SLOnění
Šílené příhody z jedné kavárny
Štefan mi napsal, že se rozhodl vzít všechny, kteří přišli na pohovor. Kéž by takový kritérium stačilo i kdekoliv jinde. Musel jsem si zařídit potravinářský průkaz. Volal jsem doktorce v osm ráno, že potřebuju potraviňák. Řekla mi, že v deset si pro něj mám přijít. Kvůli koroně jsem si musel stoupnout mimo čekárnu. Vyšla sestra a hodila po mně můj potraviňák. Já po ní hodil 250 Kč, poděkovali jsme si a rozloučili se. Prohlídl jsem si svůj doklad. V kolonce, kde měly být záznamy o mém zdravotním stavu, stálo malým písmem přes linku slovo „zdráv“. Na zbytku dokumentu se doktorce pošouply řádky, a tak například v kolonce „Datum narození“ bylo „Tomáš“. Snad to nikdo nebude kontrolovat. Jsem rád, že jsem za tuhle zbytečnost vyhodil 250 Kč.
Štefan mě přidal do skupiny na Facebooku. Samozřejmě jsem zkontroloval, kolik hezkých holek se mnou bude pracovat. Docela to ušlo. Ve skupině se domluvila úvodní schůzka, na kterou měli přijít všichni noví i stávající zaměstnanci. Jak to tak bývá, dorazila jen půlka. Jakási Eliška se omluvila s tím, že se jí rozbilo auto a úplně to psychicky nezvládla. Vešel jsem k Veselému slonovi. Postarší paní za barem mě navedla dozadu. Tam seděl na gauči Štefan a milá drobná slovenská holčina Janka. Potom si k nám přisedla nádherná holka. Na rameni vytetovanou růži. Představila se. Měla docela neobvyklý jméno. Elsa. Snažila se trochu rozproudit konverzaci, ale moc se jí to nedařilo. Došel jsem si na bar pro pivko. Janka mě poprosila, ať jí vezmu jedno malý. Jinak si nikdo nic nedal. Pak dorazili ještě dva kluci a dvě holky. Seděli jsme kolem kulatýho stolu a zírali na sebe. Trapný ticho. Snažil jsem se si procvičit jména. Janka, Elsa, Valča, Terka. Ale jak se jmenujou sakra ti kluci? A není to jedno? Holky si vždycky zapamatuju líp. Čím to bude? Do salónku, kde jsme čekali, vstoupil mírně postarší pán. Kolem šedesáti. Hodně na krátko střižený vlasy. Bílý triko, bílý kalhoty a oranžový kšandy se vzorem metru. Na levý kšandě měl připnutýho sloníka. Sedl si vedle Štefana a zapálil si. „Už jsme všichni?“ „Neviem čo ta Eliška.“ „Ta má v prdeli auto ne? Tak začneme.“ Štefan to odsouhlasil. Za náma se tiše usadil ještě jeden pán. O něco mladší. Nevýraznej. Ke knihovně se postavila mladá, slušně vyvinutá brunetka. Stála jako pozorovatel zpovzdálí. Roman, jak se ten s kšandama představil, nás přivítal a zeptal se, kdo už dělal v hospodě nebo kavárně. Pár lidí se přihlásilo. Valča se přiznala, že pracuje ještě v jiný brněnský kavárně. „Tak mi pak uděláš kafe!“ vykřikl Roman. „A kdo tady chtěl dělat tu kulturu?“ Musel jsem se přihlásit. Je to jediná věc, kterou jsem v tý době dokázal. Kafe jsem nepil a vůbec netušil, jakej je rozdíl mezi latéčkem a kapučínem. „Tak jo, máš volnou ruku. Nechci tady rapery a ubrečenej metal, jinak mi je to jedno.“ Prošli jsme se zase po lokále. Dokonce nám Štefan ukázal připravovanej hudební klub ve sklepě. „Od září budou koncerty tady,“ říkal mi hrdě Roman. Netušil, že mám za sebou pár let stavařiny. Jenom tak hrubým odhadem jsem si tipl, že kdyby na tom dost makal, tak má do zimy stejně hodně práce. V září to prostě nemůže otevřít. Dolu se šlo po nebezpečných schodech bez zábradlí. Neviděli jsme tam nic jinýho než staveniště. Holý stěny a stavební materiál rozházenej po všech místnostech. Valča před zraky všech udělala Romanovi kapučíno a on nám oznámil, že nás vezme ještě na stan. Teda druhou pobočku sloní kavárny. Před Veselým slonem stála dodávka s drsným metalovým polepem. Nastoupil jsem první. „Si připadám, jak kdybych lezla k nějakýmu úchylovi do auta,“ poznamenala Valča. „No, vždyť jo,“ ozval se zepředu Vojta, kterej už v kavárně nějakou chvíli pracoval a Romana znal. „Tahle dodávka vozí kapely z vídeňskýho letiště na Brutal,“ chlubil se Roman. Jedinej já jsem to dokázal ocenit. „Jenom mě sere, že se tu nesmí kouřit. Ty kapely jsou na to háklivý.