SLOnění
Šílené příhody z jedné kavárny
Každou druhou středu jsem U veselého slona pořádal Open Mic. Akci, kdy postavím mikrofon na stage, zapojim kytaru a dám prostor komukoliv, kdo se chce vyjádřit. Šlo o to jenom trošičku zvýšit tržby.
Přijela ke mně na pár dní moje velice dobrá „kamarádka“ Týna. Společně jsme se vydali ke Slonovi trochu dřív, abychom připravili pódium. Slepý pán, zjistil jsem, že se jmenuje Martin, tam zase hrál na piano. Za sebou měl lahev nealko piva a vedle něj seděla jeho babička. Nechtěl jsem je vyhánět, a tak jsme si u Nikči objednali pivko a sedli jsme si s Týnou ke Štefanovi, kterej vzadu dával dohromady novej nápoják. „Zajtra je tu nějaká akcia. Potrebujem, aby si prišiel skôr,“ oznámil mi. „No, chtěl jsem se věnovat Týně, když za mnou přijela.“ „Stačí keď prídeš v jednu. Potom večer určite bude málo ľudí, rátam. Tak môžeš zavrieť skôr.“ Týna se na to moc netvářila. Představila si, že bude celý odpoledne zavřená v bytě s mým spolubydlícím Milanem a pak mě jenom přijde vyzvednout. To ji moc netěšilo. „Dobře, no. A co je to za akci.“ „Neviem presně, Roman povedal dajaké slovo, ktorému som nerozumel.“ V tu chvíli se postavička s kšandama objevila ve dveřích do kuřárny. „Ty, Roman, čo je to zajtra za akciu?“ „To není žádná akce, ty vole, to je tryzna. Smuteční hostina. Pohřeb.“ „Tak to nejdu,“ bránil jsem se. „V klidu, to je v gastru nejvděčnější. Nikdo se neožere, všichni jsou pokorný a neřvou. A přijde asi jenom dvacet lidí,“ uklidňoval mě Roman. „Bude tu s tebou Anička. A já s Kohnem.“ Nevím, jestli mě to uklidnilo. Musel jsem jít připravovat Open Mic. Martin s babičkou už odešel. Zapojil jsem kytaru a se Štefanem jsme brnkali a pouštěli si známý kytaristy. Začátek byl naplánovanej na sedmou. Ve čtvrt na osm přišel první člověk. Jakási písničkářka. Hrála a zpívala pěkně. Samozřejmě jsem pozval i Táňu s Milanem. Psal jsem jim, kde jsou. Měli asi hodinu zpoždění. Dostalo se mi zprávy od vydeptanýho Milana, kterej prej udělal osudovou chybu a rozhodl se počkat na Táňu. Obutej a oblečenej stál v chodbě, zatímco ona mu každých deset minut říkala, že za chvilku už bude ready. Na baru se objevil další pán s kytarou. Tak jsme si sesedli do kroužku a jen tak improvizovaně hráli. Štefan se rozhodl vystoupit se svým slamem (preformovanou poezií). Musel ale počkat na Romana, protože si měl dělat prdel z práce právě ve Slonovi. Písničkářka a neznámej kytarista se rozhodli, že si půjdou zatím zaimprovizovat na pódium. On jí hrál akordy a ona zpívala a vybrnkávala. Šlo jim to dohromady, jako by se znali dvacet let a teď před náma hrajou, že se nikdy neviděli. Ve čtvrt na devět dorazila i Táňa s Milanem. Divili se tomu, že to, co se odehráva na stage, je impro. Milan se k nim i na chvilku přidal se svojí kytarou. Já jsem tam přečetl svou poezii za doprovodu toho neznámýho kytaristy. Ve dveřích se objevil Roman, a tak mohl Štefan spustit. Jenže po prvních slovech Roman odešel dozadu a vrátil se až když Štefan skončil. Nemyslím si, že mu to vadilo. Jenom měl vzadu něco důležitějšího. Štefana to trochu zklamalo, že pan šéf neslyšel, jak si z něj dělá někdo prdel. Nakonec nám ještě zahrála písničkářka a začal jsem pomalu balit. Sedl jsem si na schod, rozložil zpěvník a s Milanem jsme si zahráli pár odrhovaček. Štefan se k nám nahnul a místo slov písničky spustil: „Chlapci, hráte pekně, ale nešlo by to bez toho spevu?“ Potom mi oznámil další nepříjemnost. Babička prej vyletí komínem dřív a na tryznu se mám dostavit už v devět. Místo Aničky tam se mnou bude Nikča. Před půlnocí se ve dveřích objevila banda s nástroji. Na pódiu vybalili housle, violy, jeden si sedl k pianu a spustili klasický cimbálovky, o kterých my na západě nemáme ani tušení. Takže jsem si moc nezazpíval. Ale před Romanem jsem dělal, že to samozřejmě znám, i když jsem nerozuměl ani slovům. Týpek, co s muzikantama přišel, ale na nic nehrál, se stavil na baru. Objednal panáky domácí slivovice pro celou hospodu. Nikoho nevynechal. A dal ještě jedno kolečko. Musel jsem dopíjet za Týnu, protože jí to nechutnalo. Ani nevim, jak jsme odešli. Účet jsem si nechal nezaplacenej za barem na lepší časy. Přitulil jsem se k Týně a usnul. Prej mě musela celou noc zvedat ze země. Pokaždý se vzbudila a já ležel na koberečku vedle postele. Asi pohodlí. Naštěstí je moje paletová kutilská postel jenom 20 cm nad zemí. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Týna mě vykopla z postele a spala dál. Stejně jako Milan na protější posteli. Napsal jsem Nikče, že dorazím dýl. „Jaký dýl? To neznám. Říká se později!" rozčilovala se. Přišel jsem jenom s malinkým zpožděním. Niki s Romanem chystali stoly. Kohn smažil v kuchyni řízky. „Musíme sundat ze stolů všechny ty cedulky Tchyní. A pokud možno, tak ji moc nenabízejte.“ Nechápal jsem proč. Mohli si ještě naposledy tchýni užít. Tchyně. Tak se jmenoval jeden druh piva, který jsme tam točili. Každej stůl měl cedulku s nakreslenou starou paní. Roman nám rozdával instrukce a uklidňoval nás. „Ty jsi prase!“ křikl na mě. Už jsem se chtěl rozčilovat, že jsem čistotnější než většina mých kolegů. Vtom se ale otočil na Nikču a řekl jí už mírněji: „A ty jsi kuře.“ Nechápavě jsme koukali, proč na smuteční hostině potřebujeme krycí jména. „No jsou kuřecí a vepřový řízky. Jeden je prase, druhej kuře. Oni se to naučí a už na vás budou jenom mávat,“ vysvětlil. Měl jsem příšernou kocovinu a chtěl jsem spát. Nikča spala jenom dvě hodiny. Roman vůbec. Přesto vypadali líp než já. Lidi se pomalu začali scházet a Kohn je vítal. Samozřejmě jsem hned nabídl jako první Tchyni. Nikoho to sice nepohoršilo, ale nikdo si ji nedal. Hosti se usadili a my začali nosit jídlo. Samozřejmě Romanův plán nevyšel, protože si někdo objednal nějakou míchanou kravinu a Nikča nestíhala. Takže jsem byl kuře i prase zároveň. Jinak jsem si vzal na starosti hlavně výčep. S Nikčou jsme se nakonec dobře sladili a šlo nám to i přes spánkovej deficit. „… to my havrani, nemůžeme,“ zaslechl jsem část konverzace Nikči s pozůstalým, kterej na ni udiveně zíral, „to se zeptám. No, to se tak prej říká. My číšníci jsme havrani a v kuchyni jsou vařečky.“ Pán pochopil a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. Nejspíš úleva. „Ty Niky, myslíš, že je dobrej nápad tady mluvit o havranech?“ „Proč? – – A jo.“ Rozesmála se. Což vůbec nevadilo, protože hosti se bavili. Vůbec nevypadali smutně. „Vy jste mi dal to kafe moc horký,“ žertoval jeden z pozůstalých. „To u kafe tak bývá. Můžu vám do toho hodit led, jestli chcete.“ Snažil jsem se, aby hned z tónu hlasu poznal, že si dělám srandu. „Poslyšte, vy byste taky zkurvil každý pití.“ Zasmál se. Dali jsme se do řeči a jeho manželka ho furt napomínala, ať mě nechá být. Ale dělali jsme si srandu ze sebe navzájem. Nějak jsem zapomněl, že zrovna přišli z pohřbu. Odešel jsem do kuchyně, kde Roman s Kohnem kouřili zaslouženou cigaretu. „Ty nemáš takovou jiskru v oku, jako Nikola,“ smál se mi Roman. „To jde až tolik poznat, že mám kocovinu?“ „Dost. Měl bys to přikrmit.“ To slyšela Nikča a poklepala mi na rameno. „Pojď, dáme pivko.“ Neodmítnul jsem. Trošku mě to spravilo. Po dvanáctý všichni pozůstalí odešli. Posadili jsme se vzadu na gauč. Nikča s Romanem si zapálili a kecali jsme. Dostal jsem od Romana řízek s bramborovým salátem. Uklidili jsme celej lokál, Nikča to šla dospat a Roman jel zkontrolovat stan. Natáhl jsem se chvíli vzadu na gauč a dal si dvacet. Čekala mě ještě celá směna až do jedenácti večer.
0 Comments
Dorazil jsem s předstihem. Roman si na zeď promítal nějakou přihlouplou českou komedii. Naštěstí tam hrála kapela, na který jsem vyrůstal, tak jsem měl aspoň hudbu k uklízení. Všechno jsem nachystal a chvíli po třetí Romanovi skončil film. Furt se v tom filmu šukalo, a tak jsem se děsil, aby nepřišli hosti s dětma. První samozřejmě dorazil Venca, zedník a štamgast. Načepoval jsem mu pivko. Zase seděl sám v přítmí na gauči a sledoval videa na mobilu.
Po chvíli dorazil slepej pán si zahrát na piáno. Dovedl ho jakýsi podivný kamarád. Slepec zasedl za piano a spustil. Donesl jsem jim pivka. „Hale a půjčil bys mi tu stovku? Na ten tabák?“ Nevidomej pán vytáhl z ledvinky stovku a podal ji vidomému kamarádovi. Ten beze slov odešel. Po chvilce se vrátil s tabákem a chodil co deset minut na cigáro. „Když odejdeš, tak mi to musíš říct. Já si tady pak jako debil s tebou povídám a ty tu nejsi.“ Kamarád vůbec nebral zřetel na tuhle žádost a dál chodil do kuřárny na cígo. „Můžu se k tobě přijít učit?“ psala mi Táňa. „Jasně.“ „Tak já se oblíknu a jsem tam.“ To u ní znamená hodně dlouho. Na bar se posadil Denis. Takovej kluk pro všechno. V noci hlídá stan, ve dne pomáhá Romanovi s čímkoliv je potřeba. Nejspíš nikdy nespí. Natočil jsem mu jako vždycky čistou vodu. Roman se v kuchyni značně nudil. Přišel si chvilku za náma pokecat. „Na to seru, jedu do Líšně. Elsa je stejně hezčí, než ty,“ vykřikl a zahleděl se zasněně z okna. „No to snad ne,“ urazil jsem se. „Co jedeme nahoru za naší misskou?“ rozzářil se Denis. „Jsme totiž Elsu vyhlásili letošní Miss Slona,“ vysvětloval Roman. „Tak proti tomu nemám námitky. Správná volba.“ „Viď. Tak my jedem. A nebreč tady.“ „Kdyby mi bylo smutno, tak zavolám.“ „Zavolej a my ti řekneme, jaký to bylo s Elsou.“ „To budu brečet ještě víc.“ Za oknem se dala do pohybu stará oprejskaná dodávka. Utíral jsem bar a došlo mi, že vlastně chtěla dorazit Táňa. Poslal jsem jí vysmátýho smajlíka. „Už jedu.“ Za další hodinu skutečně dorazila. To už do baru přišlo i pár dalších hostů. Táňa si u mě na baru opsala úkol a pak učení schovala, že se jí do toho nechce. Radši si dala pivko. Volal jsem Romanovi, aby mi dovezl sudy. „Ta Elsa je fakt hezčí než ty,“ musel poznamenat. „Ale jenom o kousek.“ „Tak to je ale hodně velkej kousek tohle.“ „Neobtěžuj ji tam a dovez mi ty sudy!“ „No jo, jasně, tak zatím.“ „Čau.“ Slepej pán si objednal pro sebe a kamaráda panáky whiskey. „Já už budu muset, nemám peníze,“ ozval se vidoucí. „A když ti půjčím další stovku, tak tu se mnou zůstaneš?“ „To zní jako plán!“ A objednal si další pivo. Slepej tentokrát poprosil víno. Pro jistotu celou flašku. „Víte, já jsem skoro dva roky nepil, ale teď mám takový těžší období. A odjela mi babička pryč, tak to musím využít. Jak nevidím, tak mě občas chytají deprese. A prášky jsou na předpis. Takhle z nás vláda dělá alkoholiky.“ Jenom jsem mu to odkejval, nalil do sklenice víno a nasměroval mu ruku. Někomu telefonoval a říkal, že pojede domů taxíkem. Rozrazili se dveře a dovnitř vešel Fíla. Posadil se vedle Táni. Natočil jsem mu taky pivko. A sobě taky, abych si s nima mohl přiťuknout. Chvíli potom dorazili společně oba šéfové – Roman a Kohn. Vytahali bečky z auta. Udělal jsem jim kafe. Zavřeli se v kuchyni a zapálili si tam. Těsně po tom, co jsem jednoho hosta vyhnal kouřit dozadu. Páreček u stolu pod pódiem si nechal od slepce zahrát valčík, aby si mohli trochu skočit. Tomu jsme se nikdy u Slona nebránili. Ať lidi zpívají a tančí. Tóny piana utichly. Roman šel pro něco do skladu. „Ty vole, on se ti tam poblul.“ „To si děláš prdel.“ „Ne, slepej se ti tam poblul u piána. A já to uklízet nebudu.“ „Já taky ne,“ ozval se Kohn. „Já to taky nechci uklízet,“ bránil jsem se. „Asi ti nic jinýho nezbyde.“ Kohn se potom nasraným krokem vydal na pódium a vidícímu kamarádovi, kterej měl nejspíš už taky problém se zrakem, domlouval, aby se nad sebou zamyslel, že se takhle opije se slepým člověkem. Myslím, že ho nevnímal. Jenom se bezvládně kymácel na židli. Slepec seděl v předklonu a pokoušel se to rozdejchat. Došel jsem je zkásnout. „Všechno dohromady,“ vyloudil ze sebe slepec. „Tak to bude tisíc sedm set devadesát tři.“ Vytáhl dvoutisícovku, požmoulal ji ve svých pozvracených dlaních a podal mi ji. S odporem jsem si ji vzal. S odporem jsem ji položil na bar. „Co je?“ zeptal se Roman. „Vždyť je to úplně od blitek.“ „To je jedno. Jsou to peníze. To já si klidně vezmu i poblitý.“ Vrazil jsem mu dvoutisícovku do ruky. Opatrně ji chytl za okraj. Slepci jsem vrátil a požádal je, aby už vypadli. V baru už stejně nikdo kromě nich a party hrající šipky nebyl. Zvedli se a vydali se do kuřárny. „Kam jdete?“ „Pryč odsud!“ ozval se slepej. „Tamtudy ale ne.“ Zmizeli mi z dohledu. Dotočil jsem pivo a vydal se za nimi. Stáli u zadních záchodů. Prej jeden z nich potřeboval vykonat potřebu. „Nedáte si s nami borovičku?“ ptali se mě Slováci od šipek. Slíbil jsem jim, že jednoho panáka s nima dám na baru, až půjdou zaplatit. Potřeboval jsem to. Dva opilí pánové se vrátili na svá místa. Prosil jsem je, ať už fakt vypadnou, ale lítali si svým vesmírem. Řekl jsem, že jim zavolám taxíka a poprosil Táňu, aby to udělala za mě. Musel jsem ještě poklidit bar. Fíla mi pomohl zednout židle. Na chodníku se objevilo auto se žlutou značkou na střeše. Slepec se zvedl, neustál to a hlavou se zabořil do podlahy pódia. S Fílou jsme ho rychle zvedli. Snažili jsme se z něj dostat adresu, kam jede. Naštěstí se nám jeho slova podařilo společně na třetí pokus rozkódovat. Fíla ho vzal a vedl ven k taxíku. Já se pokoušel vypakovat jeho kamaráda. Fíla vběhnul naštvaně zpátky do baru. „On ho prej nevezme. Prej, že je celej poblitej.“ Vyšel jsem ven a slepce jsme společně posadili na obrubník. Mezitím se jeho kamarád jakýmsi záhadným způsoben teleportoval ven. Opřel se o zeď vedle vchodu a zapálil si. Vrátil jsem se za bar a slepce jsme průběžně všichni tři (já, Táňa a Fíla) kontrolovali. S odcházející slovenskou bandou jsem si dal ještě borovičky, uklidil kuřárnu a bar. Kasu za mě musela spočítat Táňa, protože mi to furt nevycházelo. Zamknul jsem Veselýho slona a vrátili jsme se na ulici k nevidomému. Jezdil tam jeden taxík za druhým. Mávali jsme na ně. Někdo ani nezpomalil. Ostatní přibrzdili a když viděli pozvracenýho člověka, tak na to radši hned dupli. Trvalo asi hodinu, než u nás jeden z taxikářů zastavil. Došel jsem k němu a začal svou prosbu tím, že je nevidomý. Samozřejmě to taxikáře obměkčilo. Naložili jsme ho do auta. „Tyvole, chlapi, vždyť má poblitý celý nohy. No, vy mi teda děláte radost. Máte aspoň peníze?“ Slepec vytáhl další dva tisíce, zamával s nima a schoval je zpátky do ledvinky. Pak nás ujistil, že když ho vyhodí před domem, už zvládne dojít. Nasranej a zoufalej taxikář na to dupnul a za chvíli zmizel. Napsal jsem Romanovi sms, že to uklidím další den, že už na to nemám nervy. Neprotestoval. Domu jsme museli jít pěšky, protože jsme propásli všechny rozjezdy. Fíla se od nás trhnul na Český. Terka si ještě v non-stop okýnku nedaleko našeho bytu koupila cigára a pivo. Já se těšil do postele. Druhej den jsem přišel do práce o hodinu dřív, popadl kýbl, rejžák a šel drhnout koberec na pódiu. Všude jinde v kavárně byla na podlaze dlažba. Ale pán si prostě musel vybrat jediný místo s kobercem. Do otevíračky jsem to stihl jakš takš vyčistit. „Já jsem tady nechal balení tabáku, víte, co to stojí?“ vychyloval muž ze včerejška, kterej měl zrak v pořádku. „To je mi úplně u prdele. Včera to tu ten váš kamarád poblul a vy jste se o něj ani nebyl schopnej postarat. Tak čekáme aspoň omluvu,“ odpálil hned Roman. Nikdy se s tím moc nesral. „Já jsem to nepoblil. To on. To není můj problém. Já chci jenom vědět, kam mi zmizel můj tabák.“ „Tady se nic nenašlo. Budeme rádi, když už sem nebudete chodit. Nashle.“ Otočil se na podpatku a odešel ven ze dveří. Koukal jsem na Romana s otevřenou pusou. "Zavři tu hubu a pracuj!" Odpoledne jsem za výlohou zahlídl známou pajdavou chůzi slepce. Za ruku ho vedla jeho babička. Už hodně stará paní, která s ním musí mít občas velký trápení. Přišli se mi omluvit. Musel jsem jim ukázat skvrnu na pódiu. Poděkovali mi za to, že jsem to vyčistil a zavolal mu taxíka. Vlastně jsem měl radost, že se dostal domu v pořádku. Paní se nabídla, že nakoupí nějaký přípravky na čištění koberců a pokusí se celej ten koberec vyčistit. Skutečně druhej den přišla a vyčistila zašlej flekatej koberec na pódiu. Domluvili jsme se, že slepej pán k nám může kdykoliv, ale ten jeho kamarád má k nám vstup zakázán. |
Kavárna
|