lekl, že bych nemohl. „Guten tag!“ řval Míšin bratr ze dveří stáje. Nad hlavou držel basu piva. „To jsi nemusel tahat to pivo, mám v kotelně ještě dvě bedny,“ křivil obličej pan Krátký. „To, nevadí, nech si ho na horší časy, můj starý nemohoucí otče,“ odpověděl David, když se přiblížil k našemu stolu. „Ty jsi taky můj stalý nemohoucí otec,“ tahal Davídek Davida za nohavici. Ten se jenom zasmál a položil basu na parapet okenního otvoru kůlny. „Tak co, Matěji, jak se ti tu zatim líbí?“ ptal se pan Krátký. „Jasně, že líbí. Komu by se tu nelíbilo?“ odpověděla paní Krátká za mě. Jenom jsem se usmál a pokývnul, jako že souhlasim. Nic jinýho mi nezbejvalo. „Vlasto, neser! Ptal jsem se Matěje,“ rozčílil se. „Co? Ventilkovi se tu nelíbí, nebo co?“ přidal se do rozhovoru David. Pan Krátký to vzdal. „Ženo má ze všech nejmilejší,“ křičel David, když zahlídl Simču přicházet do statku. „Mamko má ze všech nejmilejší,“ opakoval malej Davídek, kterej právě vykoukl za stodoly. Simča jenom kroutila hlavou. To už jsme snad byli kompletní. Otec Pepa otevřel zapalovačem tři lahváče. Pro mě, pro Davida a pro sebe. „A já mám jako kde?“ ozvala se Míša. „Ty jsi ještě malá, dej si mlíko,“ odpověděl její bratr. Míša se jenom ušklíbla a otevřela si pivo sama o parapet kůlny. Docela mě rajcovalo ji vidět, jak to umí s pivem. „Chceš na to skleničku, Matěji,“ ptal se pan Krátký. Nechtěl jsem působit rozmazleně, ale přece jenom se to ze skleničky pije líp. No ne? Tak jsem rozpačitě přikývnul. „Vlasto!?“ otočil se směrem k domu pan Krátký hned po tom, co jsem kejvnul. „Vho-o.“ vykřikl David. Jinak se nikdo neozval. Všichni Davidův nesmyslnej výkřik ignorovali a očima prohledávali dvůr. „Kde je Vlasta?“ hodil pan Krátký otázku do pléna. „Je v kopřivách,“ odpověděl hbitě David. „Jáj, vždyť jsem kopšivy nasbírala včera večír. Proč tam chodí?“ probudila se babička. „Co tam dělá?“ vyzpíval pan Krátký. „Meje si tam nohy!“ zaskučel David a začal se i se svým otcem smát. Asi nemluvím řečí jejich kmene, ale vážně jsem netušil, o co jde. Asi jsem byl na tom hůř než babička, která taky nechápala, proč si šla její dcera umejt nohy do kopřiv, když jim doma teče teplá voda. Podle tónů hlasů jsem aspoň odtušil, že jde o nějakou ulítlou písničku. Ale kdo proboha zpívá o tom, že si Vlasta meje nohy? Koho zajímají Vlastiny nohy? A kopřivy? Nakonec to ještě rozsekla zmiňovaná Vlasta, když vykoukla ze dveří a s úsměvem vyjekla: „Co chceš Peprdýlku?“ – Kurva, jsem mimozemšťan, nebo jsou ty lidi fakt mimo? – „Dones nějaký sklínky“ „Jasně, miláčku.“ Ochota paní Krátký mě udivovala. Za tu dobu už je mohl třikrát přinést její manžel. Jestli je něco pravda na pořekadle: „Aká matka, taká Katka,“ tak jsem do konce života v suchu. Už se vidim, jak ležim u televize, mám 253,8 kilo a nejsem schopnej dosáhnout na konferenční stolek pro ovladač. Tak si jenom zavolám Míšu a ona mi ho podá. Jo, to bude super. „Co ty tady na tu naší stavbu jako ten stavař? Co bysme měli udělat?“ vnesl dotaz pan Krátký. „No, nevim. Možná tu omítku. Vám to docela vlhne zespoda. Bych to podřezal a asi by bylo fajn to obkopat a jebnout tam cekovku.