SLOnění
Šílené příhody z jedné kavárny
Všechno se v ten čas nějak hroutilo. Odešel jsem ze školy a po brigádě na vánočních trzích jsem nemohl nic sehnat. Obepsal jsem a obešel kolem třiceti firem. Nikde nic. Nic jsem nestíhal, a přitom jsem nic nedělal. S psychikou jsem na tom nebyl nejlíp. Čas mi protejkal mezi prsty. Až po čtyřech měsících hledání jsem našel na Facebooku inzerát. Café U veselého slona hledá lidi za bar. Nikdy jsem v pohostinství nepracoval. Ale praxe nebyla podmínkou. Zkusil jsem to. Hned se mi někdo ozval a domluvili jsme se na pohovoru.
Marie měla v Brně strávit poslední den. Pak se odstěhovala z kolejí. Domluvili jsme se, že se sejdeme v Bjö-sadech, koupíme nějaký to vínko a pokecáme. Sešli jsme se před Listovkama (kolejema). Venku bylo nevlídně. Nakoupili jsme víno a cidery a sedli si do Bjö-sadů. Na chvilku jsme mohli odložit roušky. Okolo téměř nikdo nebyl. Jenom nás dva blázny napadlo jít v takový zimě popíjet ven. Kosu jsme už nezvládali, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme k nám domů. Marii platila šalinkarta jen do půlnoci. Upozornila mě, že se do tý doby musí dostat domů. Mě čekal stejně druhej den pohovor. S jednou flaškou vína jsme dorazili k nám domů. Chtěli jsme vytáhnout na víno i Šafyho, kterej bydlel ve vedlejším pokoji se svou přítelkyní Leonou. Samozřejmě odmítl a raději se věnoval manželským povinnostem. Pro sebe jsme si ho pojmenovalo Ondra verze 2.0. Protože z toho magora, kterej s náma kalil do rána, měl ty nejblbější nápady a pěstí prorazil drátosklo, se stal uťáplej podpantoflák, kterej tráví večery doma s přítelkyní. Nebo pracuje. Otevřeli jsme víno a placatku s bourbonem. Pouštěli si písničky. První lahev vína došla. Jenže jsem věděl, kde má můj spolubydlící Milan svoje zásoby, a tak jsme otevřeli i jeho víno. Nakonec jsme sáhli do lednice i pro Leonino víno. Prostě jsme vychlastali všechno, na co jsme přišli. Nemají spolubydlící nechávat jen tak nehlídanej alkohol. Když začalo za okny svítat, rozhodla se Marie, že mě naučí tancovat valčík. Ne, že by ho uměla. Ale byla si jistá tím, že v opilosti umí skvěle tančit. „Děláte si prdel? Já kurva vstávám do práce. Od jedenácti se snažim usnout a vy tu furt děláte bordel,“ vlítl do pokoje nasranej Ondra v2.0. „A proč nám to říkáš teď v pět ráno? Proč jsi nepřišel dřív?“ Ano, i v opilosti mám zvídavé otázky. „Šafy, pojď se s náma napít, vole!“ pobízela ho Marie. „Mlátili jsme do zdi.“ „Tak to jsme neslyšeli.“ „Šafy, ná, napij se!“ Natahovala ruku, ve který držela placatku. „To je mi jasný, když tady dupete jak kreténi,“ rozčiloval se. „Pojď s náma pít!“ Nedala pokoj. „Do prdele, Marie, ty krávo, já jdu teď do práce. A vůbec jsem se nevyspal.“ Zabouchl za sebou dveře. Marie se po pár minutách rozhodla, že taky půjde. Už jsem měl dost naváto. Chytl jsem ji za nohu, aby nikam neodcházela. Stejně už jí neplatila šalinkarta. Po zemi mě dotáhla až do předsíně (silná to žena), kde mě z nohy sklepla a taky za sebou zabouchla dveře. Pohovor jsem měl mít od jedný, a tak jsem se na chvilku natáhl. Kurva! To už je dvanáct? Rychle jsem vyletěl z postele. Asi jsem si měl nařídit budíka. Musel jsem si rychle sbalit a vyrazil jsem. Šalinu jsem dobíhal, což u mě, astmatika s rouškou na hubě, vyvolalo pocit dušení, kterej nešel zastavit. V šalině jsem ještě napsal provoznímu, že dorazím později. Skvělej první dojem. Jenom jsem doufal, že si při pohovoru necháme roušky, aby ze mě necejtil ten chlast. Vystoupil jsem na zastávce a kousek od ní jsem zahlédl na rohu ceduli se slonem, který nesl na chobotu šálek kávy. Na ceduli před vstupem stálo: „Když něco zesloníte, je nejlepší to zapít.“ Co když zesloním pohovor? „Čau ja som Štefan. Budem si tykať.“ Hrnul se ke mně provozní zhruba v mém věku. Divil jsem se, že má na starosti celou kavárnu. Já bych to nezvládl. „Môžeš si dať dole tu rúšku.“ A sakra. To jsem přesně nechtěl. Ale udělal jsem to. Zeptal se mě, jestli si dám kafe nebo pivo. Poprosil jsem o čistou vodu. Vůbec nevím, o čem jsme se bavili. On plynule přecházel ze slovenštiny do češtiny a naopak. Provedl mě po lokále. Ukázal mi zadní část, zahrádku ve dvoře a bar. Potom jsme si podali ruce a já si šel koupit kebab vedle k Turkovi. „Potkal jsi ještě Ondru?“ psala mi Marie. „Ne“ „Vykradli mu auto.“ „Cože?“ „No, někdo mu vymlátil okýnko a sebral z auta notebook.“ „Tak si ho nemá nechávat v autě.“ „To jsem si taky myslela, ale neřekla mu to, protože vypadal docela dost nasraně. Nechal ho dokonce na sedačce, vůl. Čekal tam už hodinu na policajty.“ „Tomu se říká den na píču.“ „To jo.“ A tak se Šafymu všechno posralo hned ráno. Místo toho, aby šel do práce, si udělal celodenní výlet po zastavárnách a zajel si pro nový okýnko. Notebook samozřejmě už nikdy neviděl. Naštěstí si všechno poctivě zálohoval, a tak nepřišel o svou asi roční práci. Protože stavba, to jsou jen papíry a papíry. A dokumentace ke dvěma mostům zabere hodně megabitů.
0 Comments
|
Kavárna
|