“ Dupnul na plyn a valil to přes město asi stovkou. „Dokonce ani Big Boss tu nekouří.“ Elsa seděla vedle mě. Snažila se o nás dozvědět něco víc. Veškerej dojem, kterej jsem na ni mohl udělat jsem zabil tím, že jsem se přiznal, že hraju v alternative metalový kapele. „Tak to neposlouchám,“ a bavila se radši s Valčou, která seděla vedle ní z druhý strany. Narazil jsem čelem do sedačky přede mnou. Všechno se sunulo v dodávce dopředu. A my se museli držet, abychom neletěli na čelní sklo. Protože k čemu bezpečnostní pásy? Roman si nevšiml červený a na poslední chvíli dupnul na brzdu. Dodávka zastavila uprostřed křižovatky. Roman místo toho, aby křižovatku rychle projel, než se rozjedou auta z druhýho směru, tak zařadil zpátečku a zacouval zpátky k semaforu, kde už spořádaně stála jiná auta. Takže předek dodávky furt čuměl do křižovatky. Roman nemohl vůbec vidět na semafor. Počkal, až křižující auta začnou zastavovat na červenou a křižovatkou projel. Dorazili jsme ke stanu. Představoval jsem si nějakej hezkej přístřešek s buňkama apod. Jenže ve skutečnosti to byl jenom velkej bílej party stan. Na jedný straně bar, na druhý pódium. Zavedl nás do VIP salónku. Přistavěnýho menšího stanu s křesílky. Tam nám Libča, ta dobře vyvinutá holčina, řekla pár mouder a dobrých rad. Jakože, jestli chceme dát dvanáctku na stanu, tak se večer předtím nesmíme vykalit. Objednali jsme si u Aničky, která zrovna stála za barem, pivka. Roman nás přemluvil, ať zůstaneme a opečeme si buřty. Valča měla s sebou ukulele, tak se to i nabízelo. Bohužel Elsa musela odejít. Všichni jsme si s Romanem potykali. Celá útrata byla ten večer na šéfa. Anička kolem půl jedenáctý odrazila bečky, ale nám se ještě nechtělo končit. Mně zrovna došlo pivo, a tak jsem musel si jít bečku znova narazit. Terka šla se mnou, aby se to naučila. To si vybrala toho pravýho. Narazit jsem to ještě dokázal. Největší strach jsem měl ale z bomby CO2, kterýmu se slangově říká céóčko. Což je celkem jedovatý. Pomalu jsem pootočil kohoutkem na lahvi a hadice se pohly. Poodstoupil jsem. Nic se nestalo. Až potom jsem si posvítil na bombu a zjistil, že céóčko plní do starých hasičáků. Rychle jsem zmáčkl narážečky a utíkal si za bar načepovat pivo. Terka mě celou dobu sledovala. Vzpomněl jsem si na historku, kterou mi vyprávěla moje bejvalá. Do laboratoře jim někdo dodal špatně plněný bomby s kyslíkem. Trošku to přehnali s tlakem. A jednoho dne jim vylítl ventil a rozmlátil půlku laboratoře. Naštěstí všichni stáli dál od toho, a kromě nějakýho menšího pořezání chemickým sklem se nikomu nic nestalo. Odjížděli jsme po půlnoci rozjezdem. Už dostatečně spřátelení a opilí. V rozjezdu jsme si ještě společně zazpívali.
0 Comments
Všechno se v ten čas nějak hroutilo. Odešel jsem ze školy a po brigádě na vánočních trzích jsem nemohl nic sehnat. Obepsal jsem a obešel kolem třiceti firem. Nikde nic. Nic jsem nestíhal, a přitom jsem nic nedělal. S psychikou jsem na tom nebyl nejlíp. Čas mi protejkal mezi prsty. Až po čtyřech měsících hledání jsem našel na Facebooku inzerát. Café U veselého slona hledá lidi za bar. Nikdy jsem v pohostinství nepracoval. Ale praxe nebyla podmínkou. Zkusil jsem to. Hned se mi někdo ozval a domluvili jsme se na pohovoru.
Marie měla v Brně strávit poslední den. Pak se odstěhovala z kolejí. Domluvili jsme se, že se sejdeme v Bjö-sadech, koupíme nějaký to vínko a pokecáme. Sešli jsme se před Listovkama (kolejema). Venku bylo nevlídně. Nakoupili jsme víno a cidery a sedli si do Bjö-sadů. Na chvilku jsme mohli odložit roušky. Okolo téměř nikdo nebyl. Jenom nás dva blázny napadlo jít v takový zimě popíjet ven. Kosu jsme už nezvládali, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme k nám domů. Marii platila šalinkarta jen do půlnoci. Upozornila mě, že se do tý doby musí dostat domů. Mě čekal stejně druhej den pohovor. S jednou flaškou vína jsme dorazili k nám domů. Chtěli jsme vytáhnout na víno i Šafyho, kterej bydlel ve vedlejším pokoji se svou přítelkyní Leonou. Samozřejmě odmítl a raději se věnoval manželským povinnostem. Pro sebe jsme si ho pojmenovalo Ondra verze 2.0. Protože z toho magora, kterej s náma kalil do rána, měl ty nejblbější nápady a pěstí prorazil drátosklo, se stal uťáplej podpantoflák, kterej tráví večery doma s přítelkyní. Nebo pracuje. Otevřeli jsme víno a placatku s bourbonem. Pouštěli si písničky. První lahev vína došla. Jenže jsem věděl, kde má můj spolubydlící Milan svoje zásoby, a tak jsme otevřeli i jeho víno. Nakonec jsme sáhli do lednice i pro Leonino víno. Prostě jsme vychlastali všechno, na co jsme přišli. Nemají spolubydlící nechávat jen tak nehlídanej alkohol. Když začalo za okny svítat, rozhodla se Marie, že mě naučí tancovat valčík. Ne, že by ho uměla. Ale byla si jistá tím, že v opilosti umí skvěle tančit. „Děláte si prdel? Já kurva vstávám do práce. Od jedenácti se snažim usnout a vy tu furt děláte bordel,“ vlítl do pokoje nasranej Ondra v2.0. „A proč nám to říkáš teď v pět ráno? Proč jsi nepřišel dřív?“ Ano, i v opilosti mám zvídavé otázky. „Šafy, pojď se s náma napít, vole!“ pobízela ho Marie. „Mlátili jsme do zdi.“ „Tak to jsme neslyšeli.“ „Šafy, ná, napij se!“ Natahovala ruku, ve který držela placatku. „To je mi jasný, když tady dupete jak kreténi,“ rozčiloval se. „Pojď s náma pít!“ Nedala pokoj. „Do prdele, Marie, ty krávo, já jdu teď do práce. A vůbec jsem se nevyspal.“ Zabouchl za sebou dveře. Marie se po pár minutách rozhodla, že taky půjde. Už jsem měl dost naváto. Chytl jsem ji za nohu, aby nikam neodcházela. Stejně už jí neplatila šalinkarta. Po zemi mě dotáhla až do předsíně (silná to žena), kde mě z nohy sklepla a taky za sebou zabouchla dveře. Pohovor jsem měl mít od jedný, a tak jsem se na chvilku natáhl. Kurva! To už je dvanáct? Rychle jsem vyletěl z postele. Asi jsem si měl nařídit budíka. Musel jsem si rychle sbalit a vyrazil jsem. Šalinu jsem dobíhal, což u mě, astmatika s rouškou na hubě, vyvolalo pocit dušení, kterej nešel zastavit. V šalině jsem ještě napsal provoznímu, že dorazím později. Skvělej první dojem. Jenom jsem doufal, že si při pohovoru necháme roušky, aby ze mě necejtil ten chlast. Vystoupil jsem na zastávce a kousek od ní jsem zahlédl na rohu ceduli se slonem, který nesl na chobotu šálek kávy. Na ceduli před vstupem stálo: „Když něco zesloníte, je nejlepší to zapít.“ Co když zesloním pohovor? „Čau ja som Štefan. Budem si tykať.“ Hrnul se ke mně provozní zhruba v mém věku. Divil jsem se, že má na starosti celou kavárnu. Já bych to nezvládl. „Môžeš si dať dole tu rúšku.“ A sakra. To jsem přesně nechtěl. Ale udělal jsem to. Zeptal se mě, jestli si dám kafe nebo pivo. Poprosil jsem o čistou vodu. Vůbec nevím, o čem jsme se bavili. On plynule přecházel ze slovenštiny do češtiny a naopak. Provedl mě po lokále. Ukázal mi zadní část, zahrádku ve dvoře a bar. Potom jsme si podali ruce a já si šel koupit kebab vedle k Turkovi. „Potkal jsi ještě Ondru?“ psala mi Marie. „Ne“ „Vykradli mu auto.“ „Cože?“ „No, někdo mu vymlátil okýnko a sebral z auta notebook.“ „Tak si ho nemá nechávat v autě.“ „To jsem si taky myslela, ale neřekla mu to, protože vypadal docela dost nasraně. Nechal ho dokonce na sedačce, vůl. Čekal tam už hodinu na policajty.“ „Tomu se říká den na píču.“ „To jo.“ A tak se Šafymu všechno posralo hned ráno. Místo toho, aby šel do práce, si udělal celodenní výlet po zastavárnách a zajel si pro nový okýnko. Notebook samozřejmě už nikdy neviděl. Naštěstí si všechno poctivě zálohoval, a tak nepřišel o svou asi roční práci. Protože stavba, to jsou jen papíry a papíry. A dokumentace ke dvěma mostům zabere hodně megabitů. |
Kavárna
|