“ „Ón žekl jebnóut!“ křičel Davídek a zděšeně si zakrejval pusu. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pan Krátký dělal, že mi rozumí, ale v jeho očích byla vidět nejistota. „Tak musíš postupně. Loni jsme třeba dělali novou střechu.“ pokračoval pan Krátký a ukázal na střechu. „Jo, to je fajn.“ „Máme tady dost plánů. Teď teda ten venek domu. To máš pravdu, že už je to děsný. Potom bych chtěl zrušit tady tu kůlnu a udělat z ní takovou pergolu na posezení, protože když začne pršet, tak tady musíme rychle sklízet. Pak vydláždit zámeckou dlažbou…“ „Zámkovou.“ „Tak zámkovou dlažbou to zápraží tady a udělat cestičku až k silnici, abysme si netahali ten bordel dovnitř. Potom támhle v tom vjezdu mezi stodolou a barákem postavit takovou tu klasickou velkou vesnickou bránu. A možná zapustit tady do země malej bazének pro Davídka a pak i pro vaše děti.“ „Aby vám to všechno památkáři povolili.“ „Nojo, ty blbci kecaj do všeho, ale mamka dělá na životnim. Památkáři sedí vedle ní v kanclu a chodí spolu na oběd, takže je to ošéfovaný.“ „Tak to jo. A můžu se zeptat?“ „Ne! – Dělám si srandu, jen se ptej.“ „Jak dlouho tady bydlíte?“ „No, Vlastina tu bydlí od malička a spolu tu žijem…“ zamyslel se „už to bude třicet let.“ Takže oni tu bydlí spolu třicet let, on má sto padesát tisíc plánů a všechno, co stihli za těch třicet let je, že opravili střechu. Potlesk! Tak to budou ty plány asi dlouho jenom v hlavě. Naše povídání přerušila Míša, když nám začla podávat tácky s masem a buřtama. Než jsem se pustil do jídla, chtěl jsem si otevřít další pivo. Jenže jak? Nikde žádnej otvírák. Když to zvládla Míša o hranu parapetu, tak to musim zvládnout i já. Vzal jsem flašku, připravil na hranu a buchnul do ní. Hrdlo se zlomilo a střepy napadaly dovnitř. „Ty jsi ale můj šikulín viď?“ vysmívala se mi Míša. „Ukaž, já ti to otevřu. Tohle, co máš v ruce, vyhoď,“ pověděla se smíchem a šla mi otevřít pivo. Slunce brzo zapadlo a my jsme ještě seděli u ohně. Povídali a popíjeli pivko. Babička s dědou šli už domu. Asi jim dávali nějakej seriál, kterej nemohli propásnout. Sledovali jsme mihotající se plamínky a poslouchali praskání ohně, který přehlušoval jekot hladových krav. To snad neni možný, že ty krávy takhle řvou. To tam určitě křičí celou dobu nějakej zapomenutej zajatec z druhý světový o pomoc a nikdo mu nepomůže, protože si každej řekne, že to jsou jenom hladový krávy. Vážně jsem občas zaslechl, jako by řvaly „haló“ a „pomóc“. Asi se mi to jenom zdálo. Zdálo? To mi připomíná, že za chvilku nadešel čas jít spát. Oheň jsme uhasili, uklidili stůl a nádobí odnesli domu. Vyčůrali, umyli, pomodlili – to vlastně ne, to se dneska už nedělá – a šli spát.
0 Comments
|
Dolní lažanyDolní Lažany je skutečná vesnice v Karlovarském kraji. Spadá pod obec Lipová. V roce 2011 zde trvale žilo 31 obyvatel. V obci se nachází několik památkově chráněných budov a nedaleko také obec Doubrava se skanzenem. Příběhy jsou inspirovány pouze místy, nikoliv osobami. Archiv |