Lažanský statek
Měšťák na vesnici
Toho jednoho parnýho letního dne, kdy všichni s radostí vypadli z koleje, padal jsem i já. Konečně začaly prázdniny. Sbalil jsem poslední věci, co mi zbyly na koleji, předal pokoj a hurá za maminkou. Jenže tyhle prázdniny nebylo v plánu zůstat doma a válet si kulky na kanapi. Nějakej čas jsem měl strávit u mojí přítelkyně Míši na vesnici v nějakých Ležanech. Nebo jak se ta zadnice světa jmenuje? No, když si představíte mě – hubenýho měšťáčka s alergií snad na všechno, co kdy kvetlo a hejbalo se – jak jedu na vesnici, do statku, asi se pobavíte hned na začátku. V tý době jsem nevěděl, jak je to jejich panství velký, ale podle toho, co Míša vyprávěla, tak jsem si představoval půlku JZD a krávu k tomu. Celou cestu z Prahy do Mělníka jsem nad tím přemejšlel. Vlastně jsem se těšil, ale na druhou stranu nade mnou zavládl docela strach. Jak mě tam přijmou?
Moje přemejšlení zastavila cedule Mělník. Rychle jsem vyběhl z vlaku. Jenom jsem vystoupil, průvodčí pískl a vlak se rozjel. Ale připadal jsem si tak nějak neúplnej. Něco mi chybělo. No jasně, nechal jsem ve vlaku tubus se svými výresy. Naštěstí máme dnes ty moderní technologie a všechno mám uložený v kompu. Jen letos na Vánoce holt budu muset kupovat balící papír. Otřel jsem si své upocené brejličky a vydal se na cestu domu. Tam už na mě čekala moje milovaná maminka s Lupínkem. To byl náš jorkšír, se kterým maminka trávila osamocené večery, kdy jsem se „šrotil“ na koleji. Oba dva mě přivítali, jak se patří. Mamka mi olízala obličej, když jsem ji vzal do náručí a Lupínek mi dal pusu na čelo a vzal mi tašky do pokoje. No, ono to asi nejspíš bylo obráceně. Prostě už nejsem nejmladší a paměť mi tolik neslouží. V kuchyni voněl štrůdl. Bez zeptání jsem si nabídl a s chutí se dal do jídla. „Ať ti něco zbyde. Vezmeš ho s sebou k Míše!“ ozvalo se z obejváku. Nemělo cenu odpovídat, a tak jsem si k tomu jenom sedl, abych neměl vředy. Potom jsem šel za mamkou do obejváku, zase se vyptávala na to, jak bylo a tak. Určitě to znáte sami. Takový ty zbytečný otázky, který stejně budete pokládat svým dětem, jestli teda už nepokládáte, nebo v minulosti jste pokládali. Následovala večeře. No jo, furt to jídlo, ale přiznejme si, bez něj bysme tu nebyli. Po véči jsem šel zavolat Míše. Jakmile oběhla všechny pahorky u nich ve vesnici, aby našla signál, domluvili jsme se, že přijedu do Chebu na nádraží a tam na mě bude čekat její táta. Samozřejmě i s ní. Míši otce jsem předtím v životě neviděl. Její mamku ano. Když byla u nás na koleji, aby Míše odvezla nějaký věci. Začal jsem tedy balit. Mamka furt chodila kolem a říkala: „A nezapomeň na to… Sbalil sis… A nebudeš jim tam překážet? Kdybys tam už nechtěl bejt, tak klidně přijeď…“ Takový ty klasický maminkovský hlášky. Myslel jsem, že mám všechno. Cesta z Mělníka do Chebu, to neni jen tak. Musel jsem si ještě přibalit něco na čtení. Franta Gellner bude určitě dobrým společníkem ve vlaku. Tolik věcí zas nepotřebuju. Kdyby mi paní Krátká nechtěla vyprat, tak vezmu valchu a přemáchnu to někde v tom jejich potůčku. Ale o tom silně pochybuju. Uvažování mě vždycky tak vyčerpá. No a tak jsem si vyčistil zuby, vyčůral a šel spát.
0 Comments
|
Dolní lažanyDolní Lažany je skutečná vesnice v Karlovarském kraji. Spadá pod obec Lipová. V roce 2011 zde trvale žilo 31 obyvatel. V obci se nachází několik památkově chráněných budov a nedaleko také obec Doubrava se skanzenem. Příběhy jsou inspirovány pouze místy, nikoliv osobami. Archiv |