SLOnění
Šílené příhody z jedné kavárny
Týna za mnou přijela v úterý do Brna. Večer jsme zašli na pivo k Huse. Čekaly nás opravdu nabitý dny. Ve středu Open mic a na čtvrtek jsme si naplánovali výlet do Prahy spojenej s mým autorským čtením. Ve středu jsem měl dopolední na stanu. Týnka si zatím zařídila něco ve škole a přijela za mnou. Venku bylo příšerný vedro. Nacpal jsem jí meloun a ledovou kávu. Posadila se s tím ven a četla si. „Taky chodí bosa, ta je dobrá, tu ber! Ta bude umět dělat píčoviny,“ radil mi Roman. „Nebo už je snad tvoje?“ „Tak napůl.“ „Napůl? Tak to je ideální stav.“ „Viď, taky si myslím.“ „Tak to má být.“ Super! Dostal jsem pochvalu od šéfa. Nešlo sice o práci, ale o holky, ale i to se počítá. Kristýna, provozní ze stanu, mi psala, abych tam byl až do šesti, protože se tam chystalo představení pro děti. Poslal jsem ji do prdele, protože jsem si potřeboval připravit Open mic v baru. Kolem čtvrtý mě přišla vystřídat Elsa. Roman spočítal kasu, vyplatil mě a mohl jsem vypadnout. S Týnkou jsme ještě stihli sprchu a jídlo a pak jsme utíkali ke Slonovi připravit stage. U piana seděl zase Martin, zrakově postižený týpek. Měl s sebou kamaráda a kamarádku. Toho kamaráda, kterej měl k nám zákaz vstupu. Jak mě viděl, někam se vypařil. Přišel jsem ke Štefanovi, kterej měl ten večer poslední směnu a oznámil mu, že ten týpek sem nesmí. Štefan mi odpověděl, že mu je dneska všechno úplně u prdele. Že to řešit nebude. Dal jsem si pivko a na zahrádce objevil barmanku Elišku s její partou kamarádů muzikantů. Prej odmítli si zahrát s Martinem a nebyl úplně nadšenej, tak se schovali na zahrádku. Myslel si totiž, že si s ním chce každej muzikant zahrát. Pomalu jsem začal rozkládat stojany na mikrofony a nechal Martina, ať si hraje. Jeho kamarádka byla zvědavá, co se bude dít. Odbil jsem ji. Poprosil jsem ji, jestli by se nepřesunula, abych mohl sklidit stoly z pódia. Ochotně mi vyhověla, ale Martinovi se to moc nelíbilo. Zahrál jednu xenofobní písničku, vstal od piana a po sluchu trefil ke své kamarádce pod pódiem. Stěžoval si, že jsme ho vyháčkovali, že si s ním nikdo nechce zahrát. Samozřejmě tak, aby to všichni slyšeli. I ti na zahrádce. Už měl něco upito. Dorazil první vystupující, kterej odmítl hrát, protože se bál Martina. "Správajte sa prosím slušne, alebo odíďte!" okřikl slepce Šimon. „Vidíš, i pan barman se už na tebe zlobí. Nemůžeš být tak ješitnej. Jsou tu i ostatní muzikanti a já si je chci poslechnout,“ přidala se jeho kamarádka. Tím se ale spustila obrovská lavina křiku a nadávek. Martin vytáhl všechno i to, co se nikdy nestalo. Že jsme arogantní, že mu Štefan zapomněl donést mlíko ke kafi, že naše lungo je moc malý lungo, že diskriminujeme tělesně postiženého, že máme ilegální kuřárnu, že neprodáváme nic k jídlu, že máme pivo nejlevnější, takže ho nutíme chlastat atd. Na to já jsem vytáhl to, že jsem po něm uklízel blitky a že jsem mu sháněl hodinu taxíka. To ho samozřejmě nezajímalo a stejně jsem byl arogantní kokot, jako ostatní zaměstnanci. Odmítal odejít. Štefan na něj křičel, celej zrudnul a naběhla mu žilka na čele. „Ser na něj, pojď na cígo.“ Čapl jsem ho kolem ramen a dotáhl na zahrádku. Celá hospoda se přesunula za náma. Kluci vzali kytary a začali jamovat. Slyšeli jsme, jak Martin křičí na prázdnou hospodu, jelikož jeho kamarádka se taky naštvala a odešla. Zavolali jsme Romanovi. Do pěti minut dorazil. „Dobrý den, jsem majitel této kavárny, co můžu pro vás udělat?“ „Vaše obsluha je arogantní a diskriminuje mě.“ „Nekřičte na mě, já na vás taky nekřičím…“ „JÁ NEKŘIČIM!“ „Křičíte. O arogantnosti obsluhy nic nevím. Nikdo si nikdy nestěžoval. Uklidněte se a řekněte mi, co pro vás teď tady můžu udělat.“ „Chci kafe a pivo na účet podniku a aby sem mohl chodit můj kamarád.“ Všichni přítomní, kteří se na tu estrádu přišli podívat, vyprskli smíchy. „A posmíváte se mi, protože jsem slepej!“ Všiml jsem si, že jeho kamarádi postávají venku a nejspíš čekají, jestli se neumoudří. „Nikdo se vám tu neposmívá. Vydržte moment.“ Roman vyšel ze dveří, ale Martin, jako by přeslechl poslední větu, vyšiloval dál. Nikdo mu neodpovídal. Jen jsme na něj koukali. Roman dotáhl z venku toho chlapa, kterej k nám měl zákaz. „Teď jsme si promluvili s vaším kamarádem a myslím, že je to tak, že on sám sem nechce chodit. Není to tak?“ „Jo. Já jsem ti říkal do telefonu, Martine, že sem mám zákaz a respektuju to. Nechápu, proč jsi mě musel furt přemlouvat. A ještě tady děláš problémy.“ „To je jedno. Ale já chci, abys sem mohl chodit.“ Kamarád to vzdal a odešel. „Poprosím vás abyste odešel. Vyháníte mi tu svým křikem hosty.“ „Jen ať ví, co je to tady za podnik.“ „Odejděte, prosím.“ „Neodejdu, dokud nepovolíte Bohoušovi sem chodit.“ „Dobře, tak já to řeknu jinak:“ opřel se Roman dlaněmi o stůl, „Seber se a táhni do prdele!“ „Nechovejte se ke mně jako hulvát.“ „Hlavně, že vy se chováte slušně. Vypadněte!“ „Odejdu, až sem povolíte vstup Bohoušovi a dáte mi kafe.“ „Vy mi nebudete říkat, co mám dělat. To se nepodařilo ani mojí starý za 40 let.“ „To mě nezajímá…“ „Vypadni, nebo zavolám policajty!“ „Tak je zavolejte, já rovnou nahlásim tu ilegální kuřárnu, co máte vzadu.“ „Nevím, o čem to mluvíte. Jdu volat.“ „Jen volejte, nahlásím jim i tu diskriminaci tělesně a psychicky nemocného člověka.“ Roman popadl mobil a já šel dozadu sklidit popelníky. Ne ze strachu. Roman by si to obhájil. Jen mi to připadalo jako dobrej nápad. Nelibuju si v posměškách na znevýhodněné lidi, ale u něj jsem si přál, aby se znemožnil co nejvíc. Možná je to zlomyslný, ale on mě zklamal jako člověk. A jeho postižení mě v t u chvíli vůbec nezajímalo. Za pár minut se objevily majáky měšťáků. Vešli dovnitř a důležitě to nahlásili do vysílačky. Jeden se ujal Martina a druhej Romana. V tom křiku se nedalo vůbec bavit, a tak se Roman s policajtem odebrali ven. „Zítra půjdu za ombudsmanem, znám ho osobně, podpořil jsem ho při jeho kandidatuře,“ křičel Martin na strážníka. Ten se ho snažil uklidnit, ale byl stejně úspěšnej jako všichni před ním. Po chvíli se vrátil Roman i s měšťákem dovnitř. „Takže pane Janek, jménem zákona,“ Martin se začal zvedat, „pokud jste toho schopný, opusťte sám tento prostor. Pokud se vrátíte, budeme nuceni vás zadržet.“ Stačil ještě vykřiknout něco o ombudsmanovi a České obchodní inspekci a už ho vedli ven. Ochotně mu stopli taxíka domů. Napsal pár ubrečených statusů na Facebook a už jsme ho tam nikdy neviděli. „Tak, děkujeme za pěkné úvodní divadelní představení a můžeme pokračovat v programu.“ Uvedl jsem začátek Open micu. Později se mikrofonu ujali členové Eliščiny cimbálky. Začalo to vtipama o violistech. Samozřejmě jeden exemplář stál na pódiu. Potom jsme se nahrnuli všichni na pódium. Kdo na nic neuměl, vzal si bubínek. Hráli jsme známý odrhovačky. Dokonce vyhecovali i naši stydlivou novou spolubydlící, která se nastěhovala s přítelem do pokoje po Šafym a Leoně. Nebáli se jít s mikrofonem i za bar, aby Štefan dozpíval kus textu. K půlnoci přišli chorvatský dvojčata. Dva týpci k nerozeznání. Jeden hrál na kytaru a druhej zpíval. Jen když jsme se s nima bavili (anglicky) netušili jsme po půl hodině, kterýmu z nich jsme to řekli, a tak jsme se celej večer bavili o tom samym dokola. „Já rosumim cesky, ale jsem líny se ušit gramatiku,“ odpověděl jeden z nich na můj dotaz, jestli umí česky. Začali tam balit Týnku, a tak jsme se rozhodli jít domu. Přeci jen nás čekala druhej den Praha. Podívali jsme se do muzea smyslů, na Vítkov a prošli si Žižkov, abychom to těsně před průtrží zakempili ve Storm street, kde jsme měli s kamarádem Dopíčkem duo čtení poezie. O půlnoci zase zpátky do Brna. Ale poznal jsem další zajímavý lidi.
0 Comments
|
Kavárna